Jak budu volit ve Švédsku
Před několika dny jsem dostal ve Stockholmu volební lístky. Parlamentní volby budou 19.září. Naštěstí mohu volit již dva týdny předem na poště. Na volebním lístku mě nejvíce překvapila 28 jazyčnost. Asi deset jazyků jsem vůbec nebyl schopen dešifrovat – šlo o nějaké africké jazyky či o jazyky arabského původu. Dokonce i pro ruské přistěhovalce je vše napsáno azbukou. Jen Češi nemají dost přistěhovalců, aby si "zasloužili" češtinu na volebním lístku. Sweden is fantastic!
Další mé postřehy jsou v článku, který dnes vyšel v MFDnes. Zde jeho text. Můj původní název byl: Jak budu letos volit ve Švédsku.
Rozmary osudu a jednoho z českých ministrů vnitra, který mě v roce 1975 „potrestal“ odnětím státního občanství, mám nyní občanství dvě: tedy i volební právo ve dvou zemích EU.
Každé čtyři roky si tedy musím dvakrát lámat hlavu, komu dát svůj hlas. Sotva jsem si odpočinul od letošní předvolební kampaně v Česku, při které mi vydatně pomáhal náš velký krajan Jára Cimrman, už mám na krku volby ve Švédsku.
Obvykle jsem ve Švédsku dával svůj hlas sociální demokracii. Její lídři, ať už to byli legendární Olof Palme, kterého jsem měl to štěstí poznat osobně, či Ingvar Carlsson, byli rozumní politici, navíc aktivně podporovali boj Československa proti Sovětské okupaci. Neměl jsem proto žádný problém je podporovat. Pravda, z osmi či devíti volbách, kterých jsem se ve Švédsku zúčastnil, jsem párkrát hlasoval pro pravici. Někdy se mi totiž zdálo, že to sociální demokracie se socializací „přehání“ a měl jsem strach, aby se to ve Švédsku nějak nezvrtlo příliš doleva a já nemusel, na stará kolena, zase někam emigrovat.
Letošní zářijové volby ve Švédsku jsou však zcela jiné. V čele sociální demokracie stojí žena, která ve mně nevzbuzuje ani nejmenších sympatií. Při nejmenším od roku 1995, kdy musela s ostudou opustit funkci vicepremiéra sociálně demokratické vlády, protože platila vládní kreditní kartou tobleronky, oblečení a jiné soukromé výdaje.
Jak a proč se Mona Sahlin znovu stala významným sociálně demokratickým politikem zde nehodlám diskutovat. Možná z nedostatku jiných schopných politiků.
Politika Mony Sahlin mě ale doslova děsí. Protože si lehce spočítala, že její strana nikdy nedostane dostatek hlasů k sestavení čistě sociálně demokratické vlády, jak to ve Švédsku bývalo v průběhu mnoha desetiletí, našla si spojence: stranu zelených a levicovou stranu, jak se dnes přejmenovala strana komunistická.
Zde začínají mé problémy. Nejdříve se stranou zelených. V roce 1980 přijal švédský Riksdag zákon, podle kterého Švédsko do roku 2010 „vystoupí“ z jaderné energetiky, tj. uzavře všechny své jaderné reaktory. Tenkrát poskytovaly kolem 45% elektřiny. Navíc, švédští zákonodárci, asi úplně zmagoření zelenými demagogy, stejným zákonem zakázali švédským vědcům bádat v oblasti jaderné energetiky a vyvíjet nové, dokonalejší a bezpečnější reaktory. V posledních letech, pospíchám dodat, švédský Rigsdag nejen že zrušil paragraf, zakazují jaderně-energetický výzkum, ale letos dokonce i zákaz výstavby nových jaderných reaktorů.
Gotseidank, dere se mi do pera: švédské reaktory totiž dnes dodávají stále skoro polovinu nejlevnější elektřiny a její levností Švédsko kompenzuje drahou pracovní sílu a tak si udržuje konkurenceschopnost na vnějších trzích.
V případě vítězství sociálních demokratů by se do vlády dostali však i zástupci malé levicové strany komunistů. Její dnešní lídr Lars Ohly před lety prohlásil, že lituje pádu Berlínské zdi. Představa, že by zástupci této strany měli zasedat v „mé“ švédské vládě, mě doslova děsí.
Co se energetiky týče, Mona Sahlin má v hlavě asi pěkný zmatek. Před pár lety totiž prohlásila – její výrok oblétl světová media – že do roku 2020 Švédsko přestane importovat ropu a stane se v této surovině soběstačným. Její výrok – ke kterému se dnes sama skromně nehlásí – je asi stejně věrohodný, jako usnesení z roku 1980 o vystoupení Švédska z jaderné energie do roku 2010.
Využívám tajnosti voleb a svým čtenářům neprozradím, kterou ze švédských stran budu letos volit. Bude to však zcela jistě jedna ze čtyř stran pravé aliance, kterou vede dnešní premiér Fredrik Reinfeld. Mimochodem, byl to on, kdo převzal Evropské předsednictví po České republice: na rozdíl od mého Česka se mé Švédsko zhostilo svého úkolu perfektně. Řekl bych dokonce – s vyznamenáním!
Další mé postřehy jsou v článku, který dnes vyšel v MFDnes. Zde jeho text. Můj původní název byl: Jak budu letos volit ve Švédsku.
Rozmary osudu a jednoho z českých ministrů vnitra, který mě v roce 1975 „potrestal“ odnětím státního občanství, mám nyní občanství dvě: tedy i volební právo ve dvou zemích EU.
Každé čtyři roky si tedy musím dvakrát lámat hlavu, komu dát svůj hlas. Sotva jsem si odpočinul od letošní předvolební kampaně v Česku, při které mi vydatně pomáhal náš velký krajan Jára Cimrman, už mám na krku volby ve Švédsku.
Obvykle jsem ve Švédsku dával svůj hlas sociální demokracii. Její lídři, ať už to byli legendární Olof Palme, kterého jsem měl to štěstí poznat osobně, či Ingvar Carlsson, byli rozumní politici, navíc aktivně podporovali boj Československa proti Sovětské okupaci. Neměl jsem proto žádný problém je podporovat. Pravda, z osmi či devíti volbách, kterých jsem se ve Švédsku zúčastnil, jsem párkrát hlasoval pro pravici. Někdy se mi totiž zdálo, že to sociální demokracie se socializací „přehání“ a měl jsem strach, aby se to ve Švédsku nějak nezvrtlo příliš doleva a já nemusel, na stará kolena, zase někam emigrovat.
Letošní zářijové volby ve Švédsku jsou však zcela jiné. V čele sociální demokracie stojí žena, která ve mně nevzbuzuje ani nejmenších sympatií. Při nejmenším od roku 1995, kdy musela s ostudou opustit funkci vicepremiéra sociálně demokratické vlády, protože platila vládní kreditní kartou tobleronky, oblečení a jiné soukromé výdaje.
Jak a proč se Mona Sahlin znovu stala významným sociálně demokratickým politikem zde nehodlám diskutovat. Možná z nedostatku jiných schopných politiků.
Politika Mony Sahlin mě ale doslova děsí. Protože si lehce spočítala, že její strana nikdy nedostane dostatek hlasů k sestavení čistě sociálně demokratické vlády, jak to ve Švédsku bývalo v průběhu mnoha desetiletí, našla si spojence: stranu zelených a levicovou stranu, jak se dnes přejmenovala strana komunistická.
Zde začínají mé problémy. Nejdříve se stranou zelených. V roce 1980 přijal švédský Riksdag zákon, podle kterého Švédsko do roku 2010 „vystoupí“ z jaderné energetiky, tj. uzavře všechny své jaderné reaktory. Tenkrát poskytovaly kolem 45% elektřiny. Navíc, švédští zákonodárci, asi úplně zmagoření zelenými demagogy, stejným zákonem zakázali švédským vědcům bádat v oblasti jaderné energetiky a vyvíjet nové, dokonalejší a bezpečnější reaktory. V posledních letech, pospíchám dodat, švédský Rigsdag nejen že zrušil paragraf, zakazují jaderně-energetický výzkum, ale letos dokonce i zákaz výstavby nových jaderných reaktorů.
Gotseidank, dere se mi do pera: švédské reaktory totiž dnes dodávají stále skoro polovinu nejlevnější elektřiny a její levností Švédsko kompenzuje drahou pracovní sílu a tak si udržuje konkurenceschopnost na vnějších trzích.
V případě vítězství sociálních demokratů by se do vlády dostali však i zástupci malé levicové strany komunistů. Její dnešní lídr Lars Ohly před lety prohlásil, že lituje pádu Berlínské zdi. Představa, že by zástupci této strany měli zasedat v „mé“ švédské vládě, mě doslova děsí.
Co se energetiky týče, Mona Sahlin má v hlavě asi pěkný zmatek. Před pár lety totiž prohlásila – její výrok oblétl světová media – že do roku 2020 Švédsko přestane importovat ropu a stane se v této surovině soběstačným. Její výrok – ke kterému se dnes sama skromně nehlásí – je asi stejně věrohodný, jako usnesení z roku 1980 o vystoupení Švédska z jaderné energie do roku 2010.
Využívám tajnosti voleb a svým čtenářům neprozradím, kterou ze švédských stran budu letos volit. Bude to však zcela jistě jedna ze čtyř stran pravé aliance, kterou vede dnešní premiér Fredrik Reinfeld. Mimochodem, byl to on, kdo převzal Evropské předsednictví po České republice: na rozdíl od mého Česka se mé Švédsko zhostilo svého úkolu perfektně. Řekl bych dokonce – s vyznamenáním!