Část 2. Pokračování zveřejňování úryvků z knihy.

Porucha ve vedení

Třetí den okupace jsem se marně pokoušel dovolat své ženě Adě do Moskvy. V Praze sice telefon fungoval, meziměstské spojení však nebylo.

Zkoušel jsem to mnohokrát – stále bezvýsledně. Nakonec, na můj nervózní dotaz, kdy meziměstské spojení do Moskvy začne fungovat, mi slečna z telefonní centrály odpověděla:

„To může trvat dlouho, Moskva má poruchu ve vedení.“

Moskevský čas

Bylo devět hodin dvacet minut večer třetího dne okupace. Ulice Prahy byly tmavé, liduprázdné a ponuré. Včera a předevčírem okupanti ukázali, jak vážně berou nevyhlášené stanné právo.

Jel jsem rychle – vezl jsem domů svou známou. Od 22. hodin začínal zákaz vycházení, komendantskij čas, jak tomu říkali Rusové. Zbývalo nám necelých 40 minut. Přijeli jsme k Palackého mostu. Vjezd na něj byl zatarasen tanky a obrněnými auty.

Voják s automatem ukázal, abychom se obrátili. Zastavil jsem auto a požádal, aby zavolal velitele. Přišel. Drobný, s dětskou tváří: „Komendantskij čas!“ prohlásil rezolutně.

„Od deseti hodin,“ ohradil jsem se.

Důstojník se podíval na hodinky:

„Vždyť je již čtvrt na dvanáct.“

Pocítil jsem převahu nad tanky i automaty.
„Copak nevíte, že v Praze je pražský čas, a ne moskevský? Dvě hodiny rozdíl, vážený!“
Znervózněl a podíval se na hodinky:

„Stejně je tedy čtvrt na jedenáct...“

„Měl byste se naučit počítat do dvou, než převezmete velení nad těmito hračkami...“ odpověděl jsem mu ironicky a podíval se kolem.

„Neurážejte!“

„Sám sebe urážíte, když neumíte odečíst dvě!“

Důstojník se znovu podíval na své hodinky, uvědomil si svou chybu a zakřičel:

„Váňo, pohni jedním tankem, pustíme tady to auto.“

Potom se podíval na nás a skoro omluvně řekl:

„Já vás pustím, ale nevím, jak to dopadne na druhé straně.“

Mávl jsem rukou a odjel. Perspektiva přenocování uprostřed Palackého mostu, zataraseného z obou stran tanky, nás nelákala.

Bylo mi však líto toho starého, hrdého a kulturního města, kam tito Váňové přijeli normalizovat situaci, stejně jako toho mladého důstojníčka s komsomolským odznakem, který byl pěšáčkem v cynické velmocenské hře. Bylo to totiž naše město a ty chlapce jsem do 21. srpna považoval za své bratry.

Kain a Abel byli také bratři – poučila mě lidová moudrost na zdi o několik ulic dál.

Normální stav

Bylo to všechno tak absurdní, že i ty nejbláznivější myšlenky mi připadaly přirozené. Například tahle:

Okupace je vlastně pro naše národy ten nejnormálnější stav. Od prvního dne začala po rok rozkopaném a pro provoz uzavřeném Václavském náměstí jezdit zase auta ve všech směrech. Noviny začaly vycházet v několika vydáních denně a byly zajímavé, rádio vysílalo nepřetržitě a lidé je poslouchali s napětím, dokonce i televize začala vysílat na několika kanálech, ač nám dříve vláda slibovala druhý kanál až za mnoho let. Lid poslouchal a věřil vládě, vláda pracovala k plné spokojenosti lidu. Lidé na sebe byli vlídní a přátelští a snažili se pomáhat a vyhovět jeden druhému. U nás v domě tekla denně teplá voda a ve čtvrtý den okupace paní správcová dokonce umyla schody.

Copak bylo tohle všechno možné před okupací? Koukám na rozstřílenou dětskou nemocnici a Národní muzeum a říkám si: propříště bychom měli dostat kulturnější okupanty. Anebo to dokázat i bez nich.

Strana

Nikdy dříve jsem v této továrně nebyl. Vůbec jsem málokdy býval dříve v továrnách. Dnes jsem měl v kapse tovární průkaz ke vstupu.

Ve vrátnici bylo rušno, kromě závodní stráže tam stála řada lidí v montérkách. Nálada byla pochmurná a vážná, lidé s obavami pozorovali řady raketových minometů, potomků dříve tak oblíbených kaťuší, které stály vyrovnány na kopci nad továrnou.

Vrátný zkontroloval můj průkaz – jeden z mužů v montérkách mě doprovodil k vysoké šedé budově. U vchodu stálo zase několik mužů.

„Heslo?“ byl jsem dotázán.

„Ocel!“ odpověděl jsem a mohl vstoupit.

V každém patře se procedura opakovala. Nejzvláštnější na tom bylo, že mi to celé vůbec nepřipadalo směšné, že jsem celou tu proceduru bral, snad poprvé v životě, stejně vážně jako muži, kteří mě kontrolovali.

V posledním patře jsem nakonec uviděl řadu známých tváří: unavené oči, zašpiněné košile. Zde, mezi rýsovacími stoly a hromadami technických výkresů, pracovalo předsednictvo nově zvoleného ÚV KSČ.

Byl již pátý den okupace, 26. srpna 1968. Vůbec mi nepřipadalo absurdní, že se vedení komunistické strany muselo uchýlit do ilegality před jednotkami komunistické velmoci a pracovat pod ochranou dělníků.

Mlčení

Na silnici před železničním přejezdem stála řada vozů. Mezi nimi byl i vojenský džíp s několika sovětskými důstojníky. Vlak zatím nebyl v dohledu. Jeden z důstojníků, který studoval mapu, vystoupil z vozu a zeptal se jednoho z řidičů, jak daleko je do Tábora.

„Ně ponimaju,“ zněla odpověď.

Důstojník se nevzdal a obrátil se k druhému řidiči, který odpověděl, že neví. Třetí se ani nenamáhal odpovědět, jenom stručně ukázal na silniční ukazatel, na kterém bylo velkými písmeny napsáno



Dopis na Západ
(Bojkot)
Poznali jste již někdy ten strašný pocit bezmocnosti, když se kolem vás valí události, které nemůžete nijak ovlivnit? Když na ulicích slyšíte střelbu a vaší jedinou zbraní jsou bezmocně zaťaté pěsti? Volalo mi několik známých. Měli stejné pocity jako já. A ptali se co dělat. Zda jim mohu poradit. Z potřeby něco dělat, něčím bojovat proti bezpráví a násilí, se rodily ty stovky plakátů, nápisů na zdech, odstraněné názvy ulic a odstraněná čísla domů, přepsané ukazatele cest a vzdáleností.

Odpoledne jsem se dozvěděl, že ráno někdo odjíždí na Západ. V noci jsem napsal anglický dopis několika nejbližším přátelům, kolegům z různých univerzit.

Praha, 24. srpna 1968

Drahý příteli,

chtěl bych Vám napsat alespoň něco málo o té neuvěřitelné noční můře, kterou prožíváme. Kafkovy vize jsou ve srovnání s tím pouhá dětská hra.

Příchod našich „bratrů“ s tanky se odehrál několik hodin před mým odletem do Ženevy – zbyl mi jenom nepoužitý lístek a pas. Ale nelituji toho. Byl jsem očitým svědkem barbarství, jaké Evropa snad nezažila od konce druhé světové války a které bylo v mnoha ohledech dokonce horší, protože bylo způsobeno lidmi, které jsme považovali za své přátele a bratry. Praha byla zkropena krví našich lidí, kteří spáchali „zločin“ – nesli ve svých rukou naši státní vlajku, vlajku svobodné a suverénní země. V Praze byly ostřelovány kulturní památky z děl a pušek; ambulance ostřelovány a ničeny bez výstrahy – to je obraz, který ve mně zůstane navždy.

Jsem hluboce pohnut osudem své země, obdivuji její lid, jeho spontánní odpor, jednotu a důvtip... Nenávidíme naše okupanty. Strašně je nenávidíme (...)

(...)Volám Vás, naše přátele a známé, a také ty, které neznám: pomozte nám! Odsuďte zemi, jejíž vláda je odpovědna za toto neuvěřitelné barbarství v druhé polovině dvacátého století. Bojkotujte sovětské konference a sovětské delegace na konferencích v zahraničí – ať pocítí hanbu a odpovědnost za svou zemi a vládu.

Fyzikové, kteří dali lidstvu prostředky k jeho zničení, mají větší morální zodpovědnost než ostatní intelektuálové – a jejich úloha v odsouzení a zmírnění této arogance moci by tomu měla být úměrná (...)

Doufám, že neupadám do patosu – ačkoli patos je jedním z příznaků našich dnů. Ale je těžké zůstat střízlivým tváří tvář hlavním děl a kulometů (...)


Výzva k bojkotu zůstala nevyslyšena. Škoda. Bojkot, třeba i krátkodobý, by jistě přispěl ke zmírnění arogance moci. A zcela jistě by podpořil kvas mezi sovětskými intelektuály.

Dopis na Východ

(Sovětským akademikům)

Směrem na Východ šel jiný dopis. Byl odeslán z Prahy, z Vídně a z jiných evropských měst. Nevím, kolika adresátům došel. Odeslán byl alespoň dvaceti sovětským akademikům. Mimo jiné v něm stálo:

Není pro mne lehké psát Vám tento dopis. Ale v našich ulicích teče krev a Vaše tanky nesmyslně ničí naše kulturní památky a s nimi naše ideje a víru. K boji a k odporu nám zbyla pouze slova...
Absurdní Kafkovy vize jsou jenom dětskou hrou ve srovnání s tou strašnou první nocí a hrozivými dny, které následovaly, když naši bývalí přátelé a bratři páchali neslýchanou agresi proti mé zemi a okupovali ji bez vyhlášení války.

Vaše tanky ničí naše silnice a úrodu na polích. Zabíjejí na ulicích děti, ženy a muže. Již nyní je téměř sto obětí na životech a skoro tisíc raněných.

Naši intelektuálové se skrývají před zatýkáním, které zahájila okupační vojska, nebo odcházejí do zahraničí. Do podzemí musela odejít i komunistická strana pouze proto, že chtěla spojit pojem „socialismus“ s pojmy „suverenita“, „lidskost“ a „demokracie“. Mimořádný čtrnáctý sjezd, který se konal v třetím dnu okupace, se musel sejít v ilegalitě, tak jak se to píše v dějinách komunistických stran, pod ochranou dělníků největší pražské továrny.

Snad nic necharakterizuje tak přesně absurditu toho, co se stalo, jako heslo, které je nyní česky i rusky psáno na zdech našich měst a vesnic:

LENINE, PROBUĎ SE, BREŽNĚV SE ZBLÁZNIL.

Znám Vás a velice jsem si Vás vážil. Ale mé city byly pošlapány okovanými botami Vašich vojáků a rozmačkány pásy Vašich tanků.

Jste občanem své země, přitom ne posledním jejím občanem. Proto nesete větší odpovědnost za čin, který Vaše země spáchala. V budoucnu bude pro mě obtížné podat Vám ruku a sednout si s Vámi za jeden stůl, neuslyším-li Váš hlas s odsouzením okupace mé vlasti.

Věřte mi, není pro mne lehké psát tato slova. Ale mlčení znamená souhlas. Taková je nevyhnutelná logika historie...

Píši Vám tento dopis za zvukového doprovodu kulometů, děl, tanků a letadel. Nevím nic o své rodině a příbuzných. Někteří z mých přátel jsou již zatčeni, přesto píši. Píši Vám s nadějí a vírou, že rozum a spravedlnost zvítězí, a že proto musíme udělat všechno, co můžeme. Jinak by nemělo smysl žít.

Vím, že to není snadné. Vím, existuje rodina, postavení, práce, věda, a dokonce věci prostší, jako jsou zvyky, zkušenosti, které radí mlčet a neangažovat se.

Ale existují v životě okamžiky, kdy jako představitelé vědy a inteligence spolu s Tolstým Nesmíme mlčet! My, jako očití svědkové, cítíme mnohem silněji než Vy, kteří jste odkázáni na informace prolhané Pravdy, že takový okamžik přišel (...)