Tuhle jsem si uvědomila, že život kolem nás je někdy vůči našim náladám krajně necitlivý. Padl na mě zrovna nějaký splín a připadalo mi, že se celý svět spiknul proti mně.

Nic se mi ten den nedařilo, jak jsem si naplánovala, ztratila jsem rukavici a ještě ke všemu jsem musela cestovat nacpanou tramvají. Byla jsem podrážděná, mračila jsem se do respirátoru a zarytě hleděla do mobilu, abych se nemusela dívat na ten šedivý den venku. Přitom jsem v duchu sebemrskačsky rozebírala, co všechno bylo v ten den špatně.

Zrovna jsem uvažovala nad tím, zda je horko taky emoce, když ke mně dolehl mužský hlas plný entusiasmu.

„No já beru spodek osmičkou, tady uprostřed sedmnáctkou a nahoře pětadvacítkou! Minule jsem to vzal jenom na dvě části a nebyl jsem spokojenej. Teď to mám na tři a za tejden to bude supr!“

Zpozorněla jsem. Neskrývaná radost v hlase se do mé pochmurné nálady nehodila ani jako kulisa. Vzhlédla jsem od mobilu a trochu jsem se rozhlédla kolem. Čerstvě ostříhanou hlavu, jíž mužský hlas patřil, jsem v dohledu neměla, ale všimla jsem si slečny stojící kousek ode mne. Držela v náručí vrtícího se trpasličího pudla a dokola mu opakovala: „Stůj! Stůj! Stůj!“

„Počkej mami, já si tě přidržím!“ zaznělo mezitím ženským hlasem z druhé strany. „Dobrý, už stojím… Vážně? No to je ale příšerný!“ zachechtal se hlas o chvíli později. Pak už ale zanikl v poněkud hlasitém hovoru skupiny mladíků, kteří přistoupili minulou stanici.

„Dáme si k večeři trhaný maso?

„Proboha proč? Jsem snad pračlověk?“

„Furt lepší než netopýr, hele. Toho si dal ňákej Číňan k večeři předloni a celej svět je kvůli tomu už dva roky zavřenej doma!“

Najednou si nemůžu vzpomenout, kde jsem v rekapitulaci svého nepodařeného dne přestala. Ale nevadí, stejně už vystupuju. Na opěradle prázdné lavičky u zastávky tramvaje visí růžový respirátor. Mimoděk si vzpomenu na Jiránkův kreslený vtip s textem „Kuře pokaždé jinak, kuře jednou bez vás.“

„Všechno, co během dne vidíš a slyšíš, řekni při večerních modlitbách svým rodičům,“ píše heianský politik a dvořan Fudžiwara Morosuke ve svém spise Kudžódenova poučení. Jenže dnes se v Praze žije už trochu jinak než v japonském hlavním městě v 10. století, tak jsem se rozhodla, že to, co vidím a slyším, budu radši psát. A budu moc ráda, když to budete číst, a ještě radši, když se při tom budete bavit.