Často dostávám otázku, jak chci naplnit všechny teze mého prezidentského volebního programu, když přece pravomoci hlavy státu jsou slabé. Úplně s tím nesouhlasím.

Svůj pohled na ekonomická témata prezident zohledňuje při nominování členů Bankovní rady ČNB. S　tématem právního státu má co do činění navrhování soudců Ústavního soudu senátorům. Prezident se může účastnit jednání vlády i obou komor parlamentu. Ani institut prezidentského veta, které může přehlasovat jen většina všech poslanců, není bezvýznamný.
Jakýkoli příští prezident bude moci v　dialogu s　ostatními politickými aktéry prosazovat svoje záměry a v　rámci ústavních kompetencí sám brzdit ty nápady vlády a Sněmovny, které jdou proti jeho zásadám.
Přesto si troufnu tvrdit, že existuje jeden důvod, díky kterému mohu být ve svých závazcích občanům obšírnější a ambicióznější. Jsem sociální demokrat a můj osobní program vychází z　programu moderní sociální demokracie. Nejsem zajíc v　pytli. Lidé, kteří mi dají svůj hlas, si mohou být jisti, že mnou akcentovaná témata zajímají i další sociální demokraty, včetně těch, co zasedají v　Poslanecké sněmovně, Senátu a po nejbližších sněmovních volbách snad zasednou i ve vládě. Občas se sice v　něčem neshodneme, ale jde-li o program, táhne sociální demokracie za jeden provaz.
Je velmi důležité, že se do prezidentského klání mohou zapojit i nestraníci. Politika nesmí být zužována jen na strany a straníky. Ovšem je nepominutelný fakt, že kandidát etablované politické strany je ve všech ohledech čitelnější. Kdo si vybere mne jako kandidáta demokratické levice, ví, čeho se může nadít. Stejně jasnou představu mohou mít pravicoví voliči Karla Schwarzenberga z　TOP 09 nebo Přemysla Sobotky z　ODS.
Zatím působily průzkumy předvolební podpory jednotlivých kandidátů jako volba nejlepšího baviče nebo člověka nejvíce se odtahujícího od současné politiky. Nic z　toho ale není zárukou změny. A stěží ji přinesou ti, co k　ní již měli příležitost v roli premiéra.
Věřím, že občané před vstupem do volebních místností pečlivě zváží, kdo se hlásí k　jakým principům a kdo je nejtypičtějším protipólem politiky, jejíž dopady se na nás snášejí se stále větší ničivostí.
Průzkumy se často mýlí. V　roce 2010 dopadla sociální demokracie hůře, než předpovídaly. Nedokázaly ani správně odhadnout výsledky loňských krajských voleb. Mnohdy selhávala metodika průzkumů. Svoji úlohu má ale také tzv. lidský faktor. Voliči už několikrát citelně zasáhli do kandidátních listin, když vynesli nahoru politiky schované kdesi na chvostu. Těsně před volebním aktem rovněž často dokázali „ocenit“ prohřešky a aféry jednotlivých stran nebo kandidátů, stejně jako podpásovky předvedené ve volební kampani.
Proto si zakládám na tom, že konzistentní je moje působení v　politice i témata, která soustavně otevírám. Nehodlám na tom nic měnit. Nemám potřebu se pitvořit a nic netajím – ani názory, ani politickou minulost, ani sponzory. Jako sociálního demokrata mne nejvíc zajímá dostupnost a úroveň zdravotnictví, školství, sociálního systému a dalších veřejných služeb, prosazování rovného postavení všech před zákonem a eliminace korupce a klientelismu. Ať mi nikdo nepovídá, že toto nejsou právě ty otázky, které nejvíc zaměstnávají neprivilegované vrstvy občanů. A právě oni mají budoucnost vlastní i Pražského hradu ve svých rukou.

Jiří Dienstbier