26. srpna se v Praze, v rámci mezinárodního dne boje proti atmosférickým pokusům s jadernými zbraněmi, konala diskuse o důsledcích atmosférických jaderných pokusů pro zdraví. Adresoval jsem této konferenci ze Švédska pozdrav, se kterým si dovolím seznámit čtenáře svých blogů.

To the round table discussion: Non-proliferation in Central Asia: International day against nuclear tests. (Prague, August 26, 2010).

Dámy a pánové.
Děkuji za pozvání zúčastnit se vašeho shromáždění a pronést několik slov. Bohužel jsem ve Švédsku a tak to mohu udělat pouze prostřednictvím tohoto dopisu.
Hluboce cítím s obyvateli Kazachstánu, kteří se proti své vůli stali oběťmi nezodpovědného hazardu: pokusů s atomovými a dokonce i vodíkovými zbraněmi, prováděných na území, které odjakživa sloužilo jejich obydlím. Stejně hluboce cítím i s ostatními národy, které potkal podobný osud.
Pokusy s jadernými zbraněmi v atmosféře byly a jsou velkým zločinem. Chtěl bych připomenout, že můj velký přítel a kolega akademik Andrej Sacharov již před více než padesáti lety, v roce 1958 uveřejnil v sovětském časopisu Atomnaja energija článek, ve kterém jako jeden z prvních varoval před důsledky atmosférických pokusů s jadernými zbraněmi. Akademik Sacharov uvedl, že každý megatunový výbuch, uskutečněný v atmosféře, způsobí dodatečnou smrt přibližně 10.000 lidí. Protože k roku 1957 bylo uskutečněno jaderných či termojaderných pokusů v atmosféře o síle více než 50 megatun, znamenalo to smrt více než půlmilionu lidí. Tedy mnohem více, než bylo obětí jaderných bomb dohromady v Hirošimě a v Nagasaki. Sacharov upozorňoval, že jde o anonymní jedince: v žádném individuálním případě nelze totiž s jistotou tvrdit, že jde o oběť daného sovětského, amerického či jiného výbuchu. Atmosférickým testováním jaderných zbraní se, v menší či větší míře, provinily všechny jaderné velmoci. Žádná z jaderných velmocí si však nedovolila to, co si dovolil Sovětský svaz na území „bratrské“ republiky Kazachstán. Na semipalatinském polygonu byly jaderné zbraně „testovány“ většinou v atmosféře, v průběhu desetiletí – a důsledky, které tyto testy mohly mít a měly pro místní obyvatelstvo, byly po desetiletí zamlčovány.
Zatím co jaderné testy v tichomoří či na Sahaře jsou již léta veřejně kritizovány a vlády, které za ně nesou zodpovědnost, jsou alespoň morálně odsuzovány, o osudu Kazachstánu a osudech oněch „anonymních“ obětí jaderných testů se nikdy nemluvilo.

Jsem rád, že se situace nakonec změnila a že světová veřejnost je nyní informována i o osudu kazašských obětí studené války. Na Semipalatinském jaderném polygonu bylo uskutečněno nejméně 456 pokusných jaderných výbuchů. Každý z nich byl zřejmě mnohonásobně silnější, než bomby, které v srpnu 1945 zničily Hirošimu a Nagasaki. To je strašné číslo!

Je na čase, aby se o Semipalatinském jaderném polygonu začalo mluvit nahlas a veřejně. Podle mého názoru je též na čase, aby se začala diskutovat i otázka kompenzací těm, komu bylo poškozeno zdraví či zkrácen život v důsledku atmosférických testů jaderných bomb. A protože nelze oběti, (a jedná se pravděpodobně o statisíce jedinců) těchto testů jednoznačně identifikovat, domnívám se, že by bylo zcela na místě, aby byli voláni k zodpovědnosti „viníci“ těchto pokusů: tedy ministerstva války či obrany zemí, které atmosférické pokusy prováděly.

Tato ministerstva mají velké, biliónové rozpočty. Myslím, že tlak veřejného mínění je může donutit ke značným ústupkům nebo alespoň k nějakým účinným gestům: třeba investicím do zdravotnických zařízení, škol a jiných veřejně prospěšných institucí v nejvíce postižených oblastech.

V roce 1985 strategická filosofie supervelmocí spočívala na doktríně MAD, což anglicky znamená „ŠÍLENSTVÍ“. Stratégové však tato tři písmena chápali jinak. Byla to zkratka pro „MUTUAL ASSURED DESTRUCTION“, tedy VZÁJEMNÉ ZAJIŠTĚNÉ ZNIČENÍ“. Světové arsenály jaderných zbraní sestávaly tenkrát z více než 65.000 jaderných bomb: většina z nich byla mnohonásobně silnější, než bomby, které zničily Hirošimu a Nagasaki. Některé z nich až tisíckrát silnější! O dvacet let později, byly arsenály jaderných zbraní již podstatně menší: v roce 2002 zbylo na světě „pouze“ 20.190 jaderných hlavic!

Redukce jaderných potenciálů velmocí se uskutečnila hlavně díky tlaku veřejného mínění. Tlak veřejného mínění může též donutit vojenské kruhy, aby ukázaly účinná gesta, která by svědčila o tom, že si začínají být vědomi své morální odpovědnosti za atmosférické pokusy s jadernými zbraněmi.

Přeji vašemu jednání úspěch a obyvatelstvu postižených oblastí Kazachstánu hodně úspěchů v jejich spravedlivém boji.

František Janouch
Jaderný fysik, zakladatel a předseda SR Nadace Charty 77
Björknäs, Švédsko, 15.8.2010