Krátké zimní rozjímání (s vrbou)
Ze stromů už dávno spadly všechny listy. Dubové, habrové, jasanové, jilmové, lipové i vrbové (nezlobte se, vy další stromy a keře, na které jsem zapomněl) leží způsobně i neuspořádaně na zemi, aby se vrátily do půdy a staly se rodištěm novým, malým stromečkům, sazenicím nového života.
Ano, zvolil jsem klid, laskavost a shovívavý nadhled lužního lesa a rád bych napsal něco málo o vrbě. Vrba mě však nabádá, ať nikam nespěchám. Klidně spí a nemá zrovna náladu odhalovat svou duši, natož své tělo, vyprávět svůj stromopis a dřevopis. Štíhlé dlouhé listy vrby leží na dně průzračné louže, jejíž voda svojí barvou připomíná zvláštní druh čaje. Jakou má tento čaj chuť a vůni, zná asi jen lesní zvěř. I když, což takhle okusit... Ale ne, nemusím mít všechno.
Zimní odpoledne v lese je tiché. Trošku temné a ponuré, mlhavé a vlhké. Zima bez zimy. Jindy v tomto období bývá mráz. Dnes je o mnoho tepleji, ale chlad přece jen tahá za konce prstů. Než si člověk na něco zvykne, často to dost dlouho nesnáší. Tento čas je prý časem depresí a smutných nálad. Dívám se na stromy bez listí a přece se mi smutnými být nezdají. Stojí si v klidu, nenechají se vyprovokovat větrem a zhlíží se v hladině staré řeky. Stromy odpočívají, a tak odpočívám s nimi. Odevzdaně koukám na tu stejnou hladinu a dotýkám se kůry staré vrby. Napadá mě, že si možná dává do Nového roku předsevzetí, které pak nesplní, jako my. Kdepak, na jaře se zase zazelená svěžími listy a tajemně vonnými, zdánlivě nenápadnými květy zkrášlí zrcadlící hladinu zapomenutého koryta, jež kdysi bývalo hrdou, svobodnou řekou. Na vrbu je spolehnutí. Mám se od ní co učit, nejsem sám...
Možná, že toto krátké písání, narychlo stvořené dílem v lese a dílem v teple a útulnu lehce zakouřené břeclavské hospůdky, inspiruje zimu k novoročnímu předsevzetí, že nám krajinu zbarví do mléčna, ať si můžeme užívat zimních radovánek. Děti a lyžaři budou jásat, silničáři klít. Ale možná, že všechno bude jinak a místo sněhuláka se naučíme stavět třeba – bahňuláka. A já v poklidu dopíšu povídání o stromu.
Až mi vrba dovolí...
Ano, zvolil jsem klid, laskavost a shovívavý nadhled lužního lesa a rád bych napsal něco málo o vrbě. Vrba mě však nabádá, ať nikam nespěchám. Klidně spí a nemá zrovna náladu odhalovat svou duši, natož své tělo, vyprávět svůj stromopis a dřevopis. Štíhlé dlouhé listy vrby leží na dně průzračné louže, jejíž voda svojí barvou připomíná zvláštní druh čaje. Jakou má tento čaj chuť a vůni, zná asi jen lesní zvěř. I když, což takhle okusit... Ale ne, nemusím mít všechno.
Zimní odpoledne v lese je tiché. Trošku temné a ponuré, mlhavé a vlhké. Zima bez zimy. Jindy v tomto období bývá mráz. Dnes je o mnoho tepleji, ale chlad přece jen tahá za konce prstů. Než si člověk na něco zvykne, často to dost dlouho nesnáší. Tento čas je prý časem depresí a smutných nálad. Dívám se na stromy bez listí a přece se mi smutnými být nezdají. Stojí si v klidu, nenechají se vyprovokovat větrem a zhlíží se v hladině staré řeky. Stromy odpočívají, a tak odpočívám s nimi. Odevzdaně koukám na tu stejnou hladinu a dotýkám se kůry staré vrby. Napadá mě, že si možná dává do Nového roku předsevzetí, které pak nesplní, jako my. Kdepak, na jaře se zase zazelená svěžími listy a tajemně vonnými, zdánlivě nenápadnými květy zkrášlí zrcadlící hladinu zapomenutého koryta, jež kdysi bývalo hrdou, svobodnou řekou. Na vrbu je spolehnutí. Mám se od ní co učit, nejsem sám...
Možná, že toto krátké písání, narychlo stvořené dílem v lese a dílem v teple a útulnu lehce zakouřené břeclavské hospůdky, inspiruje zimu k novoročnímu předsevzetí, že nám krajinu zbarví do mléčna, ať si můžeme užívat zimních radovánek. Děti a lyžaři budou jásat, silničáři klít. Ale možná, že všechno bude jinak a místo sněhuláka se naučíme stavět třeba – bahňuláka. A já v poklidu dopíšu povídání o stromu.
Až mi vrba dovolí...