Pozadí cesty Jana Hamáčka do Moskvy začíná nabízet slušný základ pro natočení opravdu napínavého filmu. Nejsem si sice jistý žánrem, zatím se nabízí slušné rozpětí od temného politického thrilleru, až po bláznivou tragikomedii.

Každopádně musím s lítostí konstatovat, že dosud známé verze celého příběhu vykazují značné nedostatky. Nejmarkantnější je to u té, kterou představil místopředseda vlády Jan Hamáček. I jako notně přející a důvěřivý divák prostě nedokážu uvěřit hlavnímu hrdinovi, že jeho plánovaná cesta do Moskvy byla ve skutečnosti úžasný sofistikovaný manévr, který měl zakrýt pozvání českého velvyslance do Prahy. Ať se snažím sebevíc, nedává mi to vůbec žádný smysl. Jako dramaturg bych začínajícímu autorovi podobnou zápletku bez váhání hodil na hlavu a trochu žasnu, že s ní může přijít člověk, který se ve vrcholné politice pohybuje už víc než patnáct let.

Verze Janka Kroupy je o poznání vyzrálejší. Vlastně na ní sedí téměř všechno do puntíku: Hamáček do Moskvy letět zjevně chtěl, s úmyslem přivézt odsud Sputnik se nijak netajil a o summitu Biden-Putin mluvil jakbysmet. Jediné, co tu drhne, je ono slavné „tutlání“. Tenhle výraz sice přímo Kroupa a pravděpodobně ani Hamáček nikdy nevyslovili, ale stejně se stal neodmyslitelnou součástí celého příběhu. Každému přitom musí být jasné, že ututlat skandál, který už pomalu vyjíždí z novinářských rotaček, nedokáže v demokratickém světě nikdo. Tím méně předseda strany s pětiprocentní podporou.

Kdybych měl jako scenárista napsat srozumitelný příběh o Hamáčkově cestě do Ruska, pojal bych to zhruba následovně:

Po naprosto nezvládnutém, ale přesto ke konci klopýtavě směřujícím boji s covidem se blíží volby a menší koaliční straně ve vládě hrozí, že spolu s epidemií odejde ze scény i ona. Hrdinný rek v červeném svetru je zapomenut a každá rada dobrá. A tak dostane předseda Hamáček nápad. Odjede do Ruska a vrátí se s statisícem Sputniků, zachrání zemi před pandemií a sociální demokracii před potupným pádem do nicoty. Plán je jasný, předseda sbalený, vládní letoun připravený a nachystaný je i slovenský spolucestující, který je v posledních letech v Kremlu jako doma. Na poslední chvíli se ale objeví problém. Ukáže se, že dřívější bombový útok ve Vrběticích, za kterým podle zjištění bezpečnostních služeb stála ruská GRU, se nejspíš nepodaří před veřejností utajit. To je samozřejmě komplikace…

Hamáček proto svolá poradu a spustí: „Zdá se, že ta záležitost s Vrběticemi unikla ven. Nekomplikuje to moji cestu do Moskvy?“ Přítomní se vyděsí. Ta cesta je s dovolením nedomyšlená, pane vicepremiére. Hamáček namítá, že Rusové teď mají máslo na hlavě, a tak by těch Sputníků mohl přivézt třeba i milion, ale přítomní dál kategoricky potřásají hlavou. Ne, tohle vážně není dobrý nápad, pane vicepremiére. A vyslanec Pivoňka ještě zkušeně dodá, že Rusové by si zcela jistě celé jednání s panem předsedou natočili a měli by pak na něj do budoucna kompro, kterým by ho mohli po zbytek politické kariéry vydírat. To Hamáčka zarazí a protože nechce dopadnout jako náš předchozí a současný prezident, svůj plán začne s velkou lítostí opouštět. „Možná byste měl, pane vicepremiére, ještě nějak veřejnosti vysvětlit, proč jste chtěl do té Moskvy vůbec odjet. A to i ve chvíli, když už jste měl informaci o těch Rusech…“ nadhodí ještě někdo varovně. „To je dobrý, to zmáknu v pohodě,“ mávne rukou Hamáček a poradu ukončí. A za pár dní pak oznámí, že jeho odjezd do Moskvy byla ďábelská zpravodajská hra, která měla ruské tajné službě nenávratně zamotat hlavu. To už se ale účastníci porady mohou za své vlastní hlavy chytat už jen doma u kávy.

Já vím, je to jen scenáristická fikce. Ale napadá vás něco jiného, co by dávalo aspoň trochu smysl?