Každý člověk by měl mít šanci svobodně žít. Z neznámých důvodů ale toto není umožněno lidem s postižením, kteří potřebují více než 6 hodin pomoci denně. Kdo si myslel, že tuto tolik potřebnou systémovou změnu přinese novela zákona o sociálních službách, může se těšit na další novelu někdy v budoucnu. Anebo se nám společně podaří prosadit www.patystupen.cz Společná iniciativa organizací Asistence a Děti úplňku otevírá toto důležité téma.

Nejvyšší příspěvek na péči dělá aktuálně 19 200 Kč. Cena hodiny osobní asistence činní 110-130 Kč. Je to jednoduchá matematika, příspěvek nikomu nestačí na více než 6 hodin osobní asistence denně.
Jak to tedy lidé dělají?

Kuba Dostál
Osobní asistenci využívám v podstatě 24 hodin denně. Asistenta potřebuji úplně na všechno. Navíc mám často epileptické záchvaty, takže i proto potřebuju mít pořád někoho u sebe.
Dostávám příspěvek na péči v nejvyšším, tedy čtvrtém stupni. 19 200 Kč, které takto měsíčně od státu dostávám, se rozdělí na cca polovinu pro profesionálního asistenta, kterého využívám zhruba 20 hodin týdně, a druhou polovinu pro neformální pečující, kterou je moje matka Emma. Ta o mě pečuje zbylých cca 150 hodin týdně a jiný příjem nemá. Tento stav je ale neúnosný. Potřebuji, aby mi více asistovali profesionálové, ale bohužel si to z ekonomických důvodů zatím nemůžu dovolit. Občas nám sice nějaké peníze pošlou různé nadace a pomáhají dobrovolníci, ale to nestačí.
Chtěl bych toho dělat víc. Rád se třeba koupu v rybníce, ale na to potřebuju pomoc kromě mámy ještě dalšího člověka. Sami to už nezvládnem. Kdybych měl dost peněz na osobní asistenty, nebylo by to všechno na mámě. Ta by mohla také žít svůj život. Je mi 22 a chtěl bych se více stýkat s vrstevníky, ne trávit většinu času s mámou. Vím, že by po těch letech nepřetržité pomoci potřebovala také nějakou dovolenou. Proto plně podporujeme návrh Asistence na zavedení pátého, individualizovaného příspěvku na péči pro lidi s nejtěžším postižením.


Lubomír Mráz
Osobního asistenta potřebuji na zajištění svých základním potřeb. Mám ten nejtěžší stupeň postižení, a tedy dostávám nejvyšší, čtvrtý stupeň příspěvku na péči. To proto, že potřebuju pomoct úplně se vším. Sám neuzvednu ani hrneček s pitím. Potřebuju pomoc při vstávání z postele, ranní hygieně, při jídle…
Teď během karantény trávím většinu času doma s přítelkyní, která mi s tím vším pomáhá. Ale když tu ona není, tak potřebuji dejme tomu dvě hodiny ráno, dvě hodiny večer a přes den ještě nějaké krátké, čtvrthodinové nebo půlhodinové asistence. Ale občas potřebuji i nějaké delší asistence. To když jdu něco vyřizovat nebo třeba na nějakou akci s kamarády.
Potřebuju i v noci pomáhat s otáčením. Což znamená, že si musím platit asistenta i na noční službu, tedy dalších 8-10 hodin denně.
Když pak chci jít třeba někam ven s kamarády, dost často mi na to už nezbývají peníze. Obvykle utratím za osobní asistenci nějakých osmnáct až dvacet tisíc korun měsíčně. Ale to jen v případě, že mi pomáhá přítelkyně. Když je třeba v létě na táboře, kde pracuje jako zdravotnice, tak platím mnohem víc. Kdybych byl odkázaný jen na placené asistenty, dělalo by to měsíčně skoro padesát tisíc korun. I tak by to ale pokrylo spíš jen moje základní potřeby. Náklady na asistenci na volnočasové aktivity do toho nepočítám.
S financováním osobní asistence mi pomáhají různé nadace. Dřív to byla hlavně Nadace Jedličkova ústavu, ale ta má věkový limit pro žadatele a ten jsem již překročil. Hodně mi pomáhá i Konto Bariéry. Naštěstí mám také práci. Na půl úvazku pracuji v Nadačním fondu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, kde mi také pomohli najít byt od magistrátu.
Kdybych dostal vyšší příspěvek na péči, zbavilo by mě to velkého stresu a obav z toho, co bych dělal, kdyby mi přítelkyně Zdeňka třeba najednou nemohla pomáhat. Už jsem to v minulosti totiž jednou zažil. Tehdy jsem vlastně neměl skoro jak to řešit a zachránili mě až dárci, kteří mi začali posílat peníze na asistenci na transparentní účet. Nebýt nich, tak bych asi musel zůstat u rodičů v Aši a určitě bych taky přišel o práci. Příspěvek na péči je něco, co ovlivňuje úplně ty nejzákladnější potřeby lidského života - i to, jak často si člověk zajde na záchod, jak často se umyje, jak často jí a jaké má od toho se odvíjející možnosti. Doufám, že se podaří zavést pátý stupeň příspěvku na péči. Pomohl by nejen lidem jako jsem já, ale i těm, kteří jsou závislí na pomoci rodičů, čímž pak trpí jejich vztah. Pomohl by také lidem s postižením, kteří chtějí začít studovat, ale nemůžou, protože žijí s rodiči někde na okraji republiky. Díky pátému stupni by se mohli osamostatnit, studovat, pracovat, svobodně žít.