Postavení národnostní menšiny má být prvním krokem na cestě k občanské integraci Vietnamců do české společnosti.

Půlstoletí Vietnamců v Čechách

Vietnamská menšina u nás není nejpočetnější, ale každopádně nejviditelnější etnicky odlišný živel. Neprodyšně uzavřenou komunitu vietnamských studentů a dělníků již od padesátých let minulého století udržovala v socialistickým Československu vietnamská vláda. Po listopadu 1989 se tato komunita vylila z břehů, aby se za několik let stala součástí života skoro každého českého či moravského města. Tržnice, krámky s potravinami, otevřené do pozdních večerních hodin, restaurace a občerstvení s čínskou a vietnamskou kuchyní už neodmyslitelné patří k českému městskému kolorítu.

Trpěliví a usměvaví prodejci levného oblečení a potravin, skromní a neúnavní dříči, ale také dodavatelé falšovaného zboží či majitelé velkopěstíren marihuany – to jsou dva opačné způsoby vnímání Vietnamců u nás, především zprostředkované médií. Příkladem negativního uhlu pohledu, který nabývá přímo apokalyptických rozměrů, je blog Romana Krištofa:

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/roman-kristof.php?itemid=10979

Naopak, růžové brýle si nasadila Česká televize v reportáži o sjezdu Svazu Vietnamců, který proběhl v areálu největší vietnamské tržnice v Česku Sapa v pražské Libuši.

Upřímně řečeno, také jsem se nechala unést slavnostní náladou a okázalostí tohoto největšího setkání Vietnamců v Čechách. Sjezd Svazu Vietnamců byl pojat jako oslava vlastních úspěchů a zároveň zdůrazňoval pouto k daleké, ale jediné a nenahraditelné vlasti.



Symbolem úspěchů vietnamské komunity v reportáži ČT se stala devatenáctiletá Vu Bich Thu, které všichni včetně rodičů říkají Květa. Narodila se ve Vrchlabí, mluví česky jako rodilá mluvčí, studuje vysokou školu a na sjezdu pracovala jako hosteska. Moderátorka se však nezeptala na to hlavní – jak tato sympatická a nadaná dívka vidí budoucnost svou a svých vrstevníků v České republice. Usiluje druhá a třetí generace Vietnamců o české občanství, chce se tady usadit natrvalo? Budou se věnovat jen rodině a ekonomické kariéře, nebo mají také chuť zapojit se do zdejšího veřejného a politického života?



Z šedesátí až sedmdesátí tisíc Vietnamců žijících v České republice totiž pouze tisíc má české občanství, plní odpovídající povinnosti, ale také se těší ze svých občanských práv. Zbytek zůstává cizinci a de facto gastarbeitery, a to i po několik generací. Mnoho z nich stále neumí obstojně česky, což komplikuje jejích komunikaci s úřady a s majoritou a činí je snadno manipulovatelnými. Řídí se předepsanými vzorci chování tradiční vietnamské společnosti, často nadiktovanými „kmotry“ a nevyužívají vymoženosti demokratického státu k ochraně svých práv. Toto prostředí „kmenového myšlení“ zůstává často uzavřené před pravidly a zákony domovské společnosti, a pak se kupříkladu stává živnou půdou pro vykořisťování levné pracovní síly zprostředkovatelskými agenturami. Většina Vietnamců věří vlastní komunitě více než českému státu. Je to xenofobie „naruby“, nepochopení a nedůvěra ke zdejším institucím, která činí vietnamskou komunitu tak odkázanou na sebe samu a tak izolovanou. Cestou jak si opatřit potřebné doklady či jiné statky, se často stává korupce, která bohužel kvete na obou stranách a vede k obohacení hrstky vyvolených na úkor druhých, a to i v rámci jedné „bratrské“ komunity. Šedá ekonomika jen bují v této paralelní společnosti s vlastními obchodními centry a médií, s vlastními kulturními, sociálními a hospodářskými pravidly, s vlastním „modem vivendi“.

Chceme být národnostní menšinou


Na sjezdu Svazu Vietnamců v ČR opětovně zazněla žádost zástupců vietnamské komunity o status národnostní menšiny. Tento požadavek doposud nebyl vyslyšen, ale první (a zatím jedinou) začleňovací vlaštovkou je jmenování zástupce Vietnamců jako stalého hosta Rady vlády pro národnostní menšiny.



Co znamenají pro Česko tyto integrační snahy Vietnamců? Znamená to, že vietnamská komunita chce sdílet otevřenou budoucnost a osud země, kde dlouhodobě žije? Že se cítí být na jedné lodi s českou majoritou, že je ochotná přijmout klíčové hodnoty a instituce této společnosti? Pokud ano, znamená to cestu k rovnocennému partnerství a zahájení tak potřebné spolupráce majority a minority ve všech oblastech – od vzdělání a kultury po prevenci chorob a potírání kriminality.

Vláda zatím na žádost Vietnamců o status národnostní menšiny neodpověděla. Po neúspěchu projektu „zelených karet“ nemá jasnou přistěhovaleckou politiku. Víme jen, že bude podporovat přistěhovalectví vzdělaných lidí z kulturně blízkých regiónů. Jakou strategii však zvolí ve vztahů k několika desítkám tisíc dlouhodobě a trvale žijících v ČR Vietnamců? Dnes mimoevropská imigrace je faktem, s kterým se musíme vyrovnat, nestačí strkat hlavu do písku. Zcela jistě nemůžeme předpokládat, že tisíce a tisíce vietnamských rodin, které by zaplnily větší okresní či krajské město, se vrátí do vlasti, i když většina z nich přišla „jen za prací“. Zůstanou zde a proto je tak naléhává otázka jejich plnohodnotného začlenění do české společnosti, přijetí jazyka, pravidel a politické kultury domovského státu. Jak víme z příkladů jiných evropských států, nelze nechat celou komunitu na vedlejší koleji, protože v budoucnu to může znamenat kalamitu. Dnes skoro nikdo z racionálně smýšlejících politiků nepopírá potřebu integrace romské menšiny. Jakou cestu zvolí Česká republika vůči vietnamské komunitě?


Zlatá střední cesta integrace


Z mnoha prohlášení je zřejmé, že většina českých politiků, nevyjímaje ty vládní, nepovažuje cestu multikulturalismu s existencí paralelních a relativně uzavřených etnických společenství v jednom státním celku za vhodnou pro Českou republiku. Byl to bývalý premiér Topolánek, kdo prohlásil, že multikulturalismus v západní Evropě selhal. Myslel tím ovšem jeho extremní variantu, kdy v osmdesátých a devadesátých letech v některých západoevropských státech byla podporována myšlenka primátu kulturně etnické příslušnosti nad celospolečenskými občanskými hodnotami rovnosti, svobody a solidarity. Připouštěl se model paralelní koexistence mnoha uzavřených rovnocenných etnických a kulturních skupin v jedné společnosti, přičemž hledala se cesta, jak umožnit každému chovat se podle tradičních zvyků a hodnot své specifické skupiny, místo toho, aby se podporovaly jednotící principy a hodnoty občanského celku.

Česká republika jako postkomunistická země, která se historicky jen krátce těší ze znovu nabyté skutečné suverenity a je založená na etnickém principu (češství jako příslušnost k českému národu) může jen těžko připustit multukulturalismus v podobě roztříštění své znovu nabyté identity, ve velké míře odvozené z národnostní příslušnosti. To ovšem neznamená požadavek kulturní asimilace, splynutí menšin s většinou a ztrátu osobitosti. Lékem na extrémy multikulturalismu a asimilace je zlatá střední cesta integrace. Kulturní dědictví, tradice, zvyky a jazyky národnostních menšin v ČR jsou pod ochranou státu, ale samozřejmostí je zvládnutí českého jazyka, respektování právního státu a společných demokratických politických hodnot, zakotvených v ústavě. Uznání vietnamské komunity jako národnostní menšiny nebude jen symbolem rovnoprávnosti a gestem dobré vůle. Umožní Vietnamcům chránit a opatrovat svůj jazyk a kulturní tradice a zároveň dá jim šanci jak překročit svůj stín a stát se součástí demokratického zřízení a širšího občanského prostředí. Bude to první krok na cestě ke skutečné integraci Vietnamců do české společnosti s přidanou hodnotou jak pro vietnamskou menšinu, tak pro českou většinu.