Autorka je ředitelkou organizace ROZKOŠ bez RIZIKA, z. s., která se zabývá prevencí HIV/AIDS a ostatních pohlavně přenosných infekcí u skupin s rizikovým sexuálním chováním. Prevence v jejich pojetí spojuje zdravotní, behaviorální a sociální faktory. Organizace má dva projekty v zahraničí: v Zimbabwe a na Ukrajině (v Oděse).

V Africe žije zhruba 17,4 % světové populace a 64 % všech HIV pozitivních. Směrem na jih se situace zahušťuje a v Jihoafrické republice, jejíž populace nedosahuje ani jednoho procenta světové populace, žije 19 % všech HIV pozitivních. Lze s tím něco dělat? Lze zabránit novým infekcím, kterých každý týden přibude 35 000?

My jsme si pro svůj projekt vybrali Zimbabwe, zemi s podobnou geografickou polohou, jakou má Česká republika (tranzitní země uprostřed Afriky). Zimbabwe je však zároveň jednou ze dvou zemí světa, kde předpokládaná délka života žen je kratší než u mužů a pohybuje se kolem 32—33 let. Naše know-how spočívalo v tom, že se možnost nechat se otestovat na HIV (ale i vyšetřit na další pohlavně přenosné choroby) zpřístupní všem, především osobám žijícím na okraji společnosti, které z podstaty své profese (sexuální pracovnice) představují pro společnost epidemiologické riziko. Řídili jsme se heslem o Mohamedovi, ale pojatým poněkud naruby. Vytvořili jsme „mobilní horu“, což byla mobilní klinika LABAM (LABoratory & AMbulance], v jejíchž útrobách se nacházela malá laboratoř a ordinace. Přívěs s generátorem umožňoval provozovat mobilní kliniku nezávisle na elektrickém proudu. Projekt byl podpořen vládou a odborným garantem se stalo Ministerstvo zdravotnictví ČR.


V roce 2004 byl LABAM přepraven do Harare (hlavního města Zimbabwe), kde jsme ho s kolegyní dr. Mášovou již toužebně očekávaly. Když konečně doputoval, přemlouvaly jsme několik dní pracovníky na překladišti, aby nám z obrovské hromady kontejnerů vylovili ten náš. Nakonec se to podařilo a LABAM slavnostně objel celou plochu překladiště a putoval rovnou do naší partnerské organizace GWAPA (Gweru Women AIDS Prevention Association).


Jak jsme ho tam dopravily? Já jsem sice v mezidobí absolvovala pár jízd v místní autoškole, abych si zvykla na levou stranu, ale přesto jsem byla naší ambasádě vděčna za doprovod jejich řidiče (couvání s přívěsem mi ostatně moc nejde, ať už jezdím vlevo, anebo vpravo).

Ženy z organizace GWAPA nás radostně vítaly na své farmě a za pár hodin po slavnostním uvítání a vzájemném seznámení jsme LABAM společně „pokřtily“ a vyšetřily v něm první zájemkyně o testování. Informovat je o jejich HIV statusu nebylo snadné. Ze 16 vyšetřených sexuálních pracovnic, většinou už bývalých, bylo 9 HIV pozitivních a na druhý den byla situace obdobná (z 24 bylo HIV+ 19). V řadě případů šlo nejen o infekci virem HIV, ale o onemocnění AIDS provázené melanomy, oportunními infekcemi atd. Ve všech případech jsme byly první, kdo tyto ženy testoval. Nárok na bezplatnou léčbu měly v Zimbabwe pouze těhotné ženy (šlo o záchranu dítěte, ale i tak ji ženy příliš nevyužívaly, povětšinou nevěděly o svém HIV statusu, nikdo se o ně cíleně nezajímal). Problém představovaly kojící HIV+ matky (vir HIV se kojením přenáší z matky na dítě), pro které byla umělá výživa dítěte finančně nedostupná (krabice výživy pro kojence byla v Zimbabwe 2—3krát dražší než v Evropě). A tak nebylo v našich možnostech udělat víc, než jim koupit 1—2 balení, a ani tak nebylo jisté, zda se umělá výživa k dětem nakonec dostane.


Důležité bylo, že se nám podařilo nejen diagnostikovat řadu případů HIV+, ale zároveň je odeslat s naším doporučením na léčení do místní nemocnice. A ty HIV negativní (těm jsme věnovaly mimořádnou pozornost) poučit důkladně o tom, jak si svou negativitu uchovat a jak je možno i v tak ohrožující epidemiologické situaci navázat partnerský vztah.

V následujících letech projekt podpořen nebyl, Zimbabwe nespadalo mezi prioritní země. Zkusit požádat o podporu na našich ministerstvech bylo zcela bezvýsledné a tak nezbylo, než jet do Zimbabwe tzv. za své. To trvalo celých dlouhých pět let, než jsem se k tomu dopracovala. Taková mise není levnou záležitostí: Chceš pomáhat, tak plať! Naftu, testy, pomocníky! Byla jsem v Zimbabwe tentokrát sama a pomoc místních potřebovala. LABAM fungoval, ale jinak, než jsem si původně představovala. Nešlo o prevenci HIV, ale o jeho včasnou diagnózu. „Díky LABAMu žiji! Byl mi včas diagnostikován virus HIV a já nastoupila ihned léčbu,“ sdělila mi Nunu, jedna z dobrovolnic.


Na léčbu měl v té době (2009) v Zimbabwe nárok každý (pokud na ni byly peníze), ale vše se dělo na úkor prevence. V zemi neexistoval jediný leták, brožurka — prostě nic. Ze záchodů na úřadě zmizely kondomy (toaletní papír tam nebyl nikdy). Léčba je drahá, nemoci je levnější předcházet. Ale to se nedělo. Ohroženy byly hlavně ženy: pravděpodobnost přenosu z muže na ženu je 4krát vyšší, než je tomu naopak. 43 % námi testovaných žen bylo HIV+. Procento sexuálních pracovnic mezi nimi tentokrát nebylo vysoké — kolem 15 %.

Další mise na sebe nechala čekat sice jen čtyři roky, ale opět za své. Dopadla více než špatně. Řidič Labamu měl nehodu a vůz utrpěl značné škody. Ale hlavně se s tím nic nedělo. LABAM byl odstaven v hasičské stanici města Gweru a v útrobách vozu nyní sídlily krysy. Jejich výkaly pokrývaly obě sedadla i palubní desku. Do ambulance jsem naštěstí neviděla. Tentokrát jsem měla s sebou oporu z Husitské teologické fakulty UK. Byly jsme silné ženy a nevzdaly to; věnovaly jsme se osvětě, testování (např. v pronajaté oficíně) a psaní projektů.


Ze čtvrté mise jsme se vrátily nedávno. Já spolu s Monikou Novou. Tentokrát mi náklady na cestu pokryla nadace Via (jako odměnu k titulu sociální podnikatel). Odjížděla jsem se smíšenými pocity. Donesly se sice ke mně zprávy, že je LABAM opravený, ale v Africe, co nevidíte na vlastní oči a co si pro jistotu i neohmatáte, tomu se nedá moc věřit. Když jsem vůz konečně uviděla, slzela jsem. LABAM stál opravený na fotbalovém hřišti; při akci pro veřejnost pořádané městem Gweru byla zájemcům nabízena možnost nechat se testovat na HIV. Na rozdíl od této akce jsme se my další dny v Labamu věnovaly testování rizikových skupin: na GWAPA farmě to byly hlavně sexuální pracovnice a v hornickém městě Shurugwi nezaměstnaní horníci a „holky za dva dolary“.





Situace v Zimbabwe se mění; zvyšuje se protestovanost obyvatel (velká část HIV+ svůj status zná). Z devíti případů HIV pozitivity (pouze ženy) byly čtyři nové infekce (ostatní se „ujišťovaly“, že jsou stále HIV pozitivní). Rozšiřuje se i paleta preventivních nástrojů. Mladým sexuálním pracovnicím je (pokud jsou HIV negativní) nabízena organizací Population Service International preexpoziční profylaxe (PrEP), která má zabránit jejich nakažení virem HIV. Účinnost PrEPu je kolem 90 %, což je v zemi, kde se dá předpokládat, že minimálně třetina až polovina zákazníků sexuálních pracovnic je HIV+ , velmi důležitý nástroj prevence. Má to i svá úskalí: např. jedna ze tří testovaných žen přestala PrEP brát, a to kvůli nežádoucím vedlejším účinkům (bylo jí špatně). Dalším úskalím je jeho pořizovací cena – může dosáhnout až 15 000 Kč za měsíc, ale dá se sehnat i levněji.

Nástrojů prevence je však celá řada a mají různou cenu i účinnost: vedle starého dobrého kondomu (kolem 90 %) jsou tu i vývojově mladší femidomy (ženský kondom), mužská obřízka (70 %), léčení pohlavně přenosných infekcí (porušením celistvosti sliznice nějakou pohlavně přenosnou infekcí je usnadněn průnik viru HIV do těla — až 500krát vyšší je pravděpodobnost přenosu viru HIV na osobu onemocnělou syfilidou), HIV poradenství a testování, behaviorální intervence: abstinence a věrnost, léčení HIV jako prevence (snížení virové nálože u nakažené osoby snižuje pravděpodobnost nákazy sexuálního partnera), PEP poexpoziční profylaxe (prevence po rizikovém styku) a další. O tom všem a mnoha dalších věcech pojednávala mezinárodní konference AIDS Impact pořádaná 13.—15. 11. 2017 v Kapském městě.


A také o tom, jak progresivní nárůst má výskyt HIV na východ od nás — na Ukrajině a v Ruské federaci. V tom velkém množství teoretických a vědecky zaměřených referátů zaujalo účastníky konference povídání o praktické pomoci České republiky zimbabwskému lidu — o LABAMu.

V Praze 28. 12. 2017
Hana Malinová