Krátím si cestu z práce parkem. Už je tma, silně fouká a taky něco padá, ale mně je teplo. Mám na sobě tlustý kabát s kapucou a na krku ještě namotanou šálu, tak ani nijak nespěchám a rozmary počasí si docela užívám.

Připadám si skoro jako na horách, to bude asi to dosněžování. Ještěže mi tuhle v předpovědi počasí vysvětlili rozdíl mezi sněhovými jazyky a závějemi. Vyplazuju jazyk a pozoruju, jak se na něm mokré vločky rozpouštějí. Naštěstí ho mám dost dlouhý. „Ježkovy voči, promiňte! Ne, to opravdu nebylo na vás! To si jen zintenzívňuju prožitek počasí! Krásný večer, viďte?“

V náhlém náporu větru musím přivřít oči, tak si na chvilku představím, jak svištím z kopce na lyžích. Podobně jako jazyk je mám taky dlouhé, tak se té rychlosti nemusím bát, stopu drží perfektně. Kolem mě se v letu míhají různé předměty. S přivřenýma očima je nevidím úplně jasně, ale odhaduju je podle tvaru: papírové kapesníčky, korková peněženka, gumová žába Matylda, hřeben, tři propisky, krém na ruce, respirátor, kožená rukavice… Počkat! Přesně takovou jsem přece onehdy ztratila! Co to…? Nevysypal se mi tu snad v té rychlosti obsah kabelky? Mně se hned zdálo, že tu lyžařskou hůlku držím nějak divně!

Zpovzdálí mě chvilku strnule pozoroval nějaký pes. Teď už ale v klidu neposedí, naopak vypadá, jako by tančil. Možná jsem ho inspirovala svými pohybovými kreacemi při sbírání vysypaných předmětů. Taky je ale možné, že s ním tak smýká to povětří nebo jeho páníček, který mu zrovna nasadil vodítko. Z lyžování už asi nic nebude. Co se dá dělat, stejně to, co padá, na zemi hned zase taje.

Za stromem se zrovna rozsvítila lucerna. Vypadá to, jako by jí větve vyrůstaly rovnou z hlavy. Je na ni tak pěkný pohled, že mě to smiřuje i s tím, že se pořád ještě dost brzo stmívá. Park ale i přes to náladové počasí vypadá překvapivě útulně. Předměty mám už zas poskládané do kabelky a úplně mě to v tom měkkém světle svádí, abych si podobně poskládala i myšlenky. Jenže tak dlouho bych asi v parku přece jen nevydržela.

„Pěkně je po Novém roce, ve třetím měsíci, ve čtvrtém, v pátém, v sedmém, osmém a devátém, v předposledním a posledním, vlastně vždycky, po celý rok,“ píše Sei Šónagon hned v úvodu svých Důvěrných sešitů. A mně je dnes v tom nečase venku opravdu příjemně, i když na sociální síti psali, že ženy středního věku ze všeho nejvíc touží po sjednocené a hydratované pleti. Já mám pleť zrovna teď dostatečně hydratovanou deštěm se sněhem, a kdyby mi náhodou byla moc velká zima na obličej, můžu si nasadit respirátor.

Kolem parku projela poloprázdná tramvaj. Kolik je vlastně hodin? Přidávám do kroku, musím přece ještě uvařit večeři a taky napsat něco na blog!