Staroměstské náměstí v Praze, 17. listopadu 2018

Vážení přátelé,

dovolte mi, abych k vám promluvil jako jeden z mnoha účastníků průvodu 17. listopadu 1989 a jako někdejší člen stávkového výboru Filosofické fakulty University Karlovy.

Oč jsme tehdy usilovali? O konec vlády jedné strany a o navrácení občanských a politických svobod, o něž vláda této strany, která zvítězila ve volbách roku 1946, brzy poté – s pomocí sovětských poradců a později sovětských vojsk – na dlouhých čtyřicet let občany Československa připravila.

Stalo se a za mimořádně příznivé mezinárodní situace se podařilo tyto svobody obnovit a Československo a jeho nástupnické státy vymanit z područí orientální despocie a navrátit je do rodiny západních demokracií. Byl to zázrak, který byl plný nadějí. A nutno říci, že mnohé z těchto nadějí se naplnily.

Po bezmála třiceti letech žijeme ve státě, za jehož vnitřní uspořádání, správu i mezinárodní postavení jsme plně odpovědni my sami. Jsme to my, kdo do jeho politických orgánů volí své zastupitele a své představitele, jimž jsou svěřeny rozsáhlé pravomoci týkající se našich životů i životů našich dětí.

Ale jací představitelé stojí v čele našeho státu? Prezident, který otevřeně pohrdá skupinami jeho obyvatel a občanů, ať jsou to Romové, Pražané či představitelé vysokých škol. Prezident, který s neskrývanou chutí společnost rozkládá, místo aby ji stmeloval. Prezident, který si hraje s ústavou jako kočka s myší. Prezident, který svým osobním příkladem podporuje alkoholismus a vulgaritu, k nimž máme sklon i bez něho, místo aby nám postavil před oči vzor lidské důstojnosti, který bychom chtěli napodobit, jako to dokázal náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

A náš premiér? Muž s minulostí zakořeněnou v toxických strukturách komunistického režimu. Oligarcha vzešlý z temné hodinky postkomunistické privatizace. Předseda politického hnutí, které chce Českou republiku řídit jako Agrofert, které místo programu nabízí koblihy a guláš a na pražské radnice dosazuje či nominuje manažery, jakými jsou Radmila Kleslová, Adriena Krnáčová či Petr Stuchlík. Někdejší ministr financí, který stál v ostrém střetu zájmů mezi svou funkcí a svým podnikáním. Premiér, který je vyšetřován pro podezření z neoprávněného čerpání dotací, který nedokázal sestavit většinovou vládu, který je v područí prezidenta, jemuž nedokáže čelit, a který se v parlamentu opírá o hlasy přátel stalinismu a nacismu. A last but not least: otec, který přísahá na zdraví svých dětí.

Jsou tito dva představitelé naplněním našich nadějí? Nejsou. Jsou něčím, co by se nám v prvním opojení ze znovunabyté svobody po roce 1989 bylo jevilo jako zlý sen. Chceme opravdu mít takové představitele v čele našeho státu? Mám-li mluvit za sebe, musím říci: ne. A nejsem sám. V případě našeho současného premiéra tento názor koncem týdne vyslovila většinou hlasů i horní komora našeho parlamentu a jeho dolní komora bude podle všeho příští týden hlasovat o důvěře vládě pana premiéra. Bez široké podpory občanů republiky však ani výzva senátu ani hlasování poslanecké sněmovny nepřinese žádoucí výsledek. Odpovědnost za naše představitele leží nakonec na nás samotných. Jsou a budou takoví, jakými jim dovolíme být. Nedovolme jim proto, aby přestupovali meze ústavy, meze platných zákonů a meze obyčejné lidské slušnosti.

(Prosloveno na Staroměstském náměstí v Praze 17. listopadu 2018)