Má dělat reálnou politiku nebo být arbitrem ve věcech svědomí a morálky?



Poprvé v historii českého státu si budeme volit prezidenta přímo. Moc vzejde „z lidu“, nikoliv z předchozí moci a z nepřehledné vnitropolitické soutěže. Většina občanů tuto šanci „vrátit politiku do vlastních rukou“ vítá. Vítá ji ze stejných důvodů, z jakých před dvaadvaceti lety cinkala klíči na náměstích, nebo také z důvodů, z jakých Aristoteles před dvěma tisíciletími prohlásil, že jediným životem, který je hoden toho, aby byl žit, je život aktivního občana.

K paradoxům naší demokracie patří to, že čím méně důvěřujeme politickému systému a politickým stranám, tím větší naději vkládáme do záchranné mise výjimečné osobnosti, která dokáže prolomit a zvrátit mocenský samopohyb společnosti. Proto historicky první setkání zástupců občanské společnosti s trojicí prezidentských kandidátů v horký srpnový den doprovázela skutečná euforie, jako odlesk té polistopadové euforie z návratu ukradené správy věcí veřejných do rukou lidí.

Anketa Prague Pride 2012: o lidská práva se nejvíce zasazují Jan Fischer, Jiří Dientsbier a … Miloš Zeman

Tyto tři prezidentské kandidáty pozvali na debatu o občanské společnosti a lidských právech organizátoři druhého ročníku Prague Pride, českého festivalu tolerance a rozmanitosti s letošním průvodem 18.srpna. Průzkum mapoval názor této komunity na význam lidských práv v kampani každého kandidáta. Na prvním místě se umístil Jan Fischer s 36 % hlasů, o druhé místo s 9 % hlasů se podělili Jiří Dientsbier a překvapivě Miloš Zeman. Na dalších místech se umístili Jan Švejnar se 7 % hlasů a Karel Schwarzenberg s 5 % hlasů.



Debatovat přišli Jan Fischer, Jiří Dientsbier a Miloš Zeman. Setkání se konalo symbolicky v Knihovně Václava Havla, prvního českého prezidenta. Mezi padesáti zástupci občanské společnosti se objevili Anna Šabatová, Šimon Pánek, Jiří Hromada, Martin Palouš a mnoho dalších. Debatu uvedli ředitel Prague Pride Czeslaw Walek a ředitelka Knihovny Václava Havla Marta Smolíková.





Ve vzduchu visela otázka: jaký má být český prezident, aby splnil naše očekávání. Má to být idealista nebo pragmatik? Provokující filosof nebo schopný byrokrat? Má to být výrazná charismatická osobnost nebo spíše dobrý „obchodník“? Hledač smyslu nebo profesionál na řízení? Veskrze ryzí člověk se svými bolestmi a radostmi, nebo politik každým coulem, který umí klamat protivníky a obětovat principy v zájmu politického výsledku?

Čeká česká politická scéna na „nepolitického“ prezidenta formátu Václava Havla, schopného nadchnout davy, chránit společné hodnoty a umět stát „nad politikou“, nebo na obratného administrátora a precizního odborníka? Prezident Masaryk říkával, že dělal vždy politiku nepolitickou, především kulturní a mravní. Tomuto odkazu zůstal věrný i Václav Havel, který si byl vždy dobře vědom toho, že osobnost prezidenta je tradičně vnímána jako záruka klíčových etických hodnot. Prezident Václav Klaus naopak prohlásil, že o výrazu etika neumí hluboce filozofovat a filozofování o tomto slově ani moc nevěří...



Ruku na srdce, kdo z nás alespoň na chvílí nepropadl pokušení odvozovat politickou sebedůvěru od charismatických vůdců? Zástupy jejich obdivovatelů jsou vždy početné, protože hledání ideálu patří k odvěkým lidským touhám. Budování politické moci na charismatu zůstává rizikem pro každou demokracii, protože z něj mohou klíčit autoritářské tendence až kult osobnosti. Přílišná důvěra ve všespasitelné politické osobnosti jde ruku v ruce se snížením společenského sebevědomí. Ani česká společnost není proti tomuto riziku imunní. Vzpomeňme si, jak byla v období polistopadového kvasu veřejnost stržena sebejistým vystupováním Václava Klause, který na každou otázku dokázal odpovědět, „jak na to“. Zpěvačka Lucie Bílá si na předvolebním mítinku v roce 1998 na Staroměstském náměstí do budoucna přála, aby Klausova socha stanula vedle pomníku Jana Husa. Že Češi jednou postaví Klausovi pomník, nás ujišťoval také další umělec – Milan Knížák.



Obdivovatelé Václava Klause a dalších charizmatických vůdců, ke kterým beze sporu patří i nynější prezidentský kandidát Miloš Zeman, si často ani neuvědomují, že jejich politický idol stojí na hliněných nohách a že zdrojem jejich nebetyčné autority není odbornost, schopnosti či společenské dopady jejich politické činnosti, ale jejich egocentrismus a narcisistní zahleděnost do sebe. Politici zaslepení sebeláskou stále musí udržovat dokonalý obraz sebe sama a nepřipouští existenci sobě rovných ani v politice, natož mezi obyčejnými smrtelníky. Jsou zkratka nejlepší. Z tohoto pravidla existují vzácné výjimky. Miloš Zeman v roce 2002 o Václavu Klausovi prohlásil, že to je jediný silný protihráč, kterého on v politickém životě ČR potkal. „Všichni ostatní byli stádo šašků,“ dodal jako samozřejmost.

Politici typu Klause a Zemana se ocitají v psychologické izolaci od světa, nejsou schopni vést dialog se stejně hodnotnými nositeli jiných názorů, neuznávají společenskou pluralitu. Podobní politici často přeruší komunikaci s okolním světem, jsou nevypočitatelní a řídí se především vlastními zájmy. Nejsou zde pro společnost, naopak, společnost je zde pro ně. Právě podobné psychologické typy nejčastěji volí politiku jako svou životní dráhu. Je to ke škodě věci, protože politické autority by se měly vyhnout projevům svévole.

Krásně ilustroval vlastní pýchu Václav Klaus, když vyprávěl: „Jedu lyžovat a stoupnu si do fronty u vleku, co bych dělal také jiného. Na té kotvě pak jedu s člověkem, který to vůbec netuší, a začneme si povídat. Ten je z toho často vyplašen a překvapen. Já to skutečně nedělám jako divadélko, jdu prostě lyžovat.“ Důvodem pro sebeobdiv může být i hra na to „být jako ostatní“. Člověka nepostiženého narcisismem, to ani nenapadne.


Politik na vrcholu mocenské pyramidy, který se domnívá, že je ve všem nejlepší, nestojí o to, aby mu do toho někdo mluvil. Proměňuje své postavení na nedobytný piedestal, na který obyčejný smrtelník nesmí. To je jeden z důvodů, proč prezident Václav Klaus s takovou vehemencí pranýřoval nevládní organizace a občanskou společnost, která nabízí občanům efektivnější zapojení do správy věci veřejných a rovnoprávný dialog se státní moci.

Občanská společnost, síťování a sdružování lidí na dobrovolné bázi, spolky a nevládní neziskové organizace tvoří „podhoubí“ demokracie, v níž se pojmenovávají a ověřují společenské zájmy, priority a hodnoty. Slovy prezidenta České Křesťanské akademie profesora Tomáše Halíka „občanská společnost je dynamickou složkou demokracie“. Václav Klaus označil Halíka za „politizujícícho faráře“ a jeho větu o občanské společnosti jako dynamické složce demokracie za „absurdní“. Ke zdůvodnění si vypomohl svými oblíbenými –ismy: Halíkův výrok je prý „marxistická dialektika, ostatně tak blízká křesťanskému personalismu…“

Václav Klaus je přesvědčen, že mezi státem a občanem nemá být nic, žádná občanská společnost. V roce 2005 na semináři "o nebezpečí hrozícím obyvatelům Česka ze strany nevládních organizací a vůbec o občanské společnosti" prohlásil, že „občanská společnost je polemika se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat.“

Prezident Klaus tak rozdělil veřejný prostor na dvě části, přičemž na jedné straně pomyslné barikády zůstala hrstka politiků, a na druhé straně - veřejnost, které prezident odepřel veškerá práva na občanskou angažovanost až na účast ve volbách a vykázal je do privátní, soukromé sféry podílu na výrobě a spotřeby. Občan, který se v roce 1989 stal hybatelem společenských změn, nyní je podle Klause pouze spotřebitelem, jehož svoboda je omezena na tržní prostředí. V době, kdy obliba politiků a politiky stále klesá, snaha prezidenta zdůraznit výlučnost a společenské výsady volených politiků a vyloučit lidi z jejich občanské role vyvolává jen další krizi důvěry k zastupitelským institucím a politickým elitám. Žádná demokracie nemůže fungovat bez důvěry občanů.


Na srpnovém setkání s veřejností klub do sebe zahleděných politických elitářů zastupoval Miloš Zeman. Pustil by občany pouze k volebním urnám. Na dotaz jak posílit roli občanské společnosti doporučil tzv. panašování, tedy změnu volebního zákonu tak, aby občané mohli volit různé osobnosti z několika kandidátek napříč politickými stranami. „Tím se zmírní riziko, že se objeví v parlamentu Kristýna Kočí a další podobné zjevy,“ dodal. Snížil by rovněž hranici pro preferenční hlasy.



Miloš Zeman ponechává občanům stejný prostor jako Václav Klaus – a to jen u voleb. Pak by se už neměli politikům plést do jejich rozhodování. Za ctnost politika označil odvahu postavit se davům. Podle Klause a Zemana by se prostor pro občanskou společnost měl blížit nule. Pod nulu šel už jen další kandidát na prezidenta, Ladislav Jakl. V závěru písemné odpovědi na dotaz organizátorů Prague Pride o otevřené občanské společnosti napsal: „Občanská společnost je pro mne formou korporativismu, jehož příbuznou formou je fašismus.“



Jiří Dienstbier by stejně jako Zeman podpořil větší možnost občanů vybírat si preferenčními hlasy, ale nezůstal by u toho. Na rozdíl od Zemana otevřel dveře občanské společnosti. Prezident by podle Dienstbiera měl jít příkladem, otevřít hrad lidem a tím posílit jejich ochotu veřejně se angažovat.



Jiří Dienstbier byl nejstřízlivějším a nejvyrovnanějším ze všech tří debatujících: bez projevů perfekcionismu či naopak defétismu, nepodceňoval, ale také nepřeceňoval možnosti úřadujícího prezidenta, zdráhal se dávat sliby, které by nemusel jako prezident mít možnost splnit. Jako prezidentský kandidát velmi precizně vnímal politické a společenské zadání a nejčastěji upozorňoval tazatele na skutečné meze pravomocí prezidenta. Nepůsobil tak unaveným a cynickým dojmem jako Zeman, nechrlil bonmoty, ale také se nenechal strhnout emocemi jako Fischer.
Seděl uprostřed a rovněž se umístil do středu co se názorů na občanskou společnost týče. Byl tolerantní, vstřícný a přitom soustředěný a trochu ostražitý, jako každý ostřílený politik, který se snaží několik tahů dopředu vypočítat následky každého kroku, který udělá. Dobře věděl, že jeho čas ještě přijde. Jako jediný z pozvaných kandidátů zůstal po debatě a hovořil s hosty.



Kandidát Jan Fischer se choval jako jeden z nás, jako rovný s rovnými. Skoro každému z přítomných před debatou podal ruku. Není náhoda, že pro něj klíčovým slovem byla participace – účast každého na správě společných věci, zájem o názory toho druhého. Hned se přiznal, že závidí lidem jen v tričku či v košili, protože v obleku je horko. Na dotaz o návratu pozice ministra pro lidská práva řekl, že 14 měsíců žil s ministrem pro lidská práva. Rozesmál přítomné, ale každý věděl, že tím „soužitím“ myslel „adopci“ problémů, které v jeho vládě řešil Michael Kocáb. Na rozdíl od Dienstbiera a Zemana na něm bylo zpočátku znát nervozitu. Když Jan Fischer začal mluvit o občanské společnosti, skoro ho nebylo slyšet, ale brzy se rozohnil a najednou před námi byl angažovaný občan, který dostal tu neuvěřitelnou šanci být hlavou státu a chce dělat politiku srdcem.



Politika v jeho podání získávala dimenzi bezprostředního lidského dialogu a přestávala být, jak to popisoval německý sociolog Habermas, „mediálně zmanipulovaným představením, které nabízí loutky politiků a předem hotové, konvenční myšlenky, čímž odsouvá veřejnost do role pasivního diváka a konzumenta“. Podle Fischera by veřejnost měla participovat na tvorbě politiky. Politické strany, politika není vedle ani nad veřejností. Veřejnost by měla mít možnost podílet se na tvorbě politiky a měla by být do rozhodování vtažena. Jako prezident by vedl s občanskou společností dialog a naslouchal by hlasům z nevládních organizací. Je si vědom toho, že tento dialog není jednoduchý, ale prezident nesmí být příliš sebevědomý a arogantní. Občanskou společnost Fischer nehodlá jen tolerovat a trpět, ale vtáhnout ji do tvorby politik včetně té zahraniční. Jako prezident by víc tlačil na ministry, aby se nevyhýbali komunikaci s veřejnosti a problémy řešili.

Když Fischer mluvil o lidských právech, podtrhl, že vidí spojení lidských práv se svobodou, a že se chce zasadit proti institucionálnímu násilí, například v oblasti zacházení se seniory. Řekl toho o občanské společnosti a lidských právech nejvíc ze všech debatujících. Jako jediný operoval s kategorií morálních hodnot a stával se tak příslibem obnovy étosu odpovědnosti, který tak postrádá česká politika v prostředí cynismu a korupce. To, že Fischer nic nehrál, byl sám sebou a šel do boje s takovým upřímným nasazením, bylo na něm to nejsympatičtější. Nebylo v tom nic společného s okázalou lidovostí Miloše Zemana, který se chvilkami evidentně nudil a byl rád, že je „schován“ za tmavými brýlemi, ani s chladnou profesionalitou Jiřího Dienstbiera.


Před koncem debaty Jiří Hromada položil všem jednu skoro osobní otázku: jestli ho jako gaye tolerují nebo akceptují. Miloš Zeman odpověděl, že je mu to srdečně jedno a Jiřího Hromadu toleruje jako člověka, který něco dokázal. Dienstbier ho prý ani netoleruje, ani neakceptuje, ale bere jako člověka.



Jiřího Hromadu nejvíce povzbudila odpověď Jana Fischera, který na závěr celé debaty prohlásil, že tolerovat nestačí a je nutné akceptovat příslušníky kterékoliv menšiny. Nikde jinde to nemohlo vyznět autentičtěji než na půdě festivalu Prague Pride, jehož smyslem je podpora plurality a rozmanitosti ve společnosti. Byl to slib být prezidentem všech, který Václav Klaus nemohl naplnit, protože lépe umí společnost rozdělovat, než stmelovat.

Po ukončení debaty hosté procházeli prostorami Knihovny Václava Havla, připomínali si jeho odkaz a ve vzduchu zůstávala stále nezodpovězená otázka – jakého chceme prezidenta? Má dělat reálnou politiku v nejsilnějším smyslu tohoto slova nebo být především arbitrem ve věcech svědomí a morálky? Ale ať už bude jakýkoliv, prezident zvolený lidem by měl nejen tolerovat, ale i akceptovat každou menšinu, každého člověka v plhohodnosti jeho lidství a být tak vzorem pro nás všechny.

Srpnová debata v Knihovně Václava Havla s kandidáty na prezidenta nám dala naději, že tomu tak opravdu bude.