Čas od času se mi na chalupě připlete do cesty zvláštní dědictví po tátovi, naprosto originální suvenýr.
Jde o kus ostnatého drátu.

Tu fotku z 23. prosince 1989 u nás zná asi každý: ministři zahraničí ČSSR a SRN Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher symbolicky přestřihují hraniční dráty u Rozvadova. Železná opona padla, Československo se vydalo na cestu obnovy demokratického zřízení a uvolnil se prostor pro prohloubení evropské integrace.

Vzpomněl jsem si na to i nedávno, když jsem počátkem prosince, v předvečer Mezinárodního dne lidských práv, zavítal do Berlína, abych se sešel s německými sociálnědemokratickými partnery, předsedou SPD Sigmarem Gabrielem a Frankem-Walterem Steinmeierem, předsedou frakce této strany ve Spolkovém sněmu.

Pouze schůzce s tátovým přítelem panem Genscherem zabránilo počasí a omezení letového provozu. Za naší západní hranicí jsem si znovu uvědomil, jak velkou odpovědnost nesou čeští i němečtí politici nejen za vzájemné vztahy obou zemí, ale i za uspořádání evropských poměrů.

Za prvé je nezbytné zajistit, aby se standard politických a sociálních práv obyvatel starého kontinentu nesnižoval, ale zvyšoval. Václav Klaus kdysi ve Financial Times psal o suspendování standardů v oblasti zdravotnictví, sociální péče a životního prostředí. V tom s ním zásadně nesouhlasím. Když můj otec s kolegou Genscherem pár dnů po výročí Všeobecné deklarace lidských práv stříhali ony dráty, mysleli na posilování občanského rozměru evropské společnosti. Cílem naší sametové revoluce i sjednocení Německa sotva bylo snižování životní úrovně obyčejných lidí. Naopak. Proto má smysl v národním i evropském rámci usilovat o rovnost lidí před zákonem i o maximální dostupnost veřejných služeb v rámci moderního sociálního státu.

Za druhé ale také potřebujeme bezpečnou a politicky stabilní EU. Jednak kvůli obhajobě evropského životního modelu, zvlášť v kontrastu s režimy, které ďábelsky kombinují omezování lidských a sociálních práv se zaváděním tržního prostředí, jednak kvůli naší schopnosti ustát krizové situace, jako je třeba bouře, která se v současnosti prohání evropskou ekonomikou.

Lidé ve dnešní situaci právem žádají, aby se politici více věnovali prosazování konkrétních opatření na podporu udržitelného hospodářského růstu a zaměstnanosti. Legitimní je ale také volání po ukončení krize demokratické politiky a posilování role občanů členských zemí EU.

Česká vláda i dosluhující prezident se ale bohužel plácají někde mezi pasivitou a sabotérstvím. Hazardují s desítkami miliard ze strukturálních fondů EU, taktizují ve vztahu k bankovní unii, vylučují se z debat o budoucím rázu evropské ekonomiky i o institucionálním uspořádání Unie. Naposledy Václav Klaus odmítl podepsat dohodu o evropském záchranném fondu (Evropský stabilizační mechanismus, ESM).

Fakticky si tak zahráváme se ztrátou své suverenity, k níž by došlo, kdybychom se museli řídit pravidly, která stanovili jiní, aniž bychom využili možnosti o nich spolurozhodovat.

Úplně nejvíc jsem se ale při setkáních s německými politiky musel červenat, když došla řeč na Nobelovu cenu za mír pro EU.
Místo abychom byli pyšní na tuto mezinárodní instituci, která dlouhá desetiletí zajišťuje mír a bezpečí v Evropě, a to i pro tak zranitelné země, jako je ta naše, trousíme hloupé poznámky a vládním politikům byl ceremoniál přebírání ceny ukradený. Příští český prezident bude mít při nápravě naší pověsti za hranicemi co dělat.

pozn. Vydáno v deníku Právo 17.12.2012.