Přes držku bych od táty nedostal
Ani stokrát opakovaná lež se pravdou nestane. Proto již přecházím opakované poznámky, že by mi otec za moje politické postoje naplácal. Ovšem když toto klišé zopakoval v 29.12. rozhovoru pro MF Dnes i spisovatel a někdejší vězeň svědomí Jiří Stránský, muž veskrze vážený, reagovat musím.
Podle pana Stránského by Dienstbier starší „dal svému synovi přes dršku, kdyby ho viděl, jak se jde bratřit s komunisty jenom proto, aby dostal jejich hlasy. Pro to je nádherný židovský výraz. Je to chucpe.“
Můj otec nesnášel bezpráví, porušování a omezování lidských svobod. Nikdy si ale nedával na štít antikomunismus. Naopak se vysmíval těm, v nichž se antikomunisté jako mávnutím zázračného proutku probudili až po listopadu 1989. Ostatně i někteří z prezidentských kandidátů v době, kdy já dlouhé hodiny jako kluk vlaky cestoval z Prahy do Heřmanic nebo na Bory za tátou do vězení, vysedávali na partajních schůzích.
Co se týká komunistických hlasů, řekl si o ně během své politické dráhy i můj táta – při kandidatuře do Senátu na Kladensku. Nešel se ale tenkrát s komunisty „bratřit“, jak to nazývá Jiří Stránský, nýbrž diskutovat a hledat styčné plochy pro hájení levicového programu. Já se nechovám jinak.
A proč pokládám hájení levicových hodnot solidarity a spravedlnosti, stejně jako obranu sociálního státu, za tak důležité, že vidím spojence i ve voličích komunistické strany? Všímám si, jak se nedemokratické principy uchytávají i ve zdánlivě demokratických stranách. Množí se velrybáři, kmotři a obchodníci s mocí. Privatizují si politické strany a hledají cesty, jak dojit stát. K tomu jim slouží i všemožné velké koalice a opoziční smlouvy. Proto je mi rudý idealista bližší než modrý kmotr.
V Británii si v létě Alžběta II potřásla rukou s mužem, který byl před třiceti lety obávaným vůdcem irské republikánské armády. Dnes je však vicepremiérem Severního Irska. Šlo o událost vskutku přelomovou. Britská královna přistoupila k aktu smíření v zájmu překonávání starých bolestí a soustředění se na současné problémy.
Byl bych rád, kdybychom stejné velkorysosti byli schopni i my v České republice. Jedním dechem ale dodávám, že to vyžaduje vstřícnost obou stran - nekomunistů i komunistů. Politruk pohraniční stráže v karlovarské krajské radě se svými stalinskými postoji se nezamlouvá ani mně. KSČM ale respektuji coby stranu splňující veškeré formální náležitosti demokratického politického subjektu, což dosud nezpochybnila ani žádná z českých vlád. A v prezidentské volbě stojím i o hlasy těch, co dají na doporučení komunistické strany, protože každý člověk v České republice má stejná práva, stejné právo na důstojnost a stejnou možnost podílet se na volbě nového prezidenta.
Panu Stránskému, který v kampani otevřeně podporuje Karla Schwarzenberga, jeho vidění světa neberu. Má na ně - kvůli své drsné životní zkušenosti – právo větší než leckdo jiný. Jen ho prosím, aby nežongloval s názory mého otce, když je evidentně neznal. Táta mne vychoval tak, že jsem sociálním demokratem, nikoli komunistou. A naučil mne také hodnotit lidi nikoli podle barvy stranické knížky, nýbrž podle konkrétních občanských postojů.
(zkrácenou verzi otiskla 7.1.2013 MF Dnes)
Podle pana Stránského by Dienstbier starší „dal svému synovi přes dršku, kdyby ho viděl, jak se jde bratřit s komunisty jenom proto, aby dostal jejich hlasy. Pro to je nádherný židovský výraz. Je to chucpe.“
Můj otec nesnášel bezpráví, porušování a omezování lidských svobod. Nikdy si ale nedával na štít antikomunismus. Naopak se vysmíval těm, v nichž se antikomunisté jako mávnutím zázračného proutku probudili až po listopadu 1989. Ostatně i někteří z prezidentských kandidátů v době, kdy já dlouhé hodiny jako kluk vlaky cestoval z Prahy do Heřmanic nebo na Bory za tátou do vězení, vysedávali na partajních schůzích.
Co se týká komunistických hlasů, řekl si o ně během své politické dráhy i můj táta – při kandidatuře do Senátu na Kladensku. Nešel se ale tenkrát s komunisty „bratřit“, jak to nazývá Jiří Stránský, nýbrž diskutovat a hledat styčné plochy pro hájení levicového programu. Já se nechovám jinak.
A proč pokládám hájení levicových hodnot solidarity a spravedlnosti, stejně jako obranu sociálního státu, za tak důležité, že vidím spojence i ve voličích komunistické strany? Všímám si, jak se nedemokratické principy uchytávají i ve zdánlivě demokratických stranách. Množí se velrybáři, kmotři a obchodníci s mocí. Privatizují si politické strany a hledají cesty, jak dojit stát. K tomu jim slouží i všemožné velké koalice a opoziční smlouvy. Proto je mi rudý idealista bližší než modrý kmotr.
V Británii si v létě Alžběta II potřásla rukou s mužem, který byl před třiceti lety obávaným vůdcem irské republikánské armády. Dnes je však vicepremiérem Severního Irska. Šlo o událost vskutku přelomovou. Britská královna přistoupila k aktu smíření v zájmu překonávání starých bolestí a soustředění se na současné problémy.
Byl bych rád, kdybychom stejné velkorysosti byli schopni i my v České republice. Jedním dechem ale dodávám, že to vyžaduje vstřícnost obou stran - nekomunistů i komunistů. Politruk pohraniční stráže v karlovarské krajské radě se svými stalinskými postoji se nezamlouvá ani mně. KSČM ale respektuji coby stranu splňující veškeré formální náležitosti demokratického politického subjektu, což dosud nezpochybnila ani žádná z českých vlád. A v prezidentské volbě stojím i o hlasy těch, co dají na doporučení komunistické strany, protože každý člověk v České republice má stejná práva, stejné právo na důstojnost a stejnou možnost podílet se na volbě nového prezidenta.
Panu Stránskému, který v kampani otevřeně podporuje Karla Schwarzenberga, jeho vidění světa neberu. Má na ně - kvůli své drsné životní zkušenosti – právo větší než leckdo jiný. Jen ho prosím, aby nežongloval s názory mého otce, když je evidentně neznal. Táta mne vychoval tak, že jsem sociálním demokratem, nikoli komunistou. A naučil mne také hodnotit lidi nikoli podle barvy stranické knížky, nýbrž podle konkrétních občanských postojů.
(zkrácenou verzi otiskla 7.1.2013 MF Dnes)