Protesty proti autoritativní a fundamentalistické vládě jsou dalším krokem země do Evropy



Už několik dnů probíhají v tureckých městech, včetně Istanbulu a Ankary, demonstrace proti vládě Recepa Erdoğana a jeho straně. Rozbuškou byl neobvykle brutální zásah policie proti lidem, pokojně demonstrujícím za zachování zelené rekreační zóny v centru Istanbulu, která měla ustoupit stavbě nákupního centra. Policie použila proti demonstrantům vodní děla a slzný plyn, zranila přes tisíc lidí. Protest, který se šíří Tureckem, byl zpočátku namířen proti policii, která překročila své pravomoce, ale záhy se proměnil v daleko masivnější vzpouru proti autoritativnímu premiérovi a proti vládě, která prosazuje plíživou islamizaci státní správy, výkonu práva a každodenního života. Ačkoliv 99 % populace Turecka se hlásí k islámu, země má za sebou úspěšný proces modernizace a westernizace, jehož základy položil stále populární a obecně uctívaný reformátor Mustafa Kemal Atatürk (otec Turků). Turecko dnes je moderním státem s parlamentní demokracií a tržně liberální ekonomikou, kde došlo k naprostému oddělení státu a náboženství. Podle ústavy z roku 1924 zůstal islám sice státním náboženstvím, avšak republika je plně sekulární. Nepopulární proislamistické kroky vlády, včetně nedávného výrazného omezení dostupnosti alkoholu a policejní brutalita otevřely cestu bouřlivým projevům dlouhodobé nespokojenosti se způsobem vládnutí a arogancí moci.



Současný premiér Recep Erdoğan je dominantní postavou turecké politiky již celou dekádu – je u moci od roku 2002. Kdysi profesionální fotbalista, Erdoğan získal podporu veřejnosti ve funkci starosty Istanbulu v roce 1994. Pak vstoupil do islamistické strany, aby v roce 2001 přestoupil do středopravé konzervativní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), které dnes předsedá. Ve volbách roku 2011 získala strana premiéra Erdoğana úctyhodných 50 % hlasů. Ačkoliv AKP se ve svém programu hlásí k „umírněnému islámu“, sám Erdoğan a většina členů jeho partaje neskrývají daleko fundamentalističtější ambice.

Na jedné straně premiér a jeho vláda plní předvolební sliby: podporují vstup země do EU a prosazuj liberální ekonomické reformy. Na straně druhé tatáž politická garnitura usiluje o návrat některých prvků islámského náboženského práva šaríji do veřejného a soukromého života. Minulý týden parlament bleskově schválil zákaz prodeje a konzumace alkoholu od 22 do 6 hodin. Do dílny tureckého premiéra patřil i návrh na kriminalizaci manželské nevěry, který byl stažen díky kritice z Bruselu. Stejně jako v sekulární Francii, i v Turecku je nošení muslimského šátku hidžábu či nikabu zakrývajícího obličej u žen ve státních institucích a na univerzitách zakázano. Erdoğanova strana usiluje o zrušení tohoto zákazu nejen ve státní správě, ale i v některých sportovních disciplínách, provozovaných na veřejnosti. Manželka premiéra před několika léty si oblékla tradiční muslimský šátek, v kterém se ukazuje po boku svého chotě nejen v každodenním veřejném životě, ale i při událostech, kdy se jedná o reprezentaci státu. Po zpřísnění reklamy na alkohol a zákazu jeho konzumace ve večerních a nočních hodinách se v istanbulských kavárnách začalo rozčíleně vtipkovat o tom, že když to tak půjde dál, další zastávkou bude zahalování žen na veřejnosti a konečnou pak bude… Írán.

Nejde jen o prvky islamizace. Dlouhodobá vláda jedné strany podporuje zpevnění klientelistických sítí a bujení korupce ve vládních strukturách. Navíc autokratický a do sebe zahleděný premiér nekomunikuje s opozicí a malicherně se mstí novinářům, kteří se pokouší o jakoukoliv kritiku. Mediální pokrytí probíhajících nepokojů v Turecku místními novináři je velmi kusé a propagandisticky zdeformováno. V Turecku je cenzurován i Internet. Premiér obvinil z přípravy a organizace masových nepokojů opozici. Možná nejsou daleko od pravdy kritici, kteří srovnávají Erdoğana s ruským prezidentem Putinem.

Do parlamentu se v roce 2011 dostaly ještě dvě strany: Atatürková středolevicová Republikanská lidová strana (CHP), která je nyní v opozici a ultrapravicová Strana národního hnutí (MHP). Zbytek několika desítek různorodých stran a hnutí zůstal pod desetiprocentní hranicí volitelnosti do parlamentu. Opoziční CHP chce obrodit Atatürkovu stranu a získat podíl na správě země. Ke svému cílí má ale daleko, zkušený technolog moci Erdoğan, který kontroluje státní média, zatím vycházel vítězem ze všech politických klání. Lídr opozice charismatický Kemal Kılıçdaroğlu, přezdívaný tureckým Gándhím za svůj asketický životní styl, dlouhodobě obviňuje vládu z "diktátorských tendencí" a "omezování svobody".




Dalším znepokojivým prvkem vládnutí Erdoğanovy strany je stále hlasitěji se ozývající skepse vůči vstupu Turecka do EU. Na nedávné návštěvě v Berlíně Erdoğan alibisticky prohlásil, že na členství v EU bude Turecko čekat maximálně do roku 2023, kdy Turci oslaví sto let své republiky. Pak s ním Evropská unie už nemá počítat a prohraje – přijde o Turecko. Turecko se pak zaměří jinam – na Blízký východ a Rusko.

Ale již pouhý pohled na dnešní geopolitickou mapu potvrzuje, že Turecko – jak politicky, tak ekonomicky - již do tohoto „východnějšího prostoru“ nepatří, že ho historicky „přerostlo“ a proto jedinou alternativou pro budoucnost této země je Evropa. Připojování Turecka k Evropě je beze sporu běh na dlouhou trať, ale samotná prozápadní orientace Turecka do značné míry utváří její vnitřní a vnější politiku. Znamená to mimo jiného bezpečnější Evropu, stejně tak jako vstup Turecka do NATO odvrátil hrozbu mnoha vážných vojenských konfliktů. Turecko by mělo být mostem mezi Západem a Východem, který transatlanticky orientována Evropa tolik potřebuje.

Postoj ke vstupu Turecka do EU rozděluje nejen evropskou, ale i českou politickou scénu. Vstup islámského Turecka do Evropské unie s křesťanským náboženským základem je snadným terčem pro populistický odpor, hrající na xenofobní a islamofobní strunu. Český prezident Miloš Zeman, který prohlásil, že nesouhlasí s přijetím Turecka za člena EU je příkladem politika, který se jen tak mimochodem vymezuje vůči dlouhodobému a složitému procesu, jehož finále je spolehlivě mimo jeho funkční období. Tak sbírá laciné politické body, aniž by nesl za své výroky jakoukoliv zodpovědnost. To, že Česká republika tradičně podporuje členství Turecka v EU, prezident ČR samozřejmě nezohledňuje, neboť od příchodu na Hrad má vlastní - Zemanovu - zahraniční politiku.

Závěrem se nemohu vyhnout klišé a neprohlásit, že Turecko je na křižovatce. Turecko zůstává jedním z mála případů úspěšné modernizace islámské země. Atatürkovy demokratické ideály jako záruka sekulárního státu a ochrany lidských prav a svobod se stále těší obrovské veřejné podpoře. Aktuální protivládní nepokoje v Turecku jsou důkazem toho, že nehledě na autoritativně, centralisticky a fundamentalisticky smýšlející vládu, turecká společnost je ve skutečnosti pluralistickou a participativní demokracií a proto se nenechá strhnout zpátky.