Ikigai aneb smysl života na japonský způsob
Někteří z nás si občas při zazvonění budíku kladou otázku, proč vlastně vstávat z postele. V rámci mnohých teorií zaměřených na hledání smyslu života a dosažení štěstí se v poslední době objevuje už i u nás japonský koncept ikigai.
Koncept ikigai bývá někdy prezentován jako cesta k dlouhověkosti, to je ale poněkud zjednodušující pohled. Nejedná se ani o žádný převratný objev, jak snadno najít své místo v dnešní uspěchané době, byť množství zavádějících schémat složených z protínajících se kružnic, která lze najít na internetu, je až zarážející.
Snad je to tím, že v Evropě a USA se tímto fenoménem zabývají zejména životní koučové, kteří z něj vytvořili jakýsi návod na život, zatímco v Japonsku z něj ve svých pracích zaměřených na prožívání kvalitního života vychází třeba neurovědec a spisovatel Ken Mogi či klinická psycholožka Jukari Micuhaši, kteří jej zasazují do mnohem širšího kontextu.
Ikigai podobně jako koncept nedokonalosti wabi-sabi vychází ze samé podstaty japonského chápání světa zakotveného v původním kultu šintó a lze jej najít už v zápiscích dvorní dámy Sei Šónagon z přelomu 10. a 11. století. Souvisí s emocionálním chápáním krásy, s prožíváním „tady a teď“ (protože všechno na světě je pomíjivé), s harmonií, udržitelností, s uměním vnímat drobné radosti života, ale i se samotným sebepřijetím.
Koncept ikigai se neorientuje na dosažení výrazného úspěchu, ale nejde ani o pravý opak. Jde o stav mysli vedoucí k nalezení svého místa ve společnosti bez ohledu na profesi či dosažené vzdělání, ale také k přijetí nevyhnutelného. Jde o úkony každodenního života i o drobné rituály, které nám přinášejí pocit, že naše existence (iki) má smysl (kai/gai). A ty samozřejmě nejsou univerzální.
Koncept ikigai není třeba analyzovat, lépe mu lze porozumět na příkladech. V čisté podobě ho najdeme třeba ve vtipném filmovém snímku Tanpopo, který se točí kolem přípravy nejlepšího bujónu na nudle rámen, ale tuhle jsem ho zacítila i z televizní reportáže z jedné odborné střední školy, kde dvě studentky se zaujetím (a každá docela jinak) vysvětlovaly, proč si vybraly svou profesi.
Koncept ikigai bývá někdy prezentován jako cesta k dlouhověkosti, to je ale poněkud zjednodušující pohled. Nejedná se ani o žádný převratný objev, jak snadno najít své místo v dnešní uspěchané době, byť množství zavádějících schémat složených z protínajících se kružnic, která lze najít na internetu, je až zarážející.
Snad je to tím, že v Evropě a USA se tímto fenoménem zabývají zejména životní koučové, kteří z něj vytvořili jakýsi návod na život, zatímco v Japonsku z něj ve svých pracích zaměřených na prožívání kvalitního života vychází třeba neurovědec a spisovatel Ken Mogi či klinická psycholožka Jukari Micuhaši, kteří jej zasazují do mnohem širšího kontextu.
Ikigai podobně jako koncept nedokonalosti wabi-sabi vychází ze samé podstaty japonského chápání světa zakotveného v původním kultu šintó a lze jej najít už v zápiscích dvorní dámy Sei Šónagon z přelomu 10. a 11. století. Souvisí s emocionálním chápáním krásy, s prožíváním „tady a teď“ (protože všechno na světě je pomíjivé), s harmonií, udržitelností, s uměním vnímat drobné radosti života, ale i se samotným sebepřijetím.
Koncept ikigai se neorientuje na dosažení výrazného úspěchu, ale nejde ani o pravý opak. Jde o stav mysli vedoucí k nalezení svého místa ve společnosti bez ohledu na profesi či dosažené vzdělání, ale také k přijetí nevyhnutelného. Jde o úkony každodenního života i o drobné rituály, které nám přinášejí pocit, že naše existence (iki) má smysl (kai/gai). A ty samozřejmě nejsou univerzální.
Koncept ikigai není třeba analyzovat, lépe mu lze porozumět na příkladech. V čisté podobě ho najdeme třeba ve vtipném filmovém snímku Tanpopo, který se točí kolem přípravy nejlepšího bujónu na nudle rámen, ale tuhle jsem ho zacítila i z televizní reportáže z jedné odborné střední školy, kde dvě studentky se zaujetím (a každá docela jinak) vysvětlovaly, proč si vybraly svou profesi.