V posledních letech se v sociální politice odehrála nepřehlédnutelná změna. Z úrovně státu přestala zaznívat slova o zneužívání sociálních dávek, o parazitech systému. Začalo se více přemýšlet o adresnosti pomoci a skutečné možnosti samostatného žítí i pro lidi se ztíženými podmínkami.

Jak se žije lidem s postižením, kteří potřebují pomoc ve většině věcí, jež se rozhodnou dělat? Něco o tom vím, protože jsem už delší dobu profesně zakotven u jednoho z největších poskytovatelů osobní asistence, v obecně prospěšné společnosti Asistence.

Začnu krátkým představením dvou lidí s rozsáhlejším tělesným postižením. Jejich dlouhodobě nepříznivá finanční situace spojená s dostupností nezbytných sociálních služeb byla pro Asistenci impulsem, abychom se tématu více věnovali a napřeli do něj svoje síly i zkušenosti.

Kuba a Linda Sofie.
Kuba je naším kolegou v Asistenci, zacvičuje všechny naše asistenty a dobrovolníky. Velice si ho ceníme profesně i lidsky. Jeho nezaměnitelný přístup k životu zachytil film „Můj život s asistencí”, najdete ho na You Tube. Uvidíte, jak bylo rodičům doporučováno, aby Kubu po narození odevzdali do ústavní péče. Uvidíte, jak jej přijali v běžné základní škole. Uvidíte, jak on sám působí na změny, které se dotýkají životů mnoha lidí. Uvidíte jeho ženu, domov, vztahy. Uvidíte všechno úsilí nutné k udržení možnosti svobodně žít. A uvidíte, jak jej jinak běžný způsob života staví do role dlužníka a prosebníka. Bez reálné možnosti dlouhodobě uspět a nejít finančně do mínusu.

Podobně Linda Sofie. Má za sebou zkušenost ze speciální školy, od té doby se tomuto prostředí usilovně vyhýbá. Žije si po svém. Během příprav na zkoušky ve škole se ale stalo něco, co její život proměnilo. Vyzkoušela služby asistentů na doučování, a jelikož se osvědčili, začala využívat i osobní asistenci. Do té doby byla zvyklá na péči rodičů, vychovatelů a učitelů, kteří na ni působili hodně z pozice autority. Až s osobními asistenty poznala, že svět může vidět jinýma očima, že může být svobodná. A že člověk, který pomáhá, může být partnerem. Mezi asistenty našla spoustu kamarádů, hlavně Katku. Ta nakonec Lindě Sofii pomohla sehnat i vlastní byt a začít v něm žít.

Nejčernějším scénářem je pro oba tyto lidi život v ústavním pobytovém zařízení. Obdobně se k tomu staví všichni lidé s postižením, se kterými jsem se setkal. A přece se ústavní hladina nad mnoha z nich uzavírá a oni z běžné společnosti mizí. Žít mezi dalšími desítkami lidí s postižením má svá výrazná specifika, o kterých se nebudu rozepisovat. Se svobodným životem a odpovědností za něj se ale můžete rozloučit a toto loučení bolí.

Mosty
Příspěvky na péči mi ze všeho nejvíc připomínají mosty vystavěné k překonání proudu postižení, které komplikuje praktické žití. O „stavění mostů“ se široce hovoří i v Úmluvě OSN o právech lidí s postižením, kterou ratifikovala i Česká republika. Důležitý je zejména článek 19 s názvem “Nezávislý způsob života a zapojení do společnosti”. Mimo jiné se v něm říká, že státy, které tuto úmluvu ratifikovaly, zajistí, aby „osoby se zdravotním postižením měly přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí, rezidenčním službám a dalším podpůrným komunitním službám, včetně osobní asistence, která je nezbytná pro nezávislý způsob života a začlenění do společnosti a zabraňuje izolaci a segregaci.”

U současného nastavení příspěvků na péči vidím jeden zásadní problém. Postrádá ambici vytvořit skutečně funkční podmínky, které by udržely v běžné společnosti i lidi s rozsáhlou potřebou pomoci druhých osob. Podle mého názoru by právě toto měl být první a základní cíl. Aktuální systém nereflektuje individuální potřeby těch nejpotřebnějších. Nabízí rozdělení do čtyř základních skupin, přičemž nejvyšší příspěvek na péči je 12 000 Kč. To dostačuje na zajištění služby osobní asistence maximálně na 3-4 hodiny denně. Dá se plnohodnotně žít jen 4 hodiny denně? Dá se dostat na druhý břeh po mostě, který končí uprostřed vody?

V posledních letech se v sociální politice odehrála nepřehlédnutelná změna. Z úrovně státu přestala zaznívat slova o zneužívání sociálních dávek, o parazitech systému. Začalo se více přemýšlet o adresnosti pomoci a skutečné možnosti samostatného žítí i pro lidi se ztíženými podmínkami. Bylo pro mne velkým překvapením, že se právě za stávající konstelace stalo hlavním požadavkem prosazení 10% valorizace příspěvků na péči. Rozumím touze po maximální možné spravedlnosti a nezmenšující se dávce v porovnání s rostoucími cenami služeb a inflací. Menší porozumění mám ale pro reálné dopady tohoto opatření. O 10 % budou valorizovány výdaje s celkovou výší 20 mld. ročně. Kč. Hovoříme tedy o navýšení v řádu 2 mld. Tato částka by přitom s největší pravděpodobností mohla vyřešit situaci lidí s nejvyšší potřebou pomoci, tedy lidí ve III. a IV. stupni. Kdyby se peníze individuálně rozdělily podle reálných potřeb jednotlivců, celková suma by do značné míry, ne-li zcela, pokryla jejich skutečné náklady spojené s podporou od druhých osob. Mosty by vedly až na druhý břeh. Místo toho budou reálné dopady plošné 10% valorizace znamenat nic neřešící přilepšení ve výši 80 Kč měsíčně pro 112 000 osob v I. stupni.

Každý most bude o nepatrný kousek prodloužen, pro lidi s rozsáhlejší potřebou pomoci druhých osob však zůstane druhý břeh stále v nedohlednu. Na solidárnost uvnitř systému zapomeňme, teď je třeba přidat všem. Neznám politické důvody tohoto opatření a nedává mi smysl. Pevně však doufám, že valorizace vybojovaná pohrůžkami demonstrací lidí s postižením pod okny MPSV nebude znamenat odklad nutných systémových změn.

Naději dávají aktivity MPSV spojené s novelizací zákona o sociálních službách, jejichž součástí bude i návrh na individuální zhodnocení potřeb pomoci u konkrétních lidí s postižením a možnost jejich naplnění. Mosty by konečně mohly vést až na druhé břehy, což by byl jasný důkaz skutečnosti, že na tom v České republice nejsme zas až tak špatně a že rozumíme a umíme naplňovat základní sociální práva a potřeby u lidí, kteří se bez pomoci druhých osob neobejdou.
Konečným cílem služby osobní asistence má být její dostupnost v takové míře, jakou konkrétní člověk s postižením skutečně potřebuje. Naplnění tohoto cíle přinese lidem s postižením možnost žít svobodně, aktivně a samostatně. Jsem si jist, že se to odrazí i na celkovém stavu naší země. Potřebují to nejenom lidé s postižením, ale i my všichni pro zjemňování našeho vnímání potřeb druhých, a to má smysl.

Článek byl publikován v březnovém čísle časopisu Můžeš.