Seděl jsem u počítače, když se náhle ozvaly signály Skypu.
„Tady Jára Cimrman. Pane kolego, ještě jsme si pořádně nezhodnotili naše kroužkování,“ začal rozhovor, „myslím, že to byla vcelku úspěšná akce…“
Rozhodně jsem souhlasil. Díky kroužkování, které jsme s ním vymysleli krátce před volbami 2010, se do Sněmovny dostalo 48 nových poslanců, kteří by jinak neměli žádnou šanci. Kroužkováním byla vyměněna prakticky celá čtvrtina poslanců. Navíc díky tomu z politiky muselo odejít několik velice profláknutých lídrů.
„To je všechno hezké,“ dodal Jára Cimrman, „ale co budeme dělat nyní? Za pár dnů máme první kolo prezidentských voleb! Tam žádné kroužkování nepomůže!“ Musel jsem přiznat, že mi prezidentské volby nedávají už hezkých pár týdnů klidně spát. Pokud volili poslanci a senátoři, věděl jsem, komu nadávat, pokud zvolí prezidenta špatného. Ale jak nadávat miliónům voličů, že vybrali nevhodného?
Zjistil jsem, že kolega Cimrman kampaň pečlivě sleduje. Stejně jako já si zřejmě i on vyslechl televizní „výslechy“ všech kandidátů. Shodli jsme se lehce i na tom, že mají šanci – podle abecedy – Jiří Dienstbier (44), Jan Fischer (62), Karel Schwarzenberg (76) a Miloš Zeman (69). Koho bych volil já?
Před pěti lety mě Miloš Zeman velice usilovně přemlouval, abych se o funkci prezidenta ucházel. Mou kandidaturu se mnou diskutoval nejen on, ale i předsedové dvou velkých parlamentních stran. Hlavním důvodem, proč jsem nakonec řekl ne, byl můj věk. Bylo mi skoro 77, a kdybych byl zvolen, „oslavil“ bych osmdesátku na Hradě. Naše země zasluhuje prezidenta mladšího. To je hlavní důvod, proč ze čtveřice kandidátů, kteří mají šanci, škrtám svého dobrého a drahého přítele Karla Schwarzenberga, člověka zkušeného a váženého. Koho volit ze zbývajících tří? Nebo koho nevolit?
Miloš Zeman je nesporně nejzkušenějším a nejvzdělanějším z nich. A také nejstarším. Osvědčil se ve třech nejvyšších funkcích: premiéra, předsedy Sněmovny i předsedy politické strany. Byl však též u kormidla v době, kdy se odehrávaly největší korupční aféry, kterým nedokázal či nechtěl zabránit.
Má navíc příliš těsné vztahy s dnešním prezidentem, který zřejmě má ambice v politice (a podotknu a zdůrazním, velice zhoubné politice) pokračovat. S Milošem Zemanem na Hradě by Klaus mohl i nadále českou politiku negativně ovlivňovat.
Volba mezi dvěma posledními není lehká. Jan Fischer je silný kandidát. Bez problému zvládl premiérování, které se protáhlo přes rok, a získal si značnou oblibu nejen domácí veřejnosti, ale i respekt v Bruselu a v zahraničí. K jeho záporům patří to, že se na něm shodli dva tak kontroverzní politici jako Topolánek a Paroubek. Navíc vstoupil do KSČ v okupovaném Československu. „Znám řadu významných lidí, kterým bylo počátkem sedmdesátých let nabízeno zachování jejich postavení za veřejný souhlas s okupací. Dokázali však říct ne,“ doplnil mé přemýšlení kolega Cimrman. „Jmenuji za všechny Františka Kriegla…“
„Zůstává tedy Jiří Dienstbier,“ uzavřel jsem naše skypové přemítání. „Co mluví za jeho kandidaturu a co proti ní? Někteří voliči si možná myslí, že je příliš mlád…“ – „Je mu 44,“ opáčil Cimrman, „stejně tolik bylo J. F. Kennedymu, když byl zvolen prezidentem USA.“
Doplnil jsem: „A je pouze o tři roky mladší, než byl Obama, který byl navíc zvolen prezidentem již podruhé. A mezi prezidenty ČR a USA je přece jen trochu rozdíl: dvacetkrát větší populace a k tomu odpovědnost za 5113 jaderných bomb, většina z nich mnohonásobně ničivější než hirošimská…“ Zbývá tedy vymyslet, jak Jiřího Dienstbiera „vkroužkovat“ na Hrad a obnovit tak vážnost a respekt k prezidentskému úřadu. Teprve po naší inspirativní besedě jsem si uvědomil, že jsem se Járy nezeptal na skypovou adresu. Budu tedy muset čekat, až mě zavolá sám…