Ani stokrát opakovaná lež se pravdou nestane. Proto již přecházím opakované poznámky, že by mi otec za moje politické postoje naplácal. Ovšem když toto klišé zopakoval v 29.12. rozhovoru pro MF Dnes i spisovatel a někdejší vězeň svědomí Jiří Stránský, muž veskrze vážený, reagovat musím.

Podle pana Stránského by Dienstbier starší „dal svému synovi přes dršku, kdyby ho viděl, jak se jde bratřit s komunisty jenom proto, aby dostal jejich hlasy. Pro to je nádherný židovský výraz. Je to chucpe.“

Můj otec nesnášel bezpráví, porušování a omezování lidských svobod. Nikdy si ale nedával na štít antikomunismus. Naopak se vysmíval těm, v nichž se antikomunisté jako mávnutím zázračného proutku probudili až po listopadu 1989. Ostatně i někteří z prezidentských kandidátů v době, kdy já dlouhé hodiny jako kluk vlaky cestoval z Prahy do Heřmanic nebo na Bory za tátou do vězení, vysedávali na partajních schůzích.

Co se týká komunistických hlasů, řekl si o ně během své politické dráhy i můj táta – při kandidatuře do Senátu na Kladensku. Nešel se ale tenkrát s komunisty „bratřit“, jak to nazývá Jiří Stránský, nýbrž diskutovat a hledat styčné plochy pro hájení levicového programu. Já se nechovám jinak.

A proč pokládám hájení levicových hodnot solidarity a spravedlnosti, stejně jako obranu sociálního státu, za tak důležité, že vidím spojence i ve voličích komunistické strany? Všímám si, jak se nedemokratické principy uchytávají i ve zdánlivě demokratických stranách. Množí se velrybáři, kmotři a obchodníci s mocí. Privatizují si politické strany a hledají cesty, jak dojit stát. K tomu jim slouží i všemožné velké koalice a opoziční smlouvy. Proto je mi rudý idealista bližší než modrý kmotr.

V Británii si v létě Alžběta II potřásla rukou s mužem, který byl před třiceti lety obávaným vůdcem irské republikánské armády. Dnes je však vicepremiérem Severního Irska. Šlo o událost vskutku přelomovou. Britská královna přistoupila k aktu smíření v zájmu překonávání starých bolestí a soustředění se na současné problémy.

Byl bych rád, kdybychom stejné velkorysosti byli schopni i my v České republice. Jedním dechem ale dodávám, že to vyžaduje vstřícnost obou stran - nekomunistů i komunistů. Politruk pohraniční stráže v karlovarské krajské radě se svými stalinskými postoji se nezamlouvá ani mně. KSČM ale respektuji coby stranu splňující veškeré formální náležitosti demokratického politického subjektu, což dosud nezpochybnila ani žádná z českých vlád. A v prezidentské volbě stojím i o hlasy těch, co dají na doporučení komunistické strany, protože každý člověk v České republice má stejná práva, stejné právo na důstojnost a stejnou možnost podílet se na volbě nového prezidenta.

Panu Stránskému, který v kampani otevřeně podporuje Karla Schwarzenberga, jeho vidění světa neberu. Má na ně - kvůli své drsné životní zkušenosti – právo větší než leckdo jiný. Jen ho prosím, aby nežongloval s názory mého otce, když je evidentně neznal. Táta mne vychoval tak, že jsem sociálním demokratem, nikoli komunistou. A naučil mne také hodnotit lidi nikoli podle barvy stranické knížky, nýbrž podle konkrétních občanských postojů.

(zkrácenou verzi otiskla 7.1.2013 MF Dnes)