Chomutov a další pohraniční obce nevzdávají boj proti prostituci. Pomůže Praha novým zákonem?

Kam s nimi?

Po roce 1989 naše města změnila svojí tvář k nepoznání. Opravenými kostely a historickými památkami, novou architekturou a především pocitem dosud nebývalé svobody.
Novým polistopadovým jevem, bez kterého by většina z nás raději obešla, se stala i neodbytná přítomnost prostitutek a prostitutů, nabízejících sex za peníze ve mnoha lokalitách přímo na veřejných prostranstvích. Pražané či obyvatelé pohraničních měst sousedících s Německem nebo s Rakouskem dobře vědí, že pouliční prostituce vnucuje své provokující vnady sexuálním turistům nejen podél silnice E55 či na nádražích metropolí, ale i na náměstích a v ulicích lázeňských a okresních městeček, v nasvícených výlohách kdysi obytných vil a dokonce v dohledu škol či školek. Rodiče pak lamou hlavu, jak vysvětlit svým ratolestím postávání nedostatečně oblečené dívky každý den na stejném rohu, když ji tam pravidelně potkávají zrovna cestou ze školky.

Hlavy lamou i radní desítek měst a vesnic, neboť nevědí, jak zajistit veřejný pořádek a ochranu mravní výchovy dětí a mládeže v obci, lemované veřejnými domy. Ukázalo se, že vytlačit pouliční prostituci z veřejných prostranství bez příslušného zákona je úkolem takřka nesplnitelným. Snad jedinou výjimkou je severočeské Dubí, které soustavným dotíráním na pasáky, erotické podniky a jejich klienty vytlačilo už značnou část tohoto byznysu z města pryč. Přes tyto úspěchy i starosta Dubí volá po zákonu o regulaci prostituce, protože absence jakýchkoliv pravidel a legislativních mantinelů činí mnohá opatření radnic bezzubými.

Podle průzkumu z roku 2008, přibližně 90 % obcí by podpořilo zákon o regulaci prostituce, pokud by jim umožnil zakázat nabízení sexuálních služeb na veřejných prostranstvích na území své obce a umožnil rozhodovat ve věcech zřizování erotických podniků, jejich povolování či zákazu.

To, že bez odpovídající legislativy sebelepší strategie radnice nepomohou, lze ilustrovat na příkladu Chomutova. V tomto severočeském městě sexuální průmysl začal vzkvétat okamžitě po listopadu a je stále trnem v oku obyvatelům města a radnicí. Vymýtit prostitutky z jejich oblíbených lokalit ve městě se nedařilo - nepomáhají ani vyhlášky, ani pokuty, ani exekuce, ani kamerový systém, ani předvolání klienta k přestupkovému řízení či zveřejnění auta zákazníka na webu… Poslední pokus z konce ledna – rozmístění po městě výchovných a výstražných cedulí, které mají postrašit zákazníky pohlavními chorobami, včetně smrtícího AIDS, měl odradit sexuální turisty ze Saska a snížit tuto návštěvnost. Billboardy vyrobené podle námětů místní obyvatelky sice získaly oblibu médií, ale sotva dokáží dlouhodobě změnit chování zákazníků. Určité riziko je součástí erotického dobrodružství, za kterým sexuální turista přijíždí. Svědčí o tom i nárůst žádostí ze strany klientů o vysoce rizikový nechráněný styk, což výrazně zvyšuje riziko přenosu pohlavních chorob. Prostitutky sice přiznávají, že se počet klientů v období krize snížil, ale neobávají se, že o ně přijdou. „Chlapi potřebují sex, ty zákazy je neodradí, spíše naopak,“ vysvětluje jedná již postarší provozovatelka nejstaršího řemesla, která se jím v Chomutově uživila ještě za socialismu. To, čeho se obává, není kampaň města, ale konkurence a hospodářská krize. Stěžuje si na to, že zákazníci už nemají tolik peněz, a to nejen místní, ale i návštěvníci ze sousedního Německa.



Obcím musí pomoci zákon

Bezmoc státní správy i samosprávy před nezkrotným živlem erotického průmyslu měl ukončit nový zákon o regulaci prostituce, který byl vypracován na pražské radnici v roce 2008. Tým odborníků pod vedením náměstka primátora Rudolfa Blážka spolupracoval s nevládními organizacemi, pracovní skupinou Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů a starosty obcí. Tvůrci zákona si byli vědomi toho, že není reálné prostituci právním předpisem účinně zakázat. Tvrdý represivní postoj jak k poskytovatelům sexuálních služeb, tak k jejich klientům by zatlačil prostitutky do ilegality, vytvořil podmínky k zneužívání organizovaným zločinem a znemožnil úspěšné terénní programy, včetně prevence pohlavně přenosných chorob. Proto se tvůrci zákona rozhodli stanovit určitá pravidla tak, aby se minimalizoval negativní společenský dopad prostituce především v oblasti ochrany dobré atmosféry ve městě, veřejného zdraví a mravní výchovy dětí a mládeže.

Návrh nového zákona stanovil podmínky, za kterých je možné prostituci vykonávat. Nadále by bylo možné sexuální služby provozovat jen na základě registrace a za dodržení přesně daných podmínek, mezi které patří zejména zdravotní způsobilost.
Návrh zákona o regulaci prostituce zakazoval nabízení a poskytování sexuálních služeb na veřejných prostranstvích mimo oblasti, které může stanovit obec. O zřízení podobných zón „tolerance prostituce" by případně uvažovala necelá polovina všech dotázaných obcí. Zákon by tak stanovil pravidla a omezení pro pouliční prostituci, kterou provozuje 4 až 5 tisíc osob, tedy přibližně 40 % všech poskytovatelek a poskytovatelů sexuálních služeb u nás.
Návrh zákona usiloval i o regulaci erotických podniků, kde sexuální služby poskytuje převážná část zbývajících prostitutek. Obce by získaly pravomoc ovlivňovat počet, vzhled, umístění a provoz erotických zařízení tak, aby se odstranil negativní vliv na život obce. V současné době neexistují páky, jak přimět vlastníka nemovitosti například přímo v centru Prahy, aby přestal provozovat nevěstinec. Podle návrhu zákona by mělo erotické zařízení mít povolení od obce.
Návrh měl řešit rovněž další problémy související s prostitucí, například ochranu dětí a mladistvých či problematiku nedobrovolné prostituce a organizovaného zločinu tak, aby se ulehčilo odhalení jakékoliv ilegální formy prostituce především se zaměřením na komerční sexuální vykořisťování, nucenou prostituci a obchod s lidmi.

V návrhu byla detailně ošetřena i problematika platby příspěvků na pojištění a daní z vykonávání prostituce. V šedé zóně českého sexuálního průmyslu se ročně protočí zhruba deset miliard korun.
Návrh zákona ukládal mimo jiného povinnost pravidelných zdravotních prohlídek poskytovatelů sexuálních služeb, což by mělo zabránit šíření infekce.
Novinkou byla možnost postihu vyhledávání a konsumaci erotických služeb mimo vymezená místa pokutou ve výši do 15 000 Kč. Velmi zajímavým zjištěním byl fakt, že 66 % oslovených zastupitelů by podpořilo opatření, která postihují zákazníka za vyhledávání „zakázaných služeb" mimo rámec zákona.
Bohužel chyběla širší politická podpora k tomu, aby návrh zákona dostal požehnání na cestu do sněmovny od pražských radních.

Čekání na lepší časy

Nedostatek politické vůle poslal nadějný návrh zákona k ledu s tím, že po komunálních volbách v Praze by mohlo dojit k jeho oprášení a obnovení legislativního procesu. Na začátku supervolebního roku by tato prognóza mohla znít jako věštění z křišťálové koule, pokud by zde nebyl naléhavý zájem a tlak obcí udělat na svém území pořádek. Největší zájem na tom by měla mít právě Praha, která patří do světové dvacítky nejvyhledávanějších metropolí sexuální turistiky. Česká republika se v posledních několika letech se navíc stala cílovou zemí obchodu s „bílým masem“, kam často směřují oběti sexuálního vykořisťování. Sexuální turisty přitahují do Česka stále velmi levné sexuální služby, záruka anonymity a tolerantní postoje českého obyvatelstva vůči nevěře a erotickým dobrodružstvím. Narůstá i počet tuzemských klientů, kteří činí zhruba 20 % všech zákazníků. Jak uvádí The New York Times, podle pražské společnosti Mag Consulting 14 procent českých mužů přiznává, že měli sex s prostitutkou, zatímco průměr v Evropské unii je deset procent.

Další překážkou v legislativním procesu přijetí nového zákona o regulaci prostituce je nutnost zrušení platnosti zákona o potírání pohlavních nemocí z roku 1922, který zrušil nevěstince a zakázal jejich nové zřizování a výpovědi Úmluvy o potlačení a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob a jejího závěrečného protokolu z roku 1950. Úmluva vyžaduje od signatářských států radikální vymýcení prostituce a obchodování s lidmi, což je v současných podmínkách prakticky nemožné. Jako daleko prospěšnější se jeví snaha regulovat prostituci s cílem zabránit jejím negativním dopadem na společnost.

A tak dosavadní úsilí připravit kvalitní zákon o regulaci prostituce a možnosti zákonodárné iniciativy hlavního města Prahy vůči Poslanecké sněmovně České republiky dávají naději ostatním stejně postiženým obcím, že jednoho dne dostanou nástroj pro usměrnění nejstaršího řemesla na svém území tak, aby to neztěžovalo život ostatním obyvatelům. Až se to stane, nebude výstražných billboardů zapotřebí.


Autorka je zastupitelkou města Chomutov od roku 1998