Musím se trpce usmívat, když sleduji všechny rychlokvašené „demokraty“, kteří se po listopadu 89 otřepali, začali trochu po sezóně vzývat antikomunismus a stěžovat si, že za dnešní stav země může příliš mnoho sametu před třiadvaceti lety. Vůbec jim přitom nedochází, že problém je naopak v našem odklonu od tehdejších ideálů.

Klidný průběh závěru roku 89 předznamenala už příprava studentského pochodu 17. listopadu. Coby zástupce studentské skupiny Stuha, které se opíralo hned o několik pražských fakult, jsem byl u toho, když se o podíl na akci přihlásil i oficiální Socialistický svaz mládeže. Zástupci fakult zastoupených ve Stuze většinou jediného hlasu souhlasili. Tím pochod dostal legální charakter. Nikoho ale nemohlo překvapit, že se nakonec stejně vysmekl z oficiálního rámce a proti vůli zástupců režimu zamířil na Národní třídu.

Ještě v noci volal jeden ze studentů DAMU, že bychom brutální zásah neměli nenechat jen tak. Druhý den ráno jsme se na DAMU dohodli, že uskutečníme studentskou stávku. Rychle se začali přidávat divadelníci a lidé dalších profesí. Události se vyvíjely rychle a spontánně. Po zatčení v domě u Bendů v neděli ráno jsem strávil den na policii a po návratu zpět zjistil, jak daleko se věci dostaly.

Prostávkovali jsme se až na konec měsíce. V noci z 2. na 3.12. přišlo na řadu rozhodování, co dál. Byl jsem pro konec stávky, protože jsme dosáhli prakticky všech cílů a druhý den měla být jmenována nová vláda s účastí nekomunistických ministrů. Radikálnější kolegové však prosadili stanovisko, abychom neskončili do zvolení Václava Havla prezidentem. Vzpomínám, jak jsem šel toto rozhodnutí, s nímž jsem sám nesouhlasil, oznámit koordinačnímu centru Občanského fóra do Laterny Magiky. Seděl jsem vedle Václava Klause, který už tenkrát věděl všechno nejlépe. Sdělil mi, že jsme ve stávkovém výboru parta pitomců a že kdyby tam seděl jeho syn, takovou blbost bychom nemohli nikdy udělat. Už druhý den po jmenování strašné Adamcovy vlády (15:5) ale bylo jasné, že jsme se oba mýlili a že stávka měla pokračovat.

Změna režimu byla neoddiskutovatelná. Těšil jsem se, že začnu studovat to, co mne skutečně zajímá, tedy práva. Musel jsem si ale ještě nechat zajít chuť. Při sestavování kandidátních listin OF do voleb na jaře 1990 byla taková poptávka po studentech, že jsem neunikl ani já a na dva roky se ocitl ve Federálním shromáždění ČSFR. A právě díky tomu jsem mohl zblízka sledovat, jaké cihly vkládáme do základů obnovené demokracie - skvělé i zcela vadné.

Chybou bylo rozdělení čs. federace, přešlapy se dělaly v hospodářské politice, ovšem nejcitelněji jsem nesl fauly, jako bylo zneužívání lustrací. Do módy se dostaly ostré lokty, mnohdy těch, co dlouhá léta drželi pusu a krok. Lustrace sloužily k vyřizování si účtů, šlo v nich ale i o ovládnutí politické scény v jednotlivých regionech. Vnímal jsem to jako obrovský zlom, jako trhlinu v původním ideálu, že cesta do budoucnosti bude probíhat čistě.

Nechci tvrdit, že od té chvíle jdeme od desíti k pěti. Spousta věcí se povedla a žijeme ve státě s parlamentní demokracií, integrovaném do EU. Víc než úspěchy mne však jako politika zajímají chyby a neúspěchy. Například nedostatečný vliv občanů na politické dění. Až třiadvacet let po listopadu si poprvé sami zvolíme prezidenta. Obecnému referendu vláda stále hází klacky pod nohy. Politické strany se lidem spíš uzavírají, než otevírají. Korupce a klientelismus rozežírají veřejnou správu. Zvětšují se sociální rozdíly. Zájem o životní úroveň seniorů, lidí postižených, nezaměstnaných či mladých rodin je minimální. Rozpadá se soudržnost ve společnosti a občané vnímají mezi sebou a politiky stěnu z tlustého skla.

Když se ohlédnu za obdobím po listopadu 89, vidím spoustu nedodělků a omylů žádajících si nápravu. To je úkol pro celou politickou reprezentaci, včetně prezidenta, i pro běžné občany. Využijme těchto dní, abychom si ujasnili, kde všude jsme se ideálům Listopadu vzdálili.

pozn. Vydáno v deníku Právo 15.11.2012.