K čemu Putin potřebuje papeže?

Po roční přestávce zavítal ruský prezident Vladimir Putin do Evropské unie. V Miláně se zúčastnil otevření ruského pavilonu na výstavě EXPO 2015 a setkal se s italským premiérem Matteem Renzim. Mluvil především „o kupeckých počtech“, vypočítával ztráty italských firem v důsledku protiruských sankcí a naznačoval, že Rusko může najít obchodní partnery jinde. Ruský prezident postupuje podle staré Břežněvovy strategie - při jednání se západními státy obchází problematické konfliktní body, zamlčuje neslučitelnost cílů a hodnot, hledá společné zájmy, především ekonomické, tu lichotí, tu vyhrožuje. Itálii Putin vnímá jako slabší článek evropského jednotného postoje k ruské agresi na Ukrajině a pokračuje ve své politice štěpení jednoty EU a „nahlodávání“ jednotlivých států Unie v otázce protiruských sankcí. Italský premiér Renzi stejně jako před tím český prezident Zeman pomáhá Putinovi v situaci, kdy ruský prezident trpí mezinárodní izolací.

Vyvrcholením italské cesty prezidenta Putina bylo setkání s papežem Františkem ve Vatikánu. Stalo se to jen několik dnů po ukončení jednání G7 (sdružení ekonomicky nejvyspělejších států světa), kam Putin nebyl pozván. Své zklamání z toho, že s ním od anexe Krymu skoro nikdo nechce mluvit, Putin nedával najevo a bagatelizoval význam G7, kterou nazval „zájmovým spolkem“, jehož rozhodnutí stejně nejsou závazná. Na společné tiskové konferenci s italským premiérem Matteem Renzim Putin vyloučil spolupráci s G7, protože členové tohoto společenství nechtějí slyšet Putinův „alternativní názor“. V tom má pravdu. Pokud by se Putin letošního vrcholného setkání státníků přece jenom zúčastnil, zcela jistě by se s nikým nedohodl. Měl by „alternativní názor“ nejen na anexi Krymu a válku v Ukrajině, ale i na hlavní téma rozhovoru – boj proti klimatickým změnám a zákaz využívání fosilních paliv do konce století. V takové vizi budoucnosti rozvinutých států světa Rusko jako dodavatel ropy a dalších fosilních paliv ztrácí význam. Pokud je Putin u moci, Rusko se bude ubírat jinou cestou.

Putinův comeback: setkání s papežem Františkem

Před deseti lety Putin označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století a trefil tím výrokem do černého. Pojmenoval totiž životní pocit rozčarování průměrného Rusa, pocit ukřivděnosti ve vztahu se Západem, výmarský syndrom prohry a pádu do bezvýznamnosti. Stejným komplexem méněcennosti trpí i sám Putin, cítí se být zhrzen Západem, má potřebu „být u toho“, spolu s dalšími vyvolenými světovými lídry držet kormidlo světových dějin, jako Stalin na konci druhé světové války v Jaltě dělil Evropu.

Proto je pro Putina velkým ponížením vyloučení z G8 - elitního klubu nejmocnějších tohoto světa. Ale pravý svět je přece mimo tento pozemský svět! Setkání s papežem jako s náměstkem Boha na zemi a světovou morální autoritou je pro Putina nejen absolutní satisfakcí, ale i povýšením do jiné, symbolické dimenze ochránce posvátných hodnot a věčných tradic. V rozhovoru s italskými novináři Putin prohlásil, že za 15 let ve funkci neudělal žádnou větší chybu a naznačil, že jeho kroky řídí Hospodin. Papež František prezidenta Putina v této roli „vyvoleného“ ještě podpořil, když mu daroval medailónek představující „anděla míru, který poráží všechny války a sjednocuje lidi". Mělo to vztah k tématu rozhovoru - papež vyzval Putina, aby vyvinul „upřímné a veliké úsilí“ k dosažení míru na východě Ukrajiny. Pozice papeže je pochopitelná – musí zachovat neutralitu a v obecné rovině vyzývat k míru. Bude to však mít nějaký účinek na ruského prezidenta?

K čemu Putin potřebuje papeže?

Putin usiluje především o upevnění vlastního monopolu na státní moc. Reálná politika ruského prezidenta je vedena snahou udržet se u moci, to znamená umlčet kritiky, uspokojit oligarchy, získat si přízeň širokých mas, vojenských a silových struktur. Válka za správnou věc ve jménu velkého Ruska je k tomu ideálním receptem.

Milionům Rusů Putin nabídl velkolepý sen napravit „historickou křivdu“ rozpadu SSSR, vrátit Rusku kontrolu nad bývalými koloniemi, dominantní postavení na území bývalého sovětského impéria, a tím pádem se znovu stát globálním geopolitickým hráčem, se kterým velmoci počítají a kterého se sousedé bojí. Proto za Putina totalita v Rusku znovu nabírá na síle – s tím rozdílem, že nyní není komunistická, ale imperiálně nacionalistická. Liberální a demokratické hodnoty zapustily jen slabé kořeny v ruské společnosti. Ty neobstojí v ideovém souboji s nacionalistickým mýtem obnovy impéria, s vizí ráje na zemi – „ruského světa“.

Jedním z pilířů budování nové ruské totality je ruská pravoslavná církev, která do jisté míry kompensovala ztrátu ideálů po pádu komunismu. Putin činnost pravoslavné církve podporuje, naopak činnost katolické církve omezuje, ta nemá v zemí rovnocenné právní postavení.

Hlava ruské pravoslavné církve patriarcha Kirill (světským jménem Vladimír Gunďajev), bývalý spolupracovník KGB, je spolubudovatelem nynějšího autoritářského režimu v Rusku. Prohlásil Putinovo vládnutí za „Boží zázrak“ a soustavně kritizuje jeho oponenty. Podle členek punkové skupiny Pussy Riot, která byla odsouzena za hraní písně „Bohorodičko, vyžeň Putina“ v moskevské Katedrále Krista Spasitele, Kirill zneužívá svou církevní pozici k podpoře Putinovy vlády. Kirill na adresu dívek zase prohlásil, že šlo o „dílo Satana" a že by členky skupiny měly být co nejpřísněji potrestány. Největší prohrou ruské pravoslavné církve je však ztráta ukrajinské pravoslavné církve, která hledá útočiště u byzantského patriarchy, což je dalším krokem emancipace Ukrajiny ve vztahu k Moskvě.

Společně proti prohnilému Západu

Vztahy ruské ortodoxní církve s Vatikánem jsou poměrně napjaté; cesta papeže do Moskvy je v nedohlednu. Patriarchu Kirilla setkání Putina s hlavou katolického světa jistě nepotěší. Proč se ruský prezident přesto s papežem setkal? Protože Putinovi je už Rusko malé.

Putin vnímá sám sebe jako státníka světového formátu, svoji úlohu vidí na globálním jevišti. Ví, že zvýší svoji prestiž a získá uznání setkáním s oblíbenou a váženou světovou autoritou, zajistí si tím sympatie milionů katolíků. Putin, který se přihlásil do role ochránce pravoslavných Rusů všude ve světě, nyní by se rád stylizoval do role ochránce všech křesťanů. Papež a ruský prezident shodně projevili starost o osudy křesťanů na Blízkém východě. Papež František vidí v Putinovi konzervativního a protizápadního spojence. O tom svědčí i další dárek, který dostal Putin od papeže - kopii apoštolské exhortaci Radost evangelia. V tomto díle papež František tvrdě kritizuje současný globální ekonomický systém a označuje ho jako „novou tyranii“.

Sympatie křesťanů Putin získává tím, že se setkává s křesťanskými duchovními, mohutně podporuje církev, zakazuje zviditelnění homosexuálů či propagaci potratů, prosazuje model tradiční křesťanské rodiny... Spolu s papežem Putin může prohlásit, že prohnilý Západ se odklání od tradičních hodnot a je nutno hledat alternativu. Rusko však nemá co nabídnout sousedním státům, kromě vyhrůžek a války. Jak poznamenal Obama na nedávném setkání G7, paradoxem je to, že Rusko chtělo chránit ruskojazyčné obyvatelstvo mimo Rusko, avšak přineslo mu jen utrpení.

Ukrajina: svět si myje ruce

Během setkání s Putinem papež František vyzval všechny strany ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny k dodržování minských mírových dohod. Všechno je o dialogu – opakoval papež svůj tradiční postoj. Už teď je však evidentní, že tyto dohody, přijaté v Minsku před čtyřmi měsíci obsahují protichůdné a nesplnitelné požadavky.

Jedno je jasné – v dohledné době Krym zůstane ruský. Do Doněcké a Luhanské oblasti mír bohužel jen tak nepřijde. Putin pro udržení u moci potřebuje válku, potřebuje oblast doutnajícího vojenského konfliktu, který lze vždy dle potřeby rozdmýchat a využít tu jako nátlak na Západ, tu na veřejné mínění v Rusku. Po válce s Gruzii Putin zahájil modernizaci armády, kterou se pochlubil na vojenské přehlídce 9. května v Moskvě. Je to rovněž úplatek vojenským a sílovým složkám státu, bez jejichž podpory se Putin u moci neudrží. Putinovým cílem je udržet se u moci do roku 2024, proto válka na Ukrajině bude pokračovat. Po necelých 4 měsících od podpisu druhé minské dohody v únoru 2015 separatisté s podporou ruské armády a těžkých zbraní znovu zahájili ofenzivu, která se časově kryla s přípravou jednání G7 o protiruských sankcích.

Tento válečný konflikt s Ruskem bude pro Ukrajinu i nadále mohutným „pouštěním žilou“ a neumožní plnohodnotnou konsolidaci země, potřebnou pro rychlé provedení reforem a cesty do Evropy.

Ukrajinští katolíci čekají na pomoc papeže

V únoru hlava ukrajinské řeckokatolické církve Svjatoslav Ševčuk a ukrajinští biskupové pozvali papeže Františka k návštěvě Ukrajiny, což by mělo být „prorockým gestem“. Ujednání z Minska nepovažuje Ševčuk za úspěšné, protože nedošlo ke skutečnému příměří. Ukrajinští katolíci doufali, že papež se přimluví za Ukrajinu u mocných tohoto světa. „Jsem s vámi!“ odpověděl papež, ale nikdy přímo neodsoudil ruský podíl na nepokojích na východě Ukrajiny a neoznačil postup Ruska za agresi.

Arcibiskup Ševčuk psal papeži Františkovi znovu těsně před setkáním s Putiným ve Vatikánu. Žádal papeže, aby "byl hlasem ukrajinského lidu, jeho potomků, všech katolíků na Ukrajině, kteří trpí." Stěžoval si na to, že „až do teď nikdo - ani diplomacie, ani systémy mezinárodní bezpečnosti, ani vedoucí představitelé tohoto světa - nebyli schopni zastavit válku." Doufal, že papež může „učinit to, co bylo nemožné“.

Prosby ukrajinských katolíků stále čekají na vyslyšení svatým otcem, a prezident Putin odjíždí z Itálii posilněn ve své pozici na mezinárodním poli. Ukázal světu, že není izolován, že má poslání, dosahujících duchovních výšin a týkající se osudů celého lidstva. Jedná se však jen o dočasné taktické vítězství. Putin nemá jasnou strategii pro Rusko, je veden jediným motivem - udržet se u moci co nejdéle. Pokud Putin zůstane prezidentem, nic se nezmění: konfrontace ze Západem, válka na Ukrajině a harašení jadernými zbraněmi zůstane i nadále součástí ruské politiky, která za podpory propagandy zajistí udržení Putinovy popularity a bude odvádět pozornost od ekonomických a dalších problémů Ruska.

Čas však hraje proti Putinovi. Nejen hrstce oligarchů, ale stále většímu množství Rusů vadí mezinárodní izolace Ruska, ekonomická stagnace, odklon od Západu a orientace na Východ. Kvůli válce na Ukrajině se Rusko politicky znemožní, přičemž Ukrajina pro Putinův režim sehraje stejnou smrtící roli jako Afganistán pro Brežněvův režim.

Rusko bez Putina

Klíčovým faktorem pro budoucnost Ruska je případná změna na pozici prezidenta; pak není vyloučen pozvolný návrat Ruska ke skutečnému dialogu ze Západem a opuštění protizápadní rétoriky doby studené války. Přála by si to například celá řada oligarchů, kteří jsou zvykli vydělávat v Rusku a utrácet na Západě. Přála by si to i opozice, která je bohužel stále roztříštěná a nedokáže se stmelit. Liberální opozice v Rusku má mnoho výrazných osobností, ale málo pěšáků a nedostatek masivní veřejné podpory. Nicméně Majdan není vyloučen ani v Rusku; pokud by došlo k revoluční změně režimu, rozhodně by nebyla „sametová“. Další příležitostí pro změnu režimu v Rusku jsou prezidentské volby v letech 2018 a 2024. Putin se bojí o moc; proto utužuje autoritarismus v Rusku, pronásleduje své odpůrce, podrobuje si média, zbavuje se kritiků, omezuje svobodu slova a občanská práva.

Dobrý konec celého příběhu znamená demokratické a svobodné Rusko s úctou k liberálním hodnotám a s vládou zákona. Ukončit ostudnou válku a pokračovat v přerušeném demokratickém vývoji Rusko může pouze po pádu putinovského režimu.