Život v hlavě
Vycházím z domu a jdu procházkou na metro. Jako obvykle se rozhlížím kolem sebe, abych si měla večer co zapsat do deníčku, a přemýšlím, jakým mechanismem se jednotlivé scény a situace, které vnímám, propojují s mým vnitřním životem.
Někdy je pro mě dost obtížné odlišit to, co se opravdu děje, od toho, co si vymyslím. Třeba když plavu v bazénu. Plavecké brýle se mi obvykle zamlží dřív, než se stihnu v bazénu rozhlédnout, a s hlavou napůl pod vodou toho není ani moc slyšet. A tak jen dělám tempa a pokouším se počítat bazény, abych měla přehled, kdy už budu moct jít domů. Plavání mi jde, počítání méně. Představy nelze seřadit podle velikosti.
Jeden. Kolik je hodin? Po půl už bych snad mohla být venku. Dva. Musím si naplnit pero. Kam jsem ho vlastně dala? A mám tam ještě zelený inkoust? Šest. Patří kočka do zavazadla? V té vodě je dnes nějak víc chlóru než jindy. Nebo se mi to jen zdá?
Devět. Uprostřed bazénu stojí muž v kanárkově žlutých plavkách a telefonuje. Na displeji mobilu svítí nápis Pusina. „Proč se tak mračíš?“ ptá se s účastí z hlase. „Ále, sedla jsem si na brýle, a když se tvářím jinak, nedrží mi na nose,“ odpovídá hlas z telefonu.
Tuhle někdo říkal, že to, jak jsou slova rozložená v mozku, se podobá tomu, jak jsou umístěná na internetu. Analýzou celého internetu se tak dá zjistit, která slova k sobě patří. Lze tedy člověka i slovo poznat podle toho, s kým se stýká? Třináct. Nebo už patnáct? Myšlenky nadnášené vodou víří sem a tam, jako by snad chtěly vyhrát konkurz na systém s nejvyšší entropií.
„Mozek je orgán, který permanentně předpovídá. Narazí-li na rozpor mezi tím, co konkrétně zjišťuje, a prognózou, vyvolá tato skutečnost, ať přichází z jakéhokoliv senzorického kanálu, krátkodobou blokádu funkcí frontální kůry. Výsledkem je údiv,“ píše Radkin Honzák na straně 132 své knížky Emoce od A do P.
Já ale nějak pořád nemůžu přijít na to, jak tento princip funguje v případě, že se to všechno odehrává jen v mé hlavě. Obvykle mám totiž poměrně jasnou představu o tom, co chci psát, ale výsledný text je pak k mému údivu úplně o něčem jiném.
Nasazuju si respirátor a konečně vcházím do vestibulu metra. Je to příjemné, venku dnes dost fouká. Pokud jde o čtyři až šest stupňů, tak to budou nejčastější maxima. Naděje na obloze je malá, neboť bude ještě dosněžovat.
Jen si teda dnes asi nic nezapíšu, protože si nějak nemůžu vzpomenout, co jsem to vlastně cestou na metro viděla.
Někdy je pro mě dost obtížné odlišit to, co se opravdu děje, od toho, co si vymyslím. Třeba když plavu v bazénu. Plavecké brýle se mi obvykle zamlží dřív, než se stihnu v bazénu rozhlédnout, a s hlavou napůl pod vodou toho není ani moc slyšet. A tak jen dělám tempa a pokouším se počítat bazény, abych měla přehled, kdy už budu moct jít domů. Plavání mi jde, počítání méně. Představy nelze seřadit podle velikosti.
Jeden. Kolik je hodin? Po půl už bych snad mohla být venku. Dva. Musím si naplnit pero. Kam jsem ho vlastně dala? A mám tam ještě zelený inkoust? Šest. Patří kočka do zavazadla? V té vodě je dnes nějak víc chlóru než jindy. Nebo se mi to jen zdá?
Devět. Uprostřed bazénu stojí muž v kanárkově žlutých plavkách a telefonuje. Na displeji mobilu svítí nápis Pusina. „Proč se tak mračíš?“ ptá se s účastí z hlase. „Ále, sedla jsem si na brýle, a když se tvářím jinak, nedrží mi na nose,“ odpovídá hlas z telefonu.
Tuhle někdo říkal, že to, jak jsou slova rozložená v mozku, se podobá tomu, jak jsou umístěná na internetu. Analýzou celého internetu se tak dá zjistit, která slova k sobě patří. Lze tedy člověka i slovo poznat podle toho, s kým se stýká? Třináct. Nebo už patnáct? Myšlenky nadnášené vodou víří sem a tam, jako by snad chtěly vyhrát konkurz na systém s nejvyšší entropií.
„Mozek je orgán, který permanentně předpovídá. Narazí-li na rozpor mezi tím, co konkrétně zjišťuje, a prognózou, vyvolá tato skutečnost, ať přichází z jakéhokoliv senzorického kanálu, krátkodobou blokádu funkcí frontální kůry. Výsledkem je údiv,“ píše Radkin Honzák na straně 132 své knížky Emoce od A do P.
Já ale nějak pořád nemůžu přijít na to, jak tento princip funguje v případě, že se to všechno odehrává jen v mé hlavě. Obvykle mám totiž poměrně jasnou představu o tom, co chci psát, ale výsledný text je pak k mému údivu úplně o něčem jiném.
Nasazuju si respirátor a konečně vcházím do vestibulu metra. Je to příjemné, venku dnes dost fouká. Pokud jde o čtyři až šest stupňů, tak to budou nejčastější maxima. Naděje na obloze je malá, neboť bude ještě dosněžovat.
Jen si teda dnes asi nic nezapíšu, protože si nějak nemůžu vzpomenout, co jsem to vlastně cestou na metro viděla.