Projekt Jedeme v tom s vámi: studenti Katedry speciální pedagogiky Univerzity Karlovy si půjčili vozíky a vyrazili do ulic Prahy. Co se dělo?

Johana Lopourová, Michaela Malinová, Soňa Rubešová
V metru jsme si všimly "Soucítňáků", jak jsme je nazvaly, tedy lidí se soucitným pohledem. Při přejezdu z konce stanice na začátek stanice jsme těchto lidí napočítali okolo 20. Vůbec to nebylo příjemné.

Melanie Drastilová
Já jako člověk na vozíku jsem měla pocit viny. Cítila jsem se nepříjemně tím, že zabírám tolik místa. Tím, že mi dlouho trvá vystupování, nebo že potřebuji vysunout plošinu a tím ostatní zdržuji.

Marek Hodek
Z pohľadov, ktoré som zachytil sa ľahko dala vyčítať zvedavosť (u detí), lútosť (ženy stredného veku a vyššie), odmeranosť, jemné zdesenie ale aj povzbudenie (rôzne). Najlepšie som sa však cítil, keď mi ludia neprikladali žiadnu špeciálnu váhu a vnímali ma ako daľšieho obyčajného okoloidúceho.

Karolina Růžová, Tereza Hrodková, Kateřina Šafářová
Po zjištění, že na Andělu vystoupit nemůžeme, jsme se tedy vydaly na Smíchovské nádraží, na kterém jsme zjistily, že spěchající vozíčkář má prostě smůlu. Zatímco chodícím stačí trochu přidat na schodech, dvě plošiny, kterými disponuje tato stanice metra, jsou pomalé jako, ani nevím, k čemu bych to přirovnala, prostě opravdu velmi pomalé. Za dobu strávenou na plošinách by se dala napsat i tenčí kniha, pokud tedy pomineme fakt, že musíme po celou dobu držet tlačítko, které plošinu uvádí do chodu.

Jana Kumštátová, Milan Durchánek, Eliška Kuruczová
Kličkovali jsme uličkami a v jedné z těch zapadlých jsme se opět vyměnili. Tentokrát jsem místo vozíčkáře zaujala já. Jen co jsem usedla, pocítila jsem změnu. Všechno jsem viděla z jiné perspektivy. Když se Eliška s Milanem o něčem bavili, musela jsem napínat uši, abych je pořádně slyšela. Jedním z nejtěžších okamžiků byl první sjezd z obrubníku. Viděla jsem ho, ale sama jsem ho překonat nemohla. Byla jsem teď plně závislá na Milanovi, který mi dělal asistenta. Byl to velice zvláštní pocit.

Vydali jsme se cestou k tramvaji s vedlejším cílem, koukat po něčem, kde by se dalo najíst. První se jmenovala U Sadu. Má však velice úzký vchod a spoustu schodů. Ta tedy nepřipadala v úvahu. Pokračovali jsme. Narazili jsme na další hospodu. U Mariánského obrazu, kde jsme nejdřív vchod neviděli vůbec, ale nakonec zde byly zase úzké dveře a schody. S podobnými problémy jsme se setkali i na dalších dvou místech.

Čím méně společnost počítá s takovými (BEZBARIÉROVÝMI) opatřeními, tím více je člověk s postižením skutečně omezen.

Kuklová Radka, Nováková Zuzana, Vítková Tereza
Moja skúsenosť s vozíčkom začala tým, že sme sa vybrali naobedovať. Keďže sme boli v centre mesta myslela som, že s tým nebude väčší problém. Čakala som, že vojdeme do prvej reštaurácie ktorá nás zaujme. No opak bol pravdou. Všade pri dverách boli schodíky a my sme si boli vedomé, že dve moje spolupracovníčky ma nedokážu zodvihnúť a preniesť. Nakoniec sa nám podarilo nájsť pizzeriu do ktorej bolo potrebné prekonať len jeden schod. Čo sa nám aj po pomoci personálu podarilo…

Na zastávce s námi čekala další paní s kočárkem a řidič zastavil tak nešťastně, že nastoupit do autobusu bylo takřka nemožné. Zde přišli na pomoc ostatní lidé. Vozík se vznesl i se mnou do vzduchu a já přeletěla do autobusu.

Michaela Čeplová, Klára Janečková, Kristýna Pánková
Doufáme, že jednou nastane doba, kdy veškerá doprava bude bezbariérová a lidé s postižením budou mít opravdu stejné možnosti jako ti bez postižení. Už teď je vidět, že je mezi námi spousta lidí, kterým není tato situace lhostejná, občas je ale nutné upozornit na nedostatky – což je i jedním z úkolů speciální pedagogiky.

Zuzana Korandová o svých dojmech hovořila s jedním ze studentů Jedličkova ústavu, kde pracuje.
„Víš, zvykneš si. I já jsem si zvyknul. Ono ti ani nic jiného nezbyde. Jenom doufat můžeš. Doufat v to, že jednou ráno vstaneš a budeš moci jet v Praze kamkoliv. A taky kdykoliv. Prostě už nebudeš čekat půl hodiny na tramvaj, pojedeš tou první, která přijede. Ale nevím, jestli se toho dožiju. Spíš asi ne. Ale třeba se toho dožije někdo jinej. A ve světě se pak bude mluvit o Praze jako o tom bezbariérovém městě. Zatím se s náma, co jsme na vozíku moc nepočítá. S asistentem toho dost ujdeme pěšky. Ale lidi na vozíku tady budou vždycky a každej z nás se potřebuje někam dostat.“ Honza








Děkujeme všem, kdo se do projektu zapojili, MÁ TO SMYSL!