V tomto roce se rozhodne o dalším osudu příspěvků na péči pro lidi s postižením. V Asistenci spolupracujeme i s těmi, kteří se bez celodenní osobní asistence neobejdou. Nejvyšší příspěvky na péči zatím stačí přibližně na čtyři hodiny osobní asistence denně. K rozhovoru na toto téma mne pro Abylimpijský zpravodaj oslovil redaktor Miloš Pelikán.

- Miloš Pelikán: Loni v listopadu jste zahájili kampaň Daruj asistenci. Jde hlavně o sbírku pro několik vašich klientů na vozíku, kteří žijí samostatně v přirozeném prostředí, potřebují stálou pomoc druhé osoby, ale příspěvek na péči jim pokryje pouhé čtyři hodiny osobní asistence denně. Nakolik jim kampaň pomohla? A jak dlouho ještě potrvá?
Kampaň je stále otevřená a během roku se s ní opět ozveme. Loni jsme vybrali peníze na více než 400 hodin osobní asistence, které rozdělíme mezi dva klienty s celodenní potřebou podpory asistentů. Děkujeme všem, kteří se zapojili a s kampaní nám pomohli. Vybraná částka může působit jako kapka v moři, situaci neřeší dlouhodobě ani systémově, je ale důležitou pomocí vozíčkářům, kteří se ocitli ve velmi nepříznivých poměrech. Dalším naším cílem je, aby veřejnost měla reálnou představu, jak na tom tito lidé jsou, a podpořila systémovou změnu v oblasti sociálních služeb.

- Miloš Pelikán: Celodenní asistenci potřebovala dlouhé roky i vozíčkářka Jana Hrdá, která má velký podíl na tom, že u nás byl přijat zákon zahrnující i příspěvek na péči. Při diskusích o výši této dávky vždycky zdůrazňovala, že už samotný její název stanovuje, že jde o pouhé finanční přispění člověku s postižením: že se tedy očekává jeho snaha zajistit si zbytek peněz na asistenci vlastními silami nebo si sehnat dobrovolníky ochotné pomáhat bezplatně. Co soudíš o tomto argumentu?
Oceňuji, co Jana Hrdá v sociální sféře dokázala a jak na veřejnost i své okolí působila. Oceňuji, jak dokázala zajistit celodenní asistenci pro sebe samou v době, kdy žádná osobní asistence vlastně neexistovala. Musíme si však uvědomit, že jsou tu lidé se zdravotním postižením, kteří nemají dost sil a potřebných dovedností na to, aby si zbytek peněz nebo pomoc dobrovolníků zajistili. Je nutné si odpovědět na otázku, zda společnost počítá i s těmito lidmi a co dělá pro to, aby se nedostali do neřešitelné situace. Individuální přístup je v sociálních službách základním předpokladem. Je nutné respektovat skutečnost, že tu jsou lidé s těžšími formami zdravotního postižení, kteří nechtějí trávit život v ústavním zařízení. Musíme najít způsoby, jak jim umožnit žít v domácím prostředí – i těm, kteří se nemohou spolehnout na podporu rodiny a neumějí efektivně hledat finanční ani lidské zdroje. Tyto okolnosti by je neměly vylučovat z běžné společnosti, na tom se jistě všichni shodneme.

- Miloš Pelikán: Příspěvek na péči dosud nebyl valorizován, takže má dnes nižší reálnou hodnotu než třeba před pěti lety. Valorizační opatření zatím není v legislativě zakotveno. Nakolik by pravidelná valorizace pomohla vozíčkářům, kteří příspěvek pobírají ve III. a IV. stupni?
Nechci nikterak snižovat snahu o prosazení valorizace příspěvku, hlavní problém ale vidím jinde. Lidé pobírající příspěvek ve IV. stupni si mohou díky němu zajistit 4 hodiny osobní asistence denně, často ale potřebují k aktivnímu samostatnému životu 12 i více hodin pomoci denně . Co mají dělat? Potřebujeme na toto téma otevřít celospolečenskou debatu nikoliv o číslech, ale o lidech.

- Miloš Pelikán: Jak by tedy měl vypadat optimální model příspěvku na péči? A co je nutné udělat pro jeho prosazení?
Zajištění důstojných životních podmínek pro lidi s nejtěžšími druhy zdravotního postižení, kteří jsou odkázáni na stálou pomoc druhých osob, je pro mne základním východiskem. Příspěvek na péči by jim měl tuto pomoc zajistit v plné míře, nikoliv částečně. Nechť tito lidé mají zvýšenou podporu sociálních pracovníků ve svých komunitách, městských částech a obcích – takovou podporu, která bude moci reagovat i na aktuální změny zdravotního stavu. Spíše než jako ke skupinám či stupňům závislosti bych doporučoval přistupovat ke všem žadatelům o příspěvek individuálně a stanovovat míru finanční podpory výhradně podle aktuální potřebnosti konkrétního člověka v konkrétní životní situaci. Celospolečenským zadáním je pomáhat lidem se zdravotním postižením žít podle jejich představ a jasně formulovat oblasti, které pro rozvoj člověka považujeme za klíčové. Jsem si jist, že se to společnosti jako celku vrátí. A stejně tak si jsem jist, že se to společnosti vrátí i v případě, že bude naléhavé potřeby osob s těžkým postižením přehlížet.