Český nečas proti jaru v Evropě
Premiér Nečas odmítl zákaz tělesných trestů dětí s odůvodněním, že „Evropa požaduje hromadu věcí, to neznamená, že jsou automaticky rozumné a správné“.
Komentovat toto Nečasovo gesto jen pár dnů po tom, co premiér nepodepsal fiskální unii EU, je možná detailistické až malicherné. Zcela jistě nelze ta dvě symbolická negativistická gesta k současnému evropskému vývoji srovnávat z hlediska jejich významu a dopadů: to první symbolicky vyčlenilo Českou republiku z hlavního proudu evropské integrace a podle vyjádření Karla Schwarzenberga ji poškodilo, to druhé „jenom“ symbolicky vyčlenilo české děti z ochrany českého státu.
Nicméně obě gesta mají v sobě cosi společného. Tyto protievropské ideologické stereotypy, většinou nadiktované z Hradu, se poslední dobou stávají standardní politickou výbavou ODS. Jejich zdrojem není jasně artikulovaný politický postoj, ale hluboce zakořeněné pocity nejasného ohrožení a nejistoty z aktuálních historických změn, stejně jako politická neschopnost pozitivně definovat cíle a zájmy České republiky v Evropě. Taťkové z ODS se v čele státu dětinsky vymezuji vůči celé Evropě a hrozí rákoskou dětem jenom proto, že Evropané to dělají naopak.
Není to první případ selhání elit v českých dějinách. Jenomže tento patří do kategorie jakési silácké pseudostatečnosti, s níž Česko dalo o sobě vědět bouchnutím do společného evropského stolu, aniž by srozumitelně vysvětlilo proč. Evropští partneři to nepochopili. Hrdinsky se vymezit proti někomu či něčemu je jednodušší, než se zapojit do budování konkrétního společného projektu. Nyní ODS rozehrává před voliči populistický evergreen hledání nepřítele a někdejší odpor k rudým mocipánům z Moskvy proměňuje ve vzpouru proti politikům a úředníkům v Bruselu, kteří údajně ohrožují nezávislost členských států. Nedůvěra českého člověka ke všemu „centrálnímu“ a „nařizujícímu“ je pochopitelná – má kořeny v pobělohorském traumatu a byla posílena v období dvou totalit – nacistické a komunistické. Nedůvěra dvouhlavého vedení českého státu k evropskému establishmentu, jehož je součástí, je iracionální a nepochopitelná. Pramení z podivné směsice osobních pocitů méněcennosti a zároveň velikášství. Každopádně toto protievropské počínání připomíná spíše klukovské hrdinství proti Habrovákům z Karla Poláčka než jednání zralých státníků, rozhodujících o osudu země uprostřed Evropy.
Do spektra pubertálního či pseudohrdinského chování elity ODS patřila i chlapacká gesta někdejšího premiéra Topolánka, patří k nim i spanilé jízdy prezidenta Klause po světě, jejichž cílem je nejen zesměšnění evropských hodnot tolerance a pospolitosti, ale i zpochybnění vědeckých faktů, například změn klimatu. Tento styl pomalu vytváří značku ODS typu vztyčeného prostředníčku, která začíná být vnímána jako značka celé České republiky. Plní tak svůj předsednický slib „Evropě to osladíme“. Bohužel, Evropa ten jemný humor nechápe a vidí v těchto krocích v lepším případě buranství, v horším případě snahu rozbít Evropskou unii. Česká republika si podobnou nálepku nezaslouží. Historicky, kulturně, ekonomicky patří do evropského prostoru, k jehož vytvoření zásadně přispěly už vláda Přemysla Otakara II., císaře Karla IV., či diplomati krále Jiřího z Poděbrad, když navrhli společenství evropských národů.
Dnes je vyčlenění České republiky z evropského společenství geopoliticky a ekonomicky nemyslitelné. Zpátky do železné náruče nevyzpytatelného Ruska nikdo nechce, bez ohledu na rusofilské nálady nynějšího prezidenta republiky. Prostor na východ od EU přitahuje především politiky, toužící po asiatském modelu autoritářského vládnutí bez zbytečného omezování demokratickými principy či nezávislou soudní mocí.
Protievropské postoje ODS sice mohou získat pro stranu momentální populistické body, ale z dlouhodobého hlediska ji odsouvají mimo hlavní proud. Politický kabaret ze soudní síní, který v přímém přenosu předvádí další koaliční strana – Věci veřejné, pozici vládnoucí pravice v České republice nikterak neposiluje, naopak přímo diskredituje. Není na čase ukončit tento nečas na domácí politické scéně a nekazit počasí v celé Evropě? Nebo Evropě to ještě osolíme? Odpověď je jako vždy v rukou voličů.
Komentovat toto Nečasovo gesto jen pár dnů po tom, co premiér nepodepsal fiskální unii EU, je možná detailistické až malicherné. Zcela jistě nelze ta dvě symbolická negativistická gesta k současnému evropskému vývoji srovnávat z hlediska jejich významu a dopadů: to první symbolicky vyčlenilo Českou republiku z hlavního proudu evropské integrace a podle vyjádření Karla Schwarzenberga ji poškodilo, to druhé „jenom“ symbolicky vyčlenilo české děti z ochrany českého státu.
Nicméně obě gesta mají v sobě cosi společného. Tyto protievropské ideologické stereotypy, většinou nadiktované z Hradu, se poslední dobou stávají standardní politickou výbavou ODS. Jejich zdrojem není jasně artikulovaný politický postoj, ale hluboce zakořeněné pocity nejasného ohrožení a nejistoty z aktuálních historických změn, stejně jako politická neschopnost pozitivně definovat cíle a zájmy České republiky v Evropě. Taťkové z ODS se v čele státu dětinsky vymezuji vůči celé Evropě a hrozí rákoskou dětem jenom proto, že Evropané to dělají naopak.
Není to první případ selhání elit v českých dějinách. Jenomže tento patří do kategorie jakési silácké pseudostatečnosti, s níž Česko dalo o sobě vědět bouchnutím do společného evropského stolu, aniž by srozumitelně vysvětlilo proč. Evropští partneři to nepochopili. Hrdinsky se vymezit proti někomu či něčemu je jednodušší, než se zapojit do budování konkrétního společného projektu. Nyní ODS rozehrává před voliči populistický evergreen hledání nepřítele a někdejší odpor k rudým mocipánům z Moskvy proměňuje ve vzpouru proti politikům a úředníkům v Bruselu, kteří údajně ohrožují nezávislost členských států. Nedůvěra českého člověka ke všemu „centrálnímu“ a „nařizujícímu“ je pochopitelná – má kořeny v pobělohorském traumatu a byla posílena v období dvou totalit – nacistické a komunistické. Nedůvěra dvouhlavého vedení českého státu k evropskému establishmentu, jehož je součástí, je iracionální a nepochopitelná. Pramení z podivné směsice osobních pocitů méněcennosti a zároveň velikášství. Každopádně toto protievropské počínání připomíná spíše klukovské hrdinství proti Habrovákům z Karla Poláčka než jednání zralých státníků, rozhodujících o osudu země uprostřed Evropy.
Do spektra pubertálního či pseudohrdinského chování elity ODS patřila i chlapacká gesta někdejšího premiéra Topolánka, patří k nim i spanilé jízdy prezidenta Klause po světě, jejichž cílem je nejen zesměšnění evropských hodnot tolerance a pospolitosti, ale i zpochybnění vědeckých faktů, například změn klimatu. Tento styl pomalu vytváří značku ODS typu vztyčeného prostředníčku, která začíná být vnímána jako značka celé České republiky. Plní tak svůj předsednický slib „Evropě to osladíme“. Bohužel, Evropa ten jemný humor nechápe a vidí v těchto krocích v lepším případě buranství, v horším případě snahu rozbít Evropskou unii. Česká republika si podobnou nálepku nezaslouží. Historicky, kulturně, ekonomicky patří do evropského prostoru, k jehož vytvoření zásadně přispěly už vláda Přemysla Otakara II., císaře Karla IV., či diplomati krále Jiřího z Poděbrad, když navrhli společenství evropských národů.
Dnes je vyčlenění České republiky z evropského společenství geopoliticky a ekonomicky nemyslitelné. Zpátky do železné náruče nevyzpytatelného Ruska nikdo nechce, bez ohledu na rusofilské nálady nynějšího prezidenta republiky. Prostor na východ od EU přitahuje především politiky, toužící po asiatském modelu autoritářského vládnutí bez zbytečného omezování demokratickými principy či nezávislou soudní mocí.
Protievropské postoje ODS sice mohou získat pro stranu momentální populistické body, ale z dlouhodobého hlediska ji odsouvají mimo hlavní proud. Politický kabaret ze soudní síní, který v přímém přenosu předvádí další koaliční strana – Věci veřejné, pozici vládnoucí pravice v České republice nikterak neposiluje, naopak přímo diskredituje. Není na čase ukončit tento nečas na domácí politické scéně a nekazit počasí v celé Evropě? Nebo Evropě to ještě osolíme? Odpověď je jako vždy v rukou voličů.