Na sjezdu strany zelených těsně neprošel návrh dvou stranických předsedů – muže a ženy. Dvojice muž plus žena přesto povede stranu od roku 2012, a to z pozice předsedy a prvního místopředsedy.



Zelení se o víkendu sešli v Pardubicích na svém sjezdu. Navrhli kroky jak vzdorovat krizi a změnili své stanovy. Nově v čele strany mají stanout bok po boku muž a žena. Sice nikoliv jako spolupředsedové (tak zněl původní návrh), ale jako předseda a první místopředseda.

Přitom chybělo málo – kolem desítky hlasů – k tomu, aby v čele zelených rovnoprávně stanuli dva lidé, muž a žena v pozici spolupředsedů. Byla by to v dějinách českých stran první dvojice na vrcholu stranické pyramidy. Tento model už úspěšně funguje u zelených v mnoha zemích, například v Německu nebo v Evropské straně zelených.

Na první pohled bylo smyslem tohoto návrhu posílit zastoupení žen na stranické špičce, motivovat a aktivovat ženy ve straně, přinést do nejužšího vedení ženskou zkušenost a ženský pohled na svět. Je to tak, ale v zamítnutém návrhu šlo o více než o genderový princip. Šlo o nové pojetí vrcholné politické moci ve straně, která by již nebyla soustředěna v rukou jednoho člověka, ať již muže nebo ženy, ale byla rozdělena mezi dva předsedy. Právě proto nezískal tento odvážný návrh na spolupředsednictví muže a ženy podporu stávajícího vedení strany. Předsednictvo strany zelených v čele s Ondřejem Liškou podpořilo měkčí variantu návrhu nezasahující do struktury stranické mocenské pyramidy. Muž a žena musí být v pozici předsedy a prvního místopředsedy strany.

Ženský prvek ve vedení strany byl sice posílen, ale mnoho řadových členů zelených bylo tímto usnesením zklamáno. „Místopředsedkyně není totéž co spolupředsedkyně“, znělo v kuloárech. „Nejedná se o rovný, ale o hierarchický vztah.“ Delegování moci na více osob mělo být pojistkou před jejím zneužitím, symbolem kolektivního, demokratičtější řízení strany. Proč zeleným na těchto principech tolik záleží?

Politika bez celebrit

Strany zelených ve všech zemích světa spojuje snaha o posílení maximální participace občanů na rozhodovacích procesech – kroky politiků by měly být odrazem názorů a potřeb většiny, nikoli hrstky mocných v exekutivě. To, že princip řízení „zezdola“ funguje, dokazuje celá řada úspěšných podniků, v nichž řadoví se zaměstnanci podílejí na vedení podniku, jsou si rovní a mají podíl na zisku.

Stejný princip maximální participace na rozhodování se snaží zelení uplatňovat i uvnitř vlastních stran. Návrh dvouhlavého vedení odkazuje k nejlepším tradicím antické demokracie Římské republiky, v jejímž čele stáli dva každoročně nově zvolení konzulové. V moderní politice ne-zelených partají to však neplatí, tam to nabourává vžité „říšské“ rozdělení moci: silný a charismatický vůdce vede stranu a straníky, formuluje vizi, vyjednává, komunikuje s novináři a veřejnosti a stává se „tváři“ strany.

Přitom zelení v zemích, kde funguje spolupředsednictví muže a ženy, tím dávají najevo nejen hodnotu paritního zastoupení mužů a žen v politice, ale i jiné pojetí politické moci. Odmítají striktní hierarchii a autoritativní vedení „shora“. Chtějí každého člena aktivovat a zapojit do stranického života, chtějí dělat politiku „zezdola“. Šanci by měli dostat každý a každá, moc předsedy a nejužšího vedení strany je omezena celou řadou mechanismů – nejen spolupředsednictvím, ale i kolektivním vedením, zákazem kumulace funkcí a jejich častou rotací, transparentností rozhodování, rovným zastoupením v orgánech strany mužů a žen a co nejširší účastí členů na rozhodování.

Strany zelených, fungující na těchto principech, mluví mnoha hlasy a stávají se stranami mnoha tváří místo toho, aby byli stranou jednoho muže, která stojí a padá s jeho reputací.

Zelená politika – moc pro všechny

Jedním z nejhorlivějších zastánců „vícehlavého“ způsobu vedení zelených byl Derek Wall, někdejší „spolumluvčí“ strany zelených Anglie a Walesu. Výraz „spolumluvčí“ byl v anglické straně zelených používán místo někdejšího termínu „chairman“ - předseda, protože měl podtrhnout, že ve straně rozhodují členové, nikoliv předseda. Mluvčí má za úkol pouze tlumočit postoj svého členstva.

Když angličtí zelení vyhlásili referendum k návratu modelu jednoho předsedy či hlavního mluvčího místo dosavadních dvou – muže a ženy – Derek Wall prohlásil, že nosit jméno „vůdce“ je trapné, jako kdyby hlava strany byl pastýř, a členové jeho ovečky. Varoval před tím, že politické strany přitahují lidí, toužící po slávě, kariéře a moci, což je nebezpečné pro společnost. „Co je moc?“ prohlásil doslova. „Nemůžete si na ní sáhnout ani ji ochutnat. Občas si myslím, že smrdí jako bohatství nebo odpadní vody… Hromadění moci na jednom místě je stejné jako hromadění peněz na mnohamilionovém bankovním účtu, je to práce lakomce či sebou posedlého fanatika. Zelená politika je o tom dát moc všem.“

V zavedení institutu dvou mluvčích místo jednoho předsedy viděli britští zelení pojistku proti přílišné centralizaci moci a kultu osobnosti. Z úst některých členů zaznívala varování o zhoubném vlivu moci v duchu Tolkienova příběhu o Prstenu moci, který musel být zničen jako zhmotnění veškerého zla. Ideální zelená strana byla popisována jako neporazitelná mnohohlavá Hydra, které naroste nová hlava v okamžiku, když je nějaká useknuta, například v souboji s nelítostnými medii.

Naopak, silný vůdce ve straně zelených se nezbytně vystavuje neustálým útokům aktivistů a zastánců radikální demokracie, čímž strana ztrácí mnoho energie ve vnitřních sporech a posléze i sympatie voličů. Není náhodou, že parlamentní angažmá zelených v ČR silně narušili vnitrostranické spory, jejichž rozbuškou byla silná pozice tehdejšího předsedy strany Martina Bursíka. Tento charismatický politik podcenil sílu protitlaku, který vyvíjeli aktivističtí členové strany, toužící po větším podílu na moci a rozhodování, než umožňovaly stranické stanovy. Stranu opustila řada jejích členů a příznivců, kterým nestačila pozice pouhých „následovníků“ vedení strany, jejichž hlas nebyl dostatečně slyšet.

V čele jen jeden (jedna)

Snaha prosadit dvojhlavé nebo skupinové vedení zelených je snahou lépe ochránit stranu před autoritativními postupy a zakotvit styl vedení, který by ve větší míře motivoval a inspiroval, než nařizoval a rozkazoval. Vzhledem k nedostatečným zkušenostem jde o experiment, který má sice hluboký hodnotový základ podpory participace, ovšem ne vždy ideálně fungoval v praxi a znemožňoval rychlé rozhodování a manévrování v souboji s politickými soupeři. Řada německých zelených, kde model muže a ženy v čele strany úspěšně funguje, přiznává, že zdaleka není všelékem na mocenské spory. Naopak, vážný rozpor ve dvojicí spolupředsedů může být pro stranu fatálním.

Před několika léty v referendu anglických zelených zvítězil návrh návratu od dvou spolumluvčích – muže a ženy - k jednomu hlavnímu mluvčímu. Důvodů, proč se zelení z Anglie a Walesu vrátili k tradičnějšímu způsobu vedení strany, bylo více a moc se nelišily od důvodů, proč ani čeští zelení ve svých stanovách nezakotvili spolupředsednictví muže a ženy.

Vedení českých zelených se drželo názoru, že nejen média, ale společnost potřebuje osobu, která stranu reprezentuje. Media a veřejnost rádi komunikují nikoliv s abstraktními idejemi a názory, ale s konkrétními lidmi, kteří tento názorový proud ztělesňují. Lidé se rychleji ztotožní s reálnými osobnostmi z masa a kosti než s holými myšlenkami. Nechtějí mnohohlavou hydru, chtějí „stranu s lidskou tváří“, političku či politika, který nejen tlumočí názory stranického členstva, ale také jménem strany vyjednává a přebírá zodpovědnost za svá rozhodnutí. Pokud jménem strany po každé mluví někdo jiný, strana se stává pro voliče méně čitelná a méně atraktivní. Česká politika zůstává velmi personalizována a politické souboje se odehrávají nikoliv mezi idejemi, ale mezi lidmi.

I když zelení neschválili spolupředsednictví muže a ženy, došlo k výraznému posílení genderové rovnosti ve straně. Zakotvení povinných kvót pro třetinové zastoupení žen na kandidátkách a v orgánech strany určitě přidělá práci mnoha stranickým organizacím při sestavování kandidátek, ale zároveň zvýší počet žen v politice, především na komunální úrovni. Povinnost obsadit pozici prvního místopředsedy strany osobou opačného pohlaví lze vnímat jako měkčí variantu mít jak muže, tak ženu na vrcholku stranické mocenské pyramidy a je pro českou politickou scénu průkopnickým krokem. Naopak vize dvojího předsednictví muže a ženy v čele zelených se poněkud vzdálila. Pro změny stanov v budoucnu bude zapotřebí nikoliv nadpoloviční, ale dvoutřetinová většina delegátů sjezdu. I tak prosazování zásad rovnosti mužů a žen může sloužit inspirací nejen pro jiné politické strany, ale pro celou společnost, kde více než padesát procent tvoří ženy. Měly by mít odpovídající podíl na rozhodování.