Hanka se pomalu blížila k vysoké budově s velkým, i když poněkud omšelým nápisem Centre for Flexible Workers, pod nímž byl v mnohem skromnější verzi vyveden český ekvivalent: Centrum pro flexibilní pracovníky. Lidé tuto budovu nejčastěji nazývali vagon – snad kvůli malým pokojíčkům, které svou velikosti i uspořádáním připomínaly vlaková kupé – jí spíš připomínala úl, úl plný osamělých vylekaných, hlučících včel – včel bez královny.

Když sem přišla před šesti lety, myslela si, že tu stráví měsíc, možná dva, ale teď už si nebyla tak zcela jistá, jestli vagon vůbec kdy opustí, a pokud ano, tak zda to nebude jen proto, aby skončila na ulici. Přísliby zajímavé a rozmanité práce se scvrkly na konkrétních 42 nabídek nejrůznějších pracovních úkonů, z nichž žádný netrval déle než týden, a možnost nějakého budoucího zaměstnání z nich skutečně nekynula.

Nečastěji šlo o krátkodobý záskok v kuchyni, roznášení novin ve čtvrtích obývaných starci a stařenami, kteří navzdory pokroku trvali na donášce novin a časopisů v tištěné podobě. Občas si ji někdo objednal, aby pomáhala při recepci, dvakrát byla na zkoušku v call centru, ale zběhlým a neúnavným robotům konkurovat nedokázala.

Vstoupila do budovy a vyjela rychlovýtahem do osmého patra. Otevřela svou buňku a stiskla tlačítko příjem. Zatímco se svlékala, ji hlas informoval, že se na dnešní noc uvolnilo místo recepční v hotelu Grand, ale jelikož nebyla na příjmu, vrátili nabídku zpět do systému. „Sakra,“ procedila Hanka skrze zuby a poslouchala dál. Ale nic zajímavého už v hlášení nebylo.

Věděla, že by sice mohla zprávy poslouchat i prostřednictvím osobního miniboxu, ale bylo to zakázáno a navíc veškerou přípravu na nabízený pracovní úkon bylo nutno vykonat v tak krátké době, že se to nedalo stihnout odjinud než z domu – ze své buňky. Když měla roznášet noviny, donesli jí během 20 minut uniformu, která jí docela seděla, nebo pro ni za 15 minut přistavili auto, kam musela nastoupit už oblečená a připravená podle předem daného scénáře.

Dnešek byl však jiný, dnes měl za ní přijít František. Nic moc – také z centra, ale z jiného bloku, sex byl ovšem povolen, možná dokonce žádoucí. Mělo to jen jeden háček – bylo při tom nutné nebo alespoň ohleduplné vůči partnerovi vypnout monitor. Vždyť přece František cestou k ní a zpět ztratil mnohem víc času, a tím pádem i mnohem víc riskoval.

Vzala si z kabelky cigarety a vyšla z buňky chodbou směrem k společné terase. Tam si zapálila. Nebyla zvyklá kouřit – trochu se jí zatočila hlava. Dala si ještě pár prásků, típla cigaretu a vrátila se do buňky. Z monitoru na stěně se ozvalo: To jste nám zatajila, že kouříte! Do prčic, vlezla jsem do záběru kamery na terase, pomyslela si. Myslím na sex a tak jsem trochu nervózní, řekla směrem k monitoru. Bylo jí čím dál hůř. Sotva stačila doběhnout na záchod. Jakmile dosedla a zavřela za sebou dveře, monitor se ozval znovu: Máme pro vás pracovní nabídku.

Asistentka produkce (Hanka s námahou pootevřela dveře záchodu, aby lépe slyšela) nového českého filmu s pracovním názvem Holínky pro tebe. Hano, ozvěte se! Hanka zbledla ještě víc, chtěla by, strašně moc by chtěla odpovědět, ale vůbec se nemohla zvednout ze záchodu. Bylo jí hrozně, jako snad ještě nikdy. Hano, Hano! Ozvěte se!...ozývalo se z monitoru. …. Pak přišel konečný verdikt: Hano, vracíme nabídku do systému.

Až po dobré půhodině Hanka konečně vstala, celá se omyla, oblékla, do tašky si dala pár osobních věcí a vyšla před dům. Podívala se vzhůru. Vidí slunce a slunce vidí ji. Cítí, jak jí slunce prostupuje a povznáší k sobě, jako by ji chtělo obejmout. Jde za ním, neví kam, ale cítí, že jde dobrým směrem. Rozhlédne se kolem a vidí Františka. Mine ji, aniž by si jí všimnul, neustále sleduje hodinky a zrychluje. Pospíchá za ní. I Hanka přidá do kroku…a jde…úplně jiným směrem.

Co všechno jsem tím příběhem chtěla ukázat? Všechno možné, o čem si myslím, že může nastat. Prohlubující se závislost na poskytovatelích obživy, možnost obrovské manipulace, ale i vzdor, prazákladní touhu po svobodě.

Povídka byla uveřejněna v rámci projektu Česko hledá budoucnost.