5. října 2010 byla Jáchymu Topolovi v representačních prostorách pražského magistrátu slavnostně předána Seifertova cena za jeho román Chladnou zemí (Praha, Torst, 2009). Rozhodl jsem se uveřejnit svůj proslov na svém blogu.

Vážený laureáte Seifertovy ceny za literaturu za rok 2010 Jáchyme Topole,
dámy a pánové, přátelé!

Udělujeme letos Cenu Jaroslava Seiferta za literaturu již po pětadvacáté. Takové jubileum si přímo říká o malou rekapitulaci i o malé zamýšlení.
Seifertova cena byla udělena pětadvacetkrát, počet spisovatelů či básníků, kterým toto významné ocenění bylo uděleno, se rovná třiceti. Pětkrát tedy porota rozhodla udělit cenu ex aequo.
Z pětadvaceti cen bylo pět uděleno ještě před revolucí. První, a jsem rád, že to mohu říct, mířila na Slovensko, bardovi slovenské literatury, nezapomenutelnému Dominiku Tatarkovi.
Po udělení pětadvaceti cen mohu s klidným svědomím říct, že Seifertova cena patří k nejprestižnějším českým literárním cenám.
Nebudu Vás unavovat čtením jmen všech laureátů. Patří k nim nesporně největší a nejznámější tvůrci české a slovenské literatury.
Devět z laureátů – tedy skoro celá jedna třetina – muselo naši zemi opustit a strávit léta a někdy i celý zbytek života v emigraci. Je to smutné svědectví o době a situaci, v níž se, skoro během celého jednoho století, musela naše literatura rozvíjet.
Využil jsem toto malé, leč důležité jubileum, k malé statistické rekapitulaci ohledně stáří laureátů. Z dosavadních 30 laureátů cenu dostal
1 DEVÁDESÁTNÍK
4 OSMDESÁTNÍCI
7 SEDMDESÁTNÍKŮ
11 ŠEDESÁTNÍKŮ
6 PADESÁTNÍKŮ
A nakonec jeden, ČTYŘICÁTNÍK: Jáchym Topol!
Jáchyme Topole gratuluji, jste zatím nejmladším laureátem Seifertovy ceny.

* * *

Chtěl bych využít této příležitosti, abych poděkoval všem, kdo pomáhají udržovat vysokou prestiž Seifertovy ceny:
Především porotě Seifertovy ceny (její dnešní složení: Jiří Brabec, Michal Bauer, Libuše Heczková, Marie Jirásková, Jiří Peňás, Miloslava Slavíčková, Michael Špirit a František Janouch bez hlasovacího práva, tajemník Jaroslav Slomek – dík však přirozeně patří i všem bývalým členům, předsedům a tajemníkům poroty Seifertovy ceny),
Náš dík patří sponzorovi Seifertovy ceny Pioneer Investments, bez jejichž štědré podpory by Seifertova cena nebyla tím, čím dnes je,
Náš dík patří i magistrát hlavního města Prahy, který nám umožňuje tuto cenu předávat v těchto až k zalknutí krásných representačních prostorách pražského magistrátu.
Náš dík patří nakonec, i Vinařství LAHOFER, které nám zdarma dodává výborné víno a tím pomáhá vytvořit krásnou atmosféru naší slavnosti.






Tím jsem splnil svou úlohu zakladatele a předsedy Nadace Charty 77 a též jakéhosi ideového otce této literární ceny.

Dovolte mi nyní, abych dodal ještě několik slov osobních.

Milý Jáchyme,
Pamatuji si naprosto přesně, kdy a kde jsme se s Tebou poprvé setkali.
Bylo to počátkem prosince 1988 v New Yorku. V celé sovětské gubernii byla perestrojka už jako řemen, jen v té naší normalizované provincii se perestrojka nějak ne a ne pořádně rozhoupat.
V prosinci 1988 se připravovaly oslavy 40. výročí přijetí Všeobecné Deklarace Lidských Práv, k níž se jak gubernie tak i provincie horlivě – alespoň slovy – hlásily. Deklarace byla v prosinci 1948 v San Francisku, oslavy se však měly konat v New Yorku, tedy v sídelním městě OSN.
Mezinárodní Helsinská Federace pro lidská práva se přirozeně těchto oslav aktivně zúčastnila.
Koncem listopadu jsem dostal naší dizipoštou od Václava Havla zprávu, že ho na těchto oslavách zastoupí Jáchym Topol. [ Před chvíli jsem dostal zprávu od presidenta Havla s blahopřáním pro laureáta a omluvou, že se naší oslavy nemůže zúčastnit: ve stejnou hodinu předává v Pražské Křižovatce cenu VIZE 97 rakouskému filosofovi Konradu Paulovi Liessmannovi.)
Jáchym skutečně přilétl počátkem prosince 1988 do New Yorku z Prahy, v teniskách, ošoupaných jeanech a kostkované košili. Když jsme se s ním spolu s předsedou Helsinské federace Karlem Schwarzenbergem sešli, usoudili jsme, že ho budeme muset trochu málo „dovybavit“.
Jáchym dostal boty, ponožky, kalhoty, sako, světlou košili a kravatu: kníže dokázal, že se v New Yorku vyzná dobře, dokonce i mně poradil, kde koupit frak – musel jsem totiž pár hodin po návratu z New Yorku do Stockholmu jít na nobelevskou večeři a tam by mě bez fraku nepustili.
Já jsem se zase vyznal v jiných newyorkských obchodech. Další den jsem vzal Jáchyma Topola do „57th Street Photo shop“, kde jsem mu od krásných, pejzatých židů, jakoby vystřižených z nějakého Singerova románu, koupil laptop Toshibu (pokud si to pamatuji správně, byl to model 1100+). Jáchym se holedbal, že laptop při návratu v Ruzyni nějak proveze (provezl!) – v nejhorším prý postraší celníky, že laptop dostal od svého pokrevního bratra indiánského náčelníka: ať si celníci dají pozor, s indiány nejsou žádné žerty.
Když jsme počítač v hotelu rozbalili, dal jsem Jáchymovi první lekci jak ho používat. Ráno měl Jáchym v počítači napsaných několik básní, ale zapomněl, jak se počítačové texty ukládají do paměti. Zasejfoval jsem mu je a udělal si kopii na tehdejší nejmodernější paměťové medium –
5 1/4 coulovou disketu: nazval jsem ten první Jáchymův počítačový soubor nějak jako První verše do Toshiby.

Při přípravě tohoto oslovení mě najednou napadla šílená myšlenka: kde je asi konec „Prvních veršů do Toshiby“. Spíše z žertu jsem je začal hledat ve svém počítači. Ke svému naprostému zděšení a šoku jsem je našel v nejhlubších geologických vrstvách svého harddisku – asi tak hluboko, jak se dodnes občas najde na Barrandově, v geologických vrstvách, odborně nazývaných Devon G3, zkamenělý Trilobit.
Soubor měl název (jak důležitá je volba správných keywords, klíčových slov!!!)

Jachym Topol Prvni verse do Toshiby NY 1988.

Musel jsem sice udělat několik poměrně složitých konversí – verše byly tenkrát napsány v procesoru, který se nazýval Word Star (verse 1.0) – ale povedlo se to, ještě jsem všechny ty prehistorické počítačové triky nezapomněl, a tak dnes Jáchym dostane k diplomu, kostce a šeku i papírovou „sjetinu“ jak se tenkrát říkalo v počítačové hantýrce, svých prvních veršů do Toshiby.
Pro jistotu jsem mu také okopíroval „První verse do Toshiby NY 1988“ i na maličkou flešku – kterou, Jáchyme, tentokráte nemusíš polykat. Pověsím Ti ji na krk.
Pokud naši vážení a milí hosté nyní nechápou, o čem mluvím, dobře Vám tak. Měli jste si předem přečíst odměněný Jachymův román Chladnou zemí.

Jáchyme, gratuluji Ti k Seifertově ceně.