Narodil jsem se do doby rozvinutého socialismu do rodiny otce fotografa a maminky projektující lidem domy. Jelikož jsem se narodil asi o měsíc a půl dřív, dostal jsem do vínku dětskou mozkovou obrnu. Celé dětství (co si pamatuju) jsem strávil po různých doktorech, rehabilitacích a v pozdější době i léčitelích. Někteří tehdejší lékaři rodičům říkali, ať mě dají do ústavu, se slovy, že ze mě stejně nic pořádného nebude.

FILM "Můj život s asistencí"


Jakub Neubert
"Bylo nebylo...
Narodil jsem se do doby rozvinutého socialismu do rodiny otce fotografa a maminky projektující lidem domy. Jelikož jsem se narodil asi o měsíc a půl dřív, dostal jsem do vínku dětskou mozkovou obrnu. Celé dětství (co si pamatuju) jsem strávil po různých doktorech, rehabilitacích a v pozdější době i léčitelích. Někteří tehdejší lékaři rodičům říkali, ať mě dají do ústavu, se slovy, že ze mě stejně nic pořádného nebude. Celé nejranější dětství, asi do sedmi let, se o péči o mě střídali lehce nepraktický a cholerický otec umělec, s babičkou, která mě naučila mít vztah ke knížkám, k umění a zapisovala mnou vyprávěné příběhy, kterým jsme společně vdechovali literární formu.

Po řadě nejrůznějších psychologických vyšetřeních mě doporučili navštěvovat externě mateřskou školku v jednom malém městě za Prahou, kam jsem docházel na různá dětská představení. Jak jsem vyrůstal mezi dospělými, byl jsem mezi dětmi poněkud introvertnější povahy. Kromě babičky a otce mě občas hlídal místní amerikofil a obdivovatel divokého západu. Ten mě naučil ve čtyřech letech číst. Moc rád na něj vzpomínám.

Do první třídy jsem nastoupil, když mi bylo sedm let. První den ve škole byl velmi zvláštní. Všichni okolo mě chodili, jako bych byl nějaké zvíře v ZOO, nebyl jsem na to zvyklý. Učitelka jen mým novým spolužákům řekla: „Buďte na něj hodní.“ Druhý den jsme se začali všichni společně osmělovat. Ostatní se se mnou postupně začali bavit a s některými spolužáky jsem v kontaktu doteď. Naprosto přirozeně jsme si začali navzájem pomáhat a nepotřebovali jsme žádného asistenta. Čas plynul...

Začala puberta a první zkušenosti nejen s alkoholem v rámci začleňování se do kolektivu. Připadal jsem si skvěle. Chodil jsem se spolužáky i na tělocvik a dílny a pozemky, i když jsem z nich byl osvobozen. Byl jsem součástí naší třídy v plném rozsahu. Dokonce jsem se stával jejím leaderem.

Na konci deváté třídy jsme se všichni rozešli na různé školy. Já jsem si vybral Obchodní Akademii. Bylo mi jedno, co budu studovat, ale důležité bylo, jak daleko budu od rodičů- co nejdál. Zvítězilo krásné prostředí Jánských Lázní v Krkonoších, kde se naplno rozjela má divoká pubertální a postpubertální léta se vším, co k tomu patří. V roce 2004 jsem úspěšně odmaturoval a vrátil se na rok do rodné rodičovské náruče. Prožil jsem rok plný osobní temnoty, který jsem si ulehčoval v místních restauračních zařízeních a přidělal tak rodičům pár vrásek navíc, a dal jim několik desítek bezesných nocí k přemýšlení. Pod tíhou rodičovské (i když mnohdy tvrdé a nesmlouvavé ) péče jsem se v roce 2005 rozhodl odstěhovat se do Prahy a začít svůj první pokus o samostatné bydlení.

Pokoušel jsem se i studovat, dokonce na dvou vysokých školách. Až nedávno jsem zjistil, že to (zatím) doposud bylo víc přání mé maminky, než mé vlastní. Od roku 2006 jsem začal působit v Asistenci, o.p.s., kde dodnes pracuji jako instruktor osobní asistence. Asistence, o.p.s. mi ze začátku hodně pomohla právě s hledáním vhodného spolubydlícího do bytu, kde jsem až do minulého roku bydlel. S tímto člověkem jsem bydlel pět let a oba nás to připravilo pro náš budoucí partnerský život.

Když už jsem si začal myslet, že nenajdu nikoho, s kým bych rád strávil celý život, a nechal jsem věcem volný průběh, tak se objevila má nynější žena. Nikoli manželka, ale žena. K našemu po všech stránkách velmi pestrému a tvůrčímu životu, kde jsou nezbytnou součástí osobní asistenti, patří i budování nového domova s mou milovanou ženou. Společně překonáváme všeliká úskalí, což nás posiluje a posouvá dál.

Díky všem zkušenostem, za které jsem rád, ať byly jakékoli, jsem právě tam, kde jsem. Děkuju své ženě, svým rodičům, asistentům, přátelům i nepřátelům."

V příštím roce se bude na MPSV finišovat se změnou v přístupu k lidem s postižením, kteří potřebují více osobní asistence, než na kolik jim stačí příspěvky na péči. Trvalá finanční nedostupnost sociálních služeb je pro mnohé lidi důvodem k odchodu do ústavních zařízení nebo setrvávání v nich. Je na čase to změnit!