Transsexuální poslankyně Anna Grodzká v katolickém Polsku hájí právo na odlišnost

Před necelým rokem v zemi, kde se univerzalistická náboženská morálka těší největší podpoře v Evropě, voliči dali silný mandát jejím odpůrcům z Palikotova hnutí a zvolili do polského Sejmu historicky první transsexuální poslankyni.

Narodila se v roce 1954 jako muž. Od malička se cítila jako dívka, nikoliv jako chlapec. Ve dvanácti letech sama si dala jméno Anička. V roce 2010 ukončila proces proměny pohlaví z muže na ženu a v loňských parlamentních volbách se dostala do polského Sejmu jako členka liberálního Palikotova hnutí. Proč šla do politiky a co chce dokázat? A proč veřejnost této hluboce konzervativní a katolické země dala mandát političce, která hají práva sexuálních menšin, usiluje o odluku církve od státu, zrušení výuky náboženství ve školách a podporuje legalizaci marihuany? V rámci festivalu Prague Pride 2012 a výstavy Transgender Me v centru DOX proběhla diskuse s polskou transsexuální poslankyní Annou Grodzkou.


Zleva: polská poslankyně Anna Grodzká, moderátorka Lucia Zachariášová, aktivista polského sdružení Trans-Fuzja Wiktor Dynarski

Životní příběh: žena uvězněná v mužském těle

Tato skromná a lidsky vřelá osmapadesátiletá žena s plachým úsměvem prožila většinu svého života v roli muže, přestože se od útlého dětství cítila být někým jiným – nikoliv chlapcem a mužem, ale dívkou, a pak ženou. Její cítění a vnímání i její identita byly s jejím tělem neslučitelné. Rodem žena, měla mužské tělo. Pro naprostou většinu z nás je nemožné si představit, jak vypadá život v tělé opačného pohlaví, nakolik je silná touha mít „správné“ tělo, žít vlastním životem, nikoliv životem někoho jiného… Křehký svět chlapce, který se cítí být holčičkou, ostrý vnitřní rozpor byl poeticky ztvárněn ve francouzsko-belgickém filmu „Můj růžový život“ (1997). Film před několika lety na Karlovarském festivalu vyhrál hlavní cenu. Příběh Anny Grodzké byl rovněž zfilmován a stal se součástí její volební kampaně.


Záběr z výstavy Transgender Me v centru současného umění DOX

Málokterý transsexuál se odhodlá jít za svým štěstím a změnit pohlaví tak, jako to učinila Grodzká, protože bere ohledy na své nejbližší, podléhá sociálnímu tlaku či nemá dostatek síly a odvahy… Takhle žila i Anna Grodzká, jako muž uzavřela manželství, ve kterém se jí narodil syn. Láska k rodině byla pro ni na prvním místě, a možná by Anna zůstala mužem i po zbytek života, pokud by nepřišel osudový zlom – onemocnění rakovinou. Když Anna nemoc překonala, pochopila, jakou hodnotu má život v pravdě a začala usilovat o změnu pohlaví z muže na ženu. Doufala, že nehledě na nutnost oficiálního rozvodu, zůstane spolu s matkou svého dítěte. Když řekla dospělému synovi, že je sice jeho otcem, ale cítí se být ženou, odpověděl, že to věděl, a prosil, aby se rodiče nerozcházeli. Pokusili se o to, zůstali spolu. Operativní změnu pohlaví z muže na ženu prodělala Anna Grodzká v roce 2010. Společné soužití s bývalou manželkou už dále nebylo možné, rozešli se.

Svůj příběh nám Anna Grodzká vyprávěla velmi věcně a prostě, zdánlivě skoro bez emocí, ale když líčila okolnosti rozchodu s bývalou manželkou a matkou svého dítěte, bylo zřejmě, že tuto bolest stále nese hluboko v nitru. V porovnání s těžkým osudem transsexuálů považuje Grodzká coming out homosexuálů za svátek, za radostnou událost, která jim v životě nesmírně pomůže. Transsexuálové to mají daleko těžší. Změna pohlaví u transsexuální osoby jistě přinese úlevu, ale je pouze prvním krokem v budování nové identity a hledání svého místa „pod sluncem.“ Nutnost „škrtnout veškerý dosavadní život“, který probíhal v roli opačného pohlaví, činí ze změny pohlaví nesmírně obtížný a bolestivý životný úkol, nemluvě o bludném kruhu problémů vyplývajících z tvrdosti zákonů a nepochopení okolí. Vlastní nelehké zkušenosti přiměly Annu stát se spoluzakladatelkou občanského sdružení Trans-Fuzja, které pomáhá transsexuálním osobám v Polsku.



Cesta od občanské aktivistky do Sejmu: pouze skrze politiku lze dosáhnout změny

Podle Anny Grodzké každý z nás zná minimálně jednoho člověka, který je hluboko v srdci někým jiným, člověkem opačného pohlaví, ale snaží se se svou roli smířit a nedávat najevo, kým je ve skutečnosti. Nesmírná náročnost proměny je příčinou toho, že naprostá většina transsexuálních osob zůstává uvězněna v těle opačného pohlaví a nepokouší se o transformaci. Proto Grodzká považuje zveřejnění a zfilmování svého osobního příběhu za příklad pro ostatní transsexuální osoby, které nemají tu odvahu stát se sami sebou. Založením sdružení Trans-Fuzja se Anna stala součástí transsexuálního hnutí, které se zformovalo již v 90. letech 20. století a nyní je součástí širšího LGBT hnutí na ochranu práv leseb, gayů, bisexuálních osob, transsexuálních a transgender lidí. Sdružení Trans-Fuzja v Polsku funguje už osmým rokem a pomohlo celé řadě lidí. Jenže Grodzká nezůstala „jen“ aktivistkou hnutí za práva transsexuálů; přijala nabídku Janusze Palikota kandidovat za jeho stranu a před necelým rokem se stala poslankyní. Své rozhodnutí vstoupit do politiky vysvětluje tím, že pouze v politice lze dosáhnout společenské změny a upravit zákony s ohledem na potřeby LGBT osob a jiných opomíjených menšin.

První transsexuální poslankyně v Evropě je Polka.
Proč? Je to touha po svobodě tam, kde je útlak

Třetí místo ultraliberálního až antiestablishmentového Palikotova hnutí bylo největším překvapením loňských parlamentních voleb v Polsku. Tato strana se v tradičně konzervativní a katolické zemi zasazuje například o odluku církve od polského státu, zrovnoprávnění žen, legalizaci marihuany či zmírnění potratové politiky. Svým vítězstvím Palikot zbořil mýtus, že církvi se postavit nelze, že strana, která chce uspět ve volbách, musí obětovat zájmy žen, sexuálních menšin či vyloučených skupin obyvatel. Kandidátka Palikotova hnutí Anna Grodzká se stala první transsexuálkou, která zasedla v polském parlamentu. V Krakově, odkud pochází a kde kandidovala, ji podpořilo 22 tisíc voličů, což svědčí o její bezprecendentní oblibě. Vedle ní zasedl v parlamentní lavici první otevřený gay v polském Sejmu Robert Biedroń ze stejné strany, koordinátor Kampaně proti homofobii. V celém Polsku Palikotovo hnutí získalo 10 procent voličů, což je velkým úspěchem pro stranu, která vznikla těsně před volbami. Jak se to mohlo stát v konzervativním Polsku?

Úspěch své strany vysvětluje Grodzká jednoduše: touhou Poláků po svobodě. „Akce vyvolává reakci. Tam, kde panuje klerikalismus, tuhý konzervativizmus a útlak, tam vzniká vzdor a vzpoura. Vzniká touha po svobodě.“ Anna Grodzká je přesvědčena, že v dalších parlamentních volbách tato liberální strana se silným sociálním programem získá ještě více hlasů, protože základem politického programu je rozšíření hranic lidských svobod. „Svoboda člověka končí tam, kde začíná křivda páchaná na jiném člověku,“ podtrhla Anna Grodzká.

Výrazným prvkem politického programu Palikotova hnutí je antiklerikalismus. Silná univerzalistická náboženská morálka je v rozporu s trendy rozvoje současné polské společnosti, která není monokulturou a je stále pluralitnější a rozmanitější. Proto tak velký ohlas v rámci předvolební kampaně Palikotovců měla organizace průvodu „Krakov světský, nikoliv katolický.“ Ukázalo se, že už neplatí stereotyp, podle kterého všichni Poláci milují svého papeže a touží po silném státu založeném na vlastenectví a katolicismu. Ve skutečnosti polská společnost je pluralitní, zahrnuje mnoho životních způsobů, včetně osob bez náboženského vyznání či sexuálních menšin včetně transsexuality. Transsexuálka v parlamentu je pak symptomem plurality a zárukou svobody.

Grodzká chce v Polsku legalizovat svazky homosexuálů a uzákonit změnu pohlaví

Polská transsexuální poslankyně chce přetavit potřeby LGBT komunity na zákonné normy a prosazovat zákony na posílení práv sexuálních menšin. Mimo jiné by mělo jít o legalizaci homosexuálních svazků. V září by měla být v polském Sejmu konečně zahájena debata k návrhu zákona o registrovaném partnerství. Grodzká chce prosazovat i ochranu sexuálních menšin v zaměstnání a státní podporu operací na změnu pohlaví. Jelikož polské zákony tento operativní zákrok nedovoluji, sama podstoupila operaci v Thajsku. Transsexuální poslankyně plánuje zavést zákon, který by Polákům umožnil si v kolonce "pohlaví" v pasu vybrat mezi "muž", "žena" a "jiný", jak to platí v Austrálii. Anna je předsedkyní klubu žen polského Sejmu, zvedla doposud opomíjené téma rovnoprávnosti žen v polské politice.


Anna Grodzká v průvodu Prague Pride 2012. Foto: Lukáš Houdek

Velmi výmluvná byla odpověď Anny Grodzké na dotaz, jak se jí spolupracuje s šéfem opozice, předsedou národně konzervativní strany ‚Právo a spravedlnost‘ Jaroslawem Kaczyńským. Uchopila mikrofon, nadechla se k odpovědi a po chvílí mikrofon vrátila. Odpověď si vysloužila bouřlivý potlesk. Pokud opozice chce dosahovat společných rozhodnutí a v určitých chvílích být jednotná, jednotlivé strany by měli hledat kompromis mezi zdánlivě neslučitelnými požadavky. Ale právě tento aspekt politiky činí Anně Grodzké největší potíže. Naučila se odmítat kompromisy ve vlastním životě a nechce je ani v politice. Proto zaujímá tak nekompromisní postoj k politickým oponentům. Ostatně ani šéf strany Palikot není o nic smířlivější a Jaroslawa Kaczyńského se chystal „zastřelit, vykuchat a jeho kůži prodat.“

Grodzká: Kříž patří do kostela, ne do parlamentu

Poslankyně Grodzká zdůrazňuje, že církev má příliš velký vliv na stav demokracie v Polsku. Jako příklad uvádí neřešitelnost problému potratů. Palikotova strana chce zmírnit přísný protipotratový zákon, který dovoluje umělé přerušení těhotenství jen ve výjimečných případech. Ale podle Grodzké se politici bojí církve. „Církev má na politiku bezprostřední vliv díky poslancům. Církev není demokratickou institucí a nemůže řídit stát, nemá mít právo zasahovat do politiky státu."

Grodzká se připojila k požadavku Palikotova hnutí odstranit kříž z veřejných míst – kříž by měl zmizet z úřadu, ze škol a z jednacího sálu parlamentu. „Všichni nejsou věřící a parlament patří i ateistům. Kříž patří do kostela, v Sejmu je projevem nemocné společnosti," řekla poslankyně.

Vrátíme se nyní k otázce, kterou jsme položili na začátku: posouvá přijetí transsexuality hranice lidské svobody? Sexuální orientaci či identitu si nevybíráme. Téměř vždy je příslušnost k nějaké komunitě otázkou osudu, nikoliv volby. Dějiny dvacátého století ukázaly, že příslušnost k určité komunitě může být otázkou života a smrti. Proto je úkolem politiky chránit základní svobody jednotlivců a právo na odlišnost, respektovat pluralitu životních způsobů a vytvářet legislativní a demokratické instituce pro dialog i koexistenci různorodých komunit na společných legitimních základech.