Pandemie byla životní lekcí. Pro svět, Evropu i jednotlivé státy. Na takovou situaci nebyl připraven nikdo (ať se podíváme na jakýkoli kontinent). A z téhle lekce bychom si měli vzít poučení, plán, chcete-li. Pandemický plán.

Po válce je každý generál a já nechci vynášet rychlé soudy, co se mělo či mohlo dělat jinak, lépe, rychleji nebo vůbec. Další vlny, ať už Covidu 19, nebo třeba 25, nás ale nesmí zastihnout nepřipravené. Z hlediska záchrany životů a zdraví, z hlediska ekonomik, které by další vypnutí poslalo ke dnu silou tsunami. Jen v Evropě máme mnoho různých přístupů, respektive reakcí. Od švédského modelu, přes britský, až třeba po ten český. Každá země konala dle svého, takže nyní máme unikátní příležitost posoudit, která z opatření měla pozitivní zásah, a kde naopak státy selhaly.

Kdo je připraven, není překvapen. A tak prostě musíme začít tím, že budeme mít na kontinentu dostatečné rezervy ochranných pomůcek, testovacích sad i dalšího zdravotnického materiálu. Za klíčovou považuji soběstačnost Evropy v zásobování těmito prostředky, jejich výroba se musí vrátit zpět do EU. Závislost na dovozu je u těchto komodit dle mého jedno z velmi slabých míst každé další možné krize! Jen pro představu, 80 % účinných látek v našich lécích pochází z Asie, konkrétně z Číny a Indie.

Evropa by měla být jedním z klíčových hráčů, kteří se utkají o vítězství světového závodu ve vývoji vakcíny. V cílové rovince jsme zatím s USA a Čínou. Unie by také jako celek měla postupovat při nákupu očekávaných vakcín, staneme se tak velmi atraktivním zákazníkem, objem zakázky může zajistit přednost před jinými i snížit cenu. Česko by samo o sobě bylo v mnohem méně komfortní situaci.

Dále bychom se měli soustředit na prohlubování digitalizace, a to ve všech aspektech života a zejména ve zdravotnictví. Nakonec například bez eReceptů by se i čeští pacienti v posledních týdnech dostávali třeba k lékům o poznání hůř. Informace mohou dnes mít cenu zdraví, potřebujeme využít chytré technologie na maximum, musíme se naučit rychle je sdílet i mezi státy. Musíme definovat nutné minimum standardů ve zdravotnictví, aby se už nikdy neopakovaly šílené momenty z italských či španělských nemocnic, kdy o léčení pacienta rozhodoval věk. A Evropa musí mít vlastní pandemický plán, který v případě možného nebezpečí zalarmuje nutné expertní týmu, zmobilizuje nás ke krokům, které je třeba provést centrálně. Třeba zavřít včas kontinent, abychom si zajistili plynulejší pohyb uvnitř, pokud to bude nutné.

Kde na to všechno vzít? Evropská komise představila v květnu první návrh nového dlouholetého rozpočtu EU, což by mohl být základ pro takové kroky. O rozpočtu teď budou jednat evropští lídři. Věřím, že právě v oblasti zdravotnictví, ochrany obyvatel a prevence, najdou společnou řeč. Byla by to příležitost jak napumpovat ohromné množství prostředků na výzkum, do zdravotnictví, do rezerv zdravotnického vybavení, k posílení dozoru nad zdravotními hrozbami, do prevence i podmínek pro účelnou a koordinovanou reakci v době krize. Jeden z hlavních aspektů v rozpočtu by měla být digitalizace zdravotních systémů, která zajistí službu pro pacienty i pro případ opakující se krize.

Debata o kompetencích EU v oblasti zdravotnictví tedy není o tom, že budeme upírat kompetence členským státům. Je to oblast natolik citlivá, že si to neumím a nechci představit. Mělo by jít o větší společnou zodpovědnost za to, co se na kontinentu děje. Peníze by měly putovat do bolavých míst systémů jednotlivých států, měly by být použity na společný výzkum a lepší koordinaci poskytované péče mezi státy. Na efektivní sdílení informací, které v kritických momentech mohou hrát klíčovou roli. To by mělo být prioritou do budoucnosti.