Petr Cibulka je bývalý disident známý svými zveřejněnými seznamy agentů a spolupracovníků StB. Je posedlý přesvědčením, že změny režimů v posledním čtvrtletí roku 1989 v zemích socialistického bloku iniciovala sovětská KGB. Nahraji mu a bude to dlouhý blog.

Připomeňme si začátek osmdesátých let.
V Polsku komunistům zatápí odborové hnutí Solidarita, lidé se bouří a dochází k vyhlášení výjimečného stavu.
Po vpádu do Afganistánu, který odsoudily všechny demokratické státy světa, se sovětským vojskům přes vysoké ztráty nedaří ho celý ovládnout. Proletáři všech zemí se zřejmě nikdy nespojí. Rozumným lidem z KGB a strany dochází, že jim může jít o krk a bude nutné předat moc vybraným lidem a zajistit si u nich beztrestnost a zabezpečené dožití.
Socialistické státy jsou od zbytku Evropy odděleny střeženými hranicemi, a pokud někdo prověřený z naší republiky za ně cestuje, spíše neriskuje dovoz knih u nás zakázaných autorů, ale přiváží si katalogy spotřebního zboží.
Důležitým údajem je, že StB v roce 1980 vysílá do Polska na ministerstvo vnitra plk. Albína Kožucha, který je po roce nahrazen Miloněm Wartalským a po dalších pěti letech Vladimírem Válkem, který zde setrvává do roku 1990. Polská wikipedie o Kožuchovi píše: Působil jako zástupce ministerstva vnitra ČSSR ve Varšavě. V osobních dokumentech má napsáno činná záloha. Tuším, jakým asi úkolem je pověřen. Ve výstřižku si všimněte odkazu Speciální služby Československa.

Recipročně pak na našem ministerstvu vnitra působí polští zpravodajští důstojníci. Doporučuji prostudovat dole připojené odkazy, je to velmi zajímavé:

Tato informace může být z knihy Valentina Mzareulova

Přidávám práci Petru Blažkovi.
Od roku 1979 působí v polské farnosti Stronie Śląskie na úpatí Gór Złotych (česky Rychlebské hory) společensky aktivní kněz Stefan Witzak, později se stává vikářem pro okolní farnosti. Na faře žije sám bez hospodyně, což není zvykem.
Vše spolu podle mne souvisí.

Setkání disidentů na Borůvkové hoře, o kterém píši v předešlém blogu, se v létě 2011 vydařilo a byl z toho pěkný článek na třetí straně Jesenického týdeníku.


Za pár dní rodina ženiny sestry pořádala každoroční rodinnou akci Oslava konce léta, na kterou jsme byli se ženou vždy pozváni. Vnoučatům končily prázdniny, jedno z nich slavilo narozeniny a narozeniny slavil i manžel sestry. Zábava se rozproudila a manželka se zmínila o tom, že jsem psal o disidentech, kteří se tajně setkávali na hranicích. Švagr se ušklíbl a prohlásil, že věděli o každém jejich slovu. Pak se zarazil jako by prozradil, co neměl a dál se o tom nemluvilo. Tehdy jsem to bez přemýšlení přešel.

Druhou manželkou vdovce Mgr. pplk. Bohumila Kožucha, magistra práv, se v roce 1995 stala rozvedená ženina sestra. Pro okolí to bylo nepochopitelné: Žena se základním vzděláním, třemi odrostlými dětmi a dcera třídního nepřítele. Na fotografiích z ženiny pozůstalosti jsem na svatebním obřadu neviděl nikoho v parádní uniformě, za svědka mu nešel nikdo z jeho rodiny, přátel či spolupracovníků a tak se této role zhostila moje budoucí žena a nevěstě šel za svědka její manžel.

Líbánky trávili v zemi, kde zítra již znamená včera.

Ženina matka, laskavá, vše odpouštějící a vše chápající to vysvětlovala tím, že se do sebe zamilovali a on si odbyl nepříjemné vysvětlování „na koberečku“ ve své organizaci KSČ i u zaměstnavatele, ale stál za svým a svou Majdulku si přes nesouhlas rodiny, spolupracovníků a nadřízených obhájil. Teď už vím, co za tím stálo. Ženin otec, kterého komunisté začátkem padesátých let dostali do vězení a pak ho několik let převychovávali daleko od ženy a tří dětí, to těžce nesl a do roka zemřel. Komunisté potřebovali pro založené JZD ve Stříteži hospodářské budovy, zařízení, dobytek, polnosti a rybníky jeho sestry jejíž majetek spravoval.

Pokud jsem o švagrovi někdy o samotě mluvil s ženinou tetou, nazývala ho parchantem. Zakrátko odešel v 55 letech do důchodu, usadili se v Račím Údolí u Javorníka v domě po ženiných rodičích a žili si svým navenek spokojeným životem. Znal jsem ho od svého příchodu do Javorníka v roce 1970, kde byl v hodnosti kapitána náčelníkem místního oddělení VB. V červenci 1973 byly pro střežení státní hranice se socialistickými zeměmi zřízeny Krajské odbory ostrahy státní hranice přímo řízené Hlavní správou pohraniční stráže a ostrahy státní hranice. Příslušníci nosili uniformy SNB a na klopách stejnokrojů měli hlavy psů v zeleném poli. Ve službě byli ozbrojeni škorpiony. Bohumil povýšil do hodnosti pplk. a stal se náčelníkem úsekového oddělení OSH (Ostrahy státních hranic) Javorník. Měl pod sebou oddělení OSH Mikulovice, Javorník, Žulová a Staré Město pod Sněžníkem. Do svého útvaru si vybral ty nejzkušenější příslušníky VB, kteří dobře znali terén i lidi u hranice. Podstatná část jeho práce byly služební cesty do Polska. Pro úsekové oddělení byla v Javorníku vyčleněna vila na Nádražní ulici. Šlo o to oddělit občany obou států, aby se nestýkali a neměli tak informace o vnitřní situaci u sousedů a také se stále více Poláků pokoušelo dostat přes naši republiku do Německa a Rakouska. Podařilo se to i nízko letícím sportovním letadlům a tak v remízku při hranicích u Bernartic blízko Javorníku vzdušný prostor hlídala vojenská jednotka s radarem. Našim pohraničníkům pomáhala i velmi aktivní PS VB (Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti) a jistě měli mezi občany své informátory. Myslivci, kteří chodili na čekanou poblíž hranice, by neradi přišli o lovecký lístek či kulovnici kdyby se zjistilo, že neohlásili pohyb podezřelých osob. Normálně byl za hraničními kameny na polské straně zoraný a pravidelně vláčený pruh země a kolem něj chodily dvoučlenné hlídky polských pohraničníků. Horské hřebeny Rychlebských hor se střežily obtížně a tak byli všichni dobře proškoleni, jak odlišit turistu od osob, které nemají u hranic co pohledávat. Moc složité to nebylo. Zdatní turisté šli odněkud někam svým tempem, neohlíželi se pořád dozadu a kochali se. Kurýři nechávali auta s mimošumperskými poznávacími značkami před zákazem vjezdu do lesa a s velkými batohy šli stejnou cestou od hranic zpět. Než se vrátili k autům, byli už nahlášeni. StB potřebovala kontrolovat obsah batohů. Bála se, že je Solidarita přelstí a mohou v nich být výbušniny či dokonce zbraně. Proto namátkově Bohumilovi chlapci občas z křoví na kurýra zadupali a ten vyhodnotil situaci, odhodil batoh a zmizel.
Auty se v lese směli pohybovat jen příslušníci OSH, lesní správy, na povolení myslivci a místním vydávala lesní správa o víkendech, kdy se v lese nepracovalo, pro vjezd autem sezónní povolenky pro sběr borůvek. Poblíž hřebene Rychlebských hor vedly značené turistické trasy jak naše tak polské a v určitých úsecích šli čeští a polští turisté společně mezi hraničními kameny po vyšlapané pěšině pohraničníků. Pokud by některý z našich turistů sešel ze značené trasy a šel po pěšině dál, brzy by byl zastaven jedním z nich, druhý ho nepozorovaně jistil ze zálohy, a v nejlepším případě po zkontrolování dokladů mu bylo doporučeno, aby se vrátil na turistickou trasu. Pokud doklad totožnosti u sebe neměl, byl odvezen k výslechu. Sám jsem tuto trasu šel v osmdesátých letech o víkendu. Prvním ranním vlakem jsem jel ze Žulové na Ramzovou, vyšel na Smrk a pokračoval po hřebenové turistické značce. Do Bílé Vody přes Borůvkovou horu jsem nedošel a sešel jsem přes Travnou do Javorníku, abych stihl autobus. Nikoho jsem na hřebeni nepotkal a jistě jsem byl pod dozorem pohraničníků, kteří vyhodnotili, že se chovám jako turista a neobjemný batoh se mi nevzdouvá okraji knih. Hranice byly dobře střeženy!!!

Teď napíšu, jak jsem objevil Albína Kožucha.
Jednou se mi žena zmínila, že Bohumil potřeboval v sedmdesátých letech připravit k přijímacím zkouškám na pedagogickou fakultu svou dceru a tak požádal bratra v Praze, aby vymohl javornickým jeptiškám řádu Školských sester, které si vydělávaly vyšíváním mešních rouch a praporů a nestýkaly se s okolím, aby mohly zájemce vyučovat hře na hudební nástroje včetně zpěvu a výuce jazyků. Šlo mi to jedním uchem tam a druhým ven. Po smrti ženy jsem si na to vzpomněl a uvědomil si, že jsem se už kdysi s příjmením Kožuch setkal. Časem se mi vybavila kniha Sedm pražských dnů 21. – 27. srpna 1968, kterou vydala v roce 1990 Akademia Praha. Tu mi věnoval bratr, byl knihkupcem a věděl, že se zajímám o politiku. Tam jsem na straně 165 konečně na něj narazil. Časopis Student se tam obrací na generálního prokurátora se žádostí o trestní stíhání. Cituji úryvek: Ve smyslu této výzvy občanů Vám, soudruhu generální prokurátore, oznamujeme jména těch vlastizrádců, o kterých víme: Kolder, Bilak, Indra, Švestka, Piller, Jakeš, Mestek, Hoffmann, Sulek, Rigo, Nový, Rytíř, Lenárt, Šalgovič, Rezek, Rypl, Kožuch, Hubina, Klíma, Špelina, Beran, Bokr. Občané, zapamatujte si jejich jména. Konec citace. (Moje vsuvka: Nikdo nepublikoval s jak vysokými důchody po roce 1989 beztrestně dožívali). Konečně na straně 179 kde ministr vnitra Josef Pavel odvolává z funkce náčelníka VII. odboru pplk. Al. Kožucha jsem se dověděl alespoň kus jeho jména. To už mi stačilo, abych si na internetu dohledal, že s komandem pacifikoval řídící věž ruzyňského letiště a společně se sovětským poradcem zatýkal ředitele Československé televize. Za normalizace povýšil, a protože byl i agentem KGB, zřejmě se na sklonku své kariéry dočkal účasti na speciální akci předání moci. Po změně režimu byl obžalován z vlastizrady, později byla obžaloba stažena. Denní tisk předtím zveřejnil tuto zprávu: Bývalí pracovníci StB Jan Bokr, Štefan Hubina, Jaroslav Klíma, Albín Kožuch a Zdeněk Žlábek, a též Karel Hoffmann jsou obviněni z toho, že v srpnu 1968 sabotovali činnost parlamentu, vlády a prezidenta a napomáhali tak okupaci Československa armádami zemí Varšavské smlouvy. Pražské Městské státní zastupitelství nyní rozhodovalo o tom, zda na ně podá obžalobu. Mužům hrozí trest odnětí svobody na 12 až 15 let, případně na doživotí. O druhé části obviněných z velezrady, kteří se jí měli dopustit formou rozvracení republiky – Miloši Jakešovi, Janu Pillerovi a Josefu Lenártovi, zatím pražské Městské zastupitelství nerozhodlo.

V Polsku předání moci mohlo už dávno bezproblémově proběhnout a věřím, že došlo k tajně dohodě mezi Solidaritou, církví a státní bezpečností, zrovna tak, jako v Maďarsku. Nejrigidnější bylo Československo, kde se lidé měli poměrně dobře a většina střední a hlavně starší generace rezignovala, že se jednou dočká svobody. Ale příkaz z KGB zněl jasně: V poslední čtvrtině roku 1989 musí být všude vymeteno a hlavně co nejméně krve! Bylo záhodno, aby se zatím Poláci krotili a u nás se museli lidé k revoluci dokopat. Bylo proto nutno, aby se předáci opozice obou zemí osobně scházeli a polští byli ubezpečováni, že se pracuje na tom, aby termín stihli.

V některých kádrových materiálech Albína Kožucha kryje pojem činná záloha skutečnost, že v červenci 1958 nastoupil v SSSR na skoro roční studium operační školy KGB. Byla to škola pro agenty? V roce 1975 byl znova vyslán do školy KGB. Polská wikipedie uvádí, že ji ukončil až v roce 1980. Po ní nastoupil na roční misi v Polsku a následně odešel v 55 letech do důchodu. KGB by tak dlouho neškolila budoucího důchodce, ledaže by to krylo pokračování činné zálohy. Tu má Petr Cibulka pravdu.
A jsme u Československo-polské Solidarity a setkání disidentů na Borůvkové hoře, které se uskutečnilo v sobotu 15. srpna 1987.
Filmový záznam z něj pod názvem Náš Vašek – O moci bezmocných odvysílala naše televize 17. 11. 2023 a najdete ho v jejím archivu.
Takže Václav Havel přijel zřejmě vlakem do Javorníku. Z Prahy vyjížděl ranní rychlík Praha – Lichkov – Jeseník v 6.38 hod a s přesedáním v Lipové Lázních by byl v Javorníku v 15.55 hod. Trochu pozdě na namáhavý výšlap a asi by nestihl poslední spoj z Javorníku v 19.05 hod., kdy by do Prahy dorazil ve 2.48 hod. Navíc, praví turisté vyrážejí v létě na hřebenové túry ráno a pozdě odpoledne už sedí někde dole v hospodě a sdělují si zážitky. Podle toho se pohraničníci řídili.
Také mohl jet prvním ranním rychlíkem v 6.06 hod přes Českou Třebovou s přesedáním v Zábřehu a být v Javorníku ve 13.10 hod. StB sledovala Václava Havla 24 hodin denně a jistě byla zalarmována, že jim zmizel. V Zábřehu by ho pak zadrželi hlídkující příslušníci železniční VB. Možná měl štěstí. Javornicko je kapsa, do které vedou dvě silnice a železnice a vše se dá dobře uhlídat. Prostě, disidenti měli jako vždy kliku.
Podle vzpomínek olomouckého účastníka srpnového setkání Rudolfa Berezy přijel autem spolu s Tomášem Hradílkem na vlakové nádraží v Javorníku, kde na ně čekala skupina disidentů v čele s Václavem Havlem. Pak se pěšky vydali na Borůvkovou horu. To musela projít celá skupina kolem vily, kde sídlilo úsekové velitelství OSH Javorník. Vrchol odvahy i drzosti! Ale mohli mít také mezi sebou spolupracovníka StB, který prosadil místo setkání a tak si je službukonající příslušník OSH mohl u okna pohodlně přepočítat. Disidenti měli před sebou 7.4 km dlouhou cesta po špatné asfaltce do Travné k poutní kapli Panny Marie Lasalettské, odkud vede značená turistická trasa na Borůvkovou horu. To je 3,3 km velmi strmého stoupání na vrchol hory a velká část cesty šla po lesních pěšinách. Když jsem šel tuto trasu poprvé, dvakrát jsem zabloudil, protože turistické značky byly někde daleko od sebe a já šel dál po jiné cestě. Lidé z Javornicka neturistili, byl zde těžký život, lidé měli jiné starosti a na Borůvkové hoře nebylo co k vidění. Dost borůvek rostlo i pod ní.
Netrénovaný Václav Havel s prodělanými zápaly plic a navíc silný kuřák, ještě přidejme stres z odhalení pohraničníky, by tuto těžkou cestu asi nezvládl. Na videozáznamu po zdolání hory vypadá svěže a nezadýchaně, jako kdyby vystoupil z tramvaje. A to měl před sebou cestu zpět. Rudolf Bereza neuvádí, zda se všichni v pořádku sešli na nádraží a Václav Havel chytil poslední spoj.
Pravděpodobně vše bylo jinak a Bohumilovi ujela huba.
Domnívám se, že výlet Václava Havla byl minimálně dvoudenní, na faře Stefana Witzaka se odehrála věcná jednání s čelnými představiteli našeho a polského disentu za účasti zástupců státních bezpečností obou zemí a za naši to mohl být emeritní plk. Albín Kožuch. Emeritní pplk. Bohumil pak mimořádně při speciální akci velel svým chlapcům, aby z české části hranice jednání nebylo rušeno a nebyl rušen ani závěrečný banket na Borůvkové Hoře pro pozvané možná nezasvěcené disidenty.
V současnosti se na Borůvkovou horu dá nejpohodlněji a nejrychleji dojít když jedeme po úzké silnici spojující Javorník a Lądek Zdrój, auto odstavíme hned za hranicemi na malém parkovišti a vydáme se přes louku po polské turistické značce a dál jdeme lesem v podstatě po hřebeni. To i netrénovaný kuřák zvládne za necelou hodinu.

17. listopadu 1989 byla u nás údajně dlouho plánovaná návštěva vysokých představitelů sovětské KGB. Pokud by se podařilo prokázat, že se mezi hostiteli pohyboval emeritní plk. Albín Kožuch a polský zpravodajský důstojník Zenon Płatek, byla by to trefa do černého. Delegace pak doma jistě referovala, že vše proběhlo podle plánu, StB odvedla dobrou práci a Petr Cibulka má pravdu.

Agent StB Ludvík Zifčák spolu s dalšími neodhalenými byli pouhými zaúkolovanými pěšáky, kteří studenty dovedli do pasti připravených mlátiček. Pokud by se podařilo zmapovat každý důchodový krok Albína Kožucha, dostali bychom se k pravdě o událostech 17. listopadu 1989 a k lidem v pozadí.

Pravda a láska nakonec zvítězila nad lží a nenávistí, a protože jsme nebyli jako oni, netrestalo se, ale privatizoval státní majetek. To v poválečném Německu s nacisty účtovali tvrději.

Po roce 1989 lidé získali svobodu a trvalo jim různě dlouhou dobu na poznání co s ní. Komunisté s estébáky ji získali také a mnozí hned věděli jak s ní naložit.

Za tento blog nečekám nic dobrého.

Zdroje:
pl.wikipedia.org/wiki/Albin_Kožuch
pl.wikipedia.org/wiki/Miloň_Wartalský
https://shieldandsword.mozohin.ru/soyuznik/pl/msw/og/05.htm
pl.wikipedia.org/wiki/Kategoria:Czechosłowacy
pl.wikipedia.org/wiki/Stefan_Witczak
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lech_Wa%C5%82%C4%99sa
https://pl.wikipedia.org/wiki/Lech_Wa%C5%82%C4%99sa
pl.wikipedia.org/wiki/Zenon_Płatek
pl.wikipedia.org/wiki/Jerzy_Popiełuszko
pl.wikipedia.org/wiki/Adam_Barszczewski
www.ceskatelevize.cz/porady/10484226213-nas-vasek-o-moci-bezmocnych/
www.mistapametinaroda.cz/?id=97&lc=cs
www.google.cz/books/edition/Srpen_1968_čtyřicet_let_poté/Z4x_CgAAQBAJ?hl=cs&gbpv=1&dq=Albín+Kožuch&pg=PT45&printsec=frontcover
archiv.hn.cz/c1-881858-pripad-vlastizrady-se-vraci-na-udv
cesky.radio.cz/ceska-spolecnost-15-let-po-zruseni-stb-8095685
shieldandsword.mozohin.ru/soyuznik/cz/fmv6989/predstavitel/warsaw.htm
https://shieldandsword.mozohin.ru/documents/cz_agreement72.htm
www.novinky.cz/clanek/cestovani-na-boruvkovou-horu-nejen-po-stopach-disidentu-40407825
U tohoto článku Markéty Mitrofanovové z 24. 9. 2022 se zastavím a čtenářům ho doporučuji:
Šla nejlehčí cestou a přesto si stěžuje na velké převýšení. V cíli se zmiňuje o informační desce připomínající památné setkání disidentů, na které je kromě fotografie účastníků i výpověď jednoho z polských. Ten uvádí, že se setkání uskutečnilo 21. srpna a popisuje průběh setkání. Na fotografii v článku jeho výpověď přečtete. V té době byl vrchol hory zarostlou pustinou.