O smířlivosti
S nadcházejícím začátkem nového školního roku bych ráda přispěla několika ne právě převratnými myšlenkami k mnohým pokusům o nastolení trochu příjemnější atmosféry ve společnosti.
Každý jsme nějaký, každý máme něco raději a něco méně, některé věci (třeba určité zvuky) dokonce nemáme rádi vůbec. Je prima, když víme, jak to máme my, ale je dost pravděpodobné, že jiní lidé to budou mít nějak jinak. Vnímání různých jevů se bude lišit například podle založení nebo podle věku.
Je skoro jisté, že většina z toho, co pokládáme za protivné či aspoň nepříjemné, se neděje proto, aby nás někdo naštval. Ta rodina odnaproti určitě nedělá rámus spojený s přestavbou naschvál, abychom si nemohli otevřít okno. Jsou rádi, že konečně sehnali řemeslníky. A ta skupinka mladých lidí, která se halasně loučí o půlnoci přímo pod našimi okny, nemá žádné zvláštní potěšení z toho, že nás vzbudila, jen si potřebují sdělit, že si užili večer.
Jsou lidé, kteří si v tramvaji nezacpávají uši sluchátky. A nejen proto, že je nemají. Někdo je zkrátka citlivější na to, co je osobní a co veřejný prostor, a v tom veřejném se cítí být víc jeho součástí. Někdo se ale zas radši „odpojí“. Je prima, že si můžeme vybrat.
Někdy nás dění kolem nemusí těšit. Ale když nám pod okny hraje letní kino a my zrovna potřebujeme spát, můžeme si třeba koupit špunty do uší. Stojí devět korun a fungují. Nebo zavřít okno. Holt nám asi bude v noci trochu tepleji, než bychom si přáli, ale zároveň můžeme mít radost, že je pěkně a spousta lidí se díky tomu těší z večera s filmem pod hvězdami.
Někdo v metru potřebuje vést telefonický rozhovor se svým rozvodovým právníkem. Někdo si potřebuje ve vlaku natáhnout nohy na protější sedadlo, jiný si v dálkovém autobuse rád sundá boty, když má zpocené nohy... To jsou ti, co vnímají sdílený prostor jako svůj osobní. Někdo se nad tím pohoršuje, ale oni třeba nikde jinde víc soukromí nemají.
„Žít a nechat žít“ je fráze, která je spojována s vánočním příměřím mezi Brity a Němci v roce 1914, ale najdeme ji už v Goetheho Faustovi a taky ve slavném muzikálu Kabaret. Já jsem zatím lepší návod na život nenašla. Ještě bych k tomu ale asi přidala „myslet“.
Existují příručky, jak zhubnout, jak zvládat stres, jak si zorganizovat čas, ale možná by se hodila i nějaká o tom, jak se hned nenaštvat a proč se usmívat. Protože pak by nám všem mohlo být aspoň o trošku líp.
Pokud snad patříte k těm, kteří chápou veřejný prostor jako sdílený, zkuste se zítra po ránu venku kolem sebe rozhlédnout. Určitě uvidíte někoho, na koho se budete moci usmát nebo mu popřát pěkný den, aniž by vám kvůli tomu vynadal. Asi vás to nezbaví starostí, ale třeba si díky tomu dokážete všimnout, že žijete na pěkném místě.
Každý jsme nějaký, každý máme něco raději a něco méně, některé věci (třeba určité zvuky) dokonce nemáme rádi vůbec. Je prima, když víme, jak to máme my, ale je dost pravděpodobné, že jiní lidé to budou mít nějak jinak. Vnímání různých jevů se bude lišit například podle založení nebo podle věku.
Je skoro jisté, že většina z toho, co pokládáme za protivné či aspoň nepříjemné, se neděje proto, aby nás někdo naštval. Ta rodina odnaproti určitě nedělá rámus spojený s přestavbou naschvál, abychom si nemohli otevřít okno. Jsou rádi, že konečně sehnali řemeslníky. A ta skupinka mladých lidí, která se halasně loučí o půlnoci přímo pod našimi okny, nemá žádné zvláštní potěšení z toho, že nás vzbudila, jen si potřebují sdělit, že si užili večer.
Jsou lidé, kteří si v tramvaji nezacpávají uši sluchátky. A nejen proto, že je nemají. Někdo je zkrátka citlivější na to, co je osobní a co veřejný prostor, a v tom veřejném se cítí být víc jeho součástí. Někdo se ale zas radši „odpojí“. Je prima, že si můžeme vybrat.
Někdy nás dění kolem nemusí těšit. Ale když nám pod okny hraje letní kino a my zrovna potřebujeme spát, můžeme si třeba koupit špunty do uší. Stojí devět korun a fungují. Nebo zavřít okno. Holt nám asi bude v noci trochu tepleji, než bychom si přáli, ale zároveň můžeme mít radost, že je pěkně a spousta lidí se díky tomu těší z večera s filmem pod hvězdami.
Někdo v metru potřebuje vést telefonický rozhovor se svým rozvodovým právníkem. Někdo si potřebuje ve vlaku natáhnout nohy na protější sedadlo, jiný si v dálkovém autobuse rád sundá boty, když má zpocené nohy... To jsou ti, co vnímají sdílený prostor jako svůj osobní. Někdo se nad tím pohoršuje, ale oni třeba nikde jinde víc soukromí nemají.
„Žít a nechat žít“ je fráze, která je spojována s vánočním příměřím mezi Brity a Němci v roce 1914, ale najdeme ji už v Goetheho Faustovi a taky ve slavném muzikálu Kabaret. Já jsem zatím lepší návod na život nenašla. Ještě bych k tomu ale asi přidala „myslet“.
Existují příručky, jak zhubnout, jak zvládat stres, jak si zorganizovat čas, ale možná by se hodila i nějaká o tom, jak se hned nenaštvat a proč se usmívat. Protože pak by nám všem mohlo být aspoň o trošku líp.
Pokud snad patříte k těm, kteří chápou veřejný prostor jako sdílený, zkuste se zítra po ránu venku kolem sebe rozhlédnout. Určitě uvidíte někoho, na koho se budete moci usmát nebo mu popřát pěkný den, aniž by vám kvůli tomu vynadal. Asi vás to nezbaví starostí, ale třeba si díky tomu dokážete všimnout, že žijete na pěkném místě.