Před dvěma lety, v souvislosti s volbami presidenta republiky, uveřejnil Petr Nečas v Právu (4.02.2008) článek “Občanství jako zimník”. Reagoval jsem na něj komentářem v témže deníku (8.2.2008) s titulkem: „O občanstvích a zimnících“.
V souvislosti s nedávnou volbou Petra Nečase jako volebního lídra ODS nebude na škodu můj článek připomenout. Text článku Dr. Nečase lze bez obtíží nalézt v Internetu.

Článek pana Nečase o zimníku a občanství je neférový.
Pan Nečas píše o věcech a situacích, které neprožil a o kterých málo – pokud vůbec něco – ví.
Mnohokrát v pohnuté historii naší země byli její občané nuceni opouštět zemi. Příklad Jana Amose Komenského je učebnicový. Nevím, jaké dokumenty měl T. G. Masaryk, když žil v USA a když si za ženu bral Charlotte Garrigue – mělo to ale nějaký význam?
Zvláště století minulé s pojmem občanství pořádně zamíchalo. Milióny osob se staly běženci z obav, že se ve vlastní zemi neuživí, že ve vlastní zemi jim bude hrozit nesvoboda, pronásledování, vyhnanství na Sibiři či lágr v jáchymovských dolech, ba i smrt:
Dřív k šibenicím / vedli na popravu / dnes jenom krátce / kulku za uši (Jaroslav Seifert).
Dr. Nečas to nikdy neprožil a neměl by proto o těchto složitých a těžkých problémech tak zjednodušujícím, propagandistickým způsobem – navíc ještě v předvolební kampani – psát.
Co může Dr. Nečas vědět o pocitech statisíců našich občanů, kteří se z nejrůznějších důvodů octli v druhé polovině minulého století za hranicemi své vlasti? Často bez platných dokumentů, často bez koruny v kapse, někdy dokonce i bez toho Nečasova zimníku, který by mohli převlékat.
Dovede si pan Dr. Nečas vůbec představit pocity emigranta, který po letech nejistoty, hmotných problémů, bezdomovství a bezpráví se najednou stane plnoprávným občanem některé ze západních demokratických zemí? Pan Nečas si vděčnost běžence-emigranta za takovéto šlechetné vstřícné gesto nemůže vůbec představit, protože to sám nikdy neprožil.
Vzdoroval jsem v této zemi skoro pět let po její okupaci. Nehledě na to, že jsem byl zbaven možnosti přednášet, že jsem byl zbaven vedení vědeckého oddělení, které jsem vybudoval, že jsem byl vyhozen z práce. Z práce byla vyhozena i má žena – v ČSAV přece nemohla pracovat žena Janoucha a navíc dcera problematického akademika Kolmana. V roce 1973 můj případ začal být v mezinárodních vědeckých kruzích diskutován natolik intenzívně, že mi nakonec úřady nabídly vydání pasu na pět let – emigrovat jsem totiž odmítl – abych mohl nastoupit profesuru, nabídnutou mi Švédskou královskou akademií věd.
Za rok po mém odjezdu jsem byl zbaven občanství. Jako potrestání za to, že jsem nemlčel o tom, co se děje v normalizovaném Československu. Úřady mě potrestaly absolutním občanským trestem – ztrátou občanství a odejmutím vlasti, země mých předků, ve které jsem se narodil a pro kterou jsem žil. V úvodníku nazvaném Dr. Husák a Dr. Janouch se největší švédské noviny Dagens Nyheter postavily v roce 1975 na mou stranu a krok normalizačních úřadů odsoudily. Má odvolání i dovolání pražským úřadům však nepomohla.
Pan Dr. Nečas si těžko může představit pocity a vděčnost Švédsku, které nám dosti brzo poskytlo své občanství se stejnými právy, povinnostmi i ochranou, jakou měli Vikingové, žijící v této zemi po desítky generací.
Když počátkem roku 1990 československé úřady zrušily výnos o mém „vyobčanštění“, švédské úřady se k tomu postavily s větším pochopením a tolerancí, než se dnes k podobnému problému staví Dr. Nečas. Na rozdíl od něho švédské úřady chápaly, že jsem nikdy nepřestal být loajální ke své zemi, svému národu, svým tradicím, a výjimečně dovolily – tenkrát to ještě nebylo zvykem či normou – mít dvě občanství. Se švédským občanstvím jsem zastával kratší dobu funkci mimořádného a zplnomocněného velvyslance Československa, a později, s českým pasem v kapse jedné a švédským diplomatickým pasem v kapse druhé, diplomatickou funkci švédskou a posléze i EU v Ukrajině.
Život je složitější, než to český Honza dokáže vnímat z horizontu své pece. Rozhledy a rozsah činností profesora Švejnara značně přesahují obzory našich dobrých rodáků. Jeho zkušenosti jsou nad zlato a naše země je potřebuje jak sůl.