Jan Zahradil v ideologickém zimním spánku/Jan Zahradil im ideologischen Winterschlaf
Blogy Jana Zahradila čtu vždy rád, neboť má na rozdíl ode mne diametrálně odlišný názor na Evropskou unii a česko-německé vztahy. Tření (rozuměj: ideové třenice), produkují teplo, to jsme se učili ve škole v hodinách fyziky. A o výroky europoslance ODS je navíc možné se dobře otřít.
Část glosátorů jeho „zimního hněvu“ se natolik rozlítila, že mi to připomnělo odpovědi na některé mé blogy. Určitě by nebylo ke škodě, kdybychom se všichni pokusili být ve svých reakcích trochu umírněnější, byť se s určitým názorem zcela neztotožňujeme.
Teď ale k věci: rozhořčení pana Zahradila docela dobře chápu. Česko-německé vztahy se dostaly do velmi klidných kolejí, dané téma lze jen s obtížemi nějak využít k rozdmýchání protiněmeckých vášní. Václava Klause nedávno potěšilo, když jeho německý kolega Christian Wulff označil vysokou úroveň našich vzájemných vztahů jako „dar dějin“. Toto pan Zahradil zjevně zaspal.
Zaspal rovněž i to, jak málo vzruchu vyvolala návštěva bavorského ministerského předsedy Horsta Seehofera. Nakonec ani nikomu příliš nevadilo, že Zahradilova kolegu z Evropského parlamentu, pověstmi opředeného Bernda Posselta, který byl součástí Seehoferovy delegace, velmi potěšilo, když mu rukou přátelský potřásl premiér Petr Nečas. V průběhu návštěvy rozhodně nebyly zaznamenány žádné verbální excesy. Na bavorské straně nikdo zjevně nepožadoval zrušení Benešových dekretů. A dokonce ani ne to, aby byl zrušen zákon zaručující beztrestnost (v souvislosti s násilím páchaným na Němcích, pozn. red.) z 8. května 1946.
V Německu to ovšem u některých lidí vyvolalo údiv. Mí kolegové z listu Frankfurter Allgemeine Zeitung vyslovili názor, že Seehofer se vzdal postoje, který dlouho pečlivě budoval. Komentoval jsem to svého času poněkud jinak: Seehofer s Nečasem jen otevřeli dokořán dveře normálnímu politickému soužití. Tedy něčemu, co mimochodem existuje již dlouho mezi Českou republikou a Saskem.
Těm, kdo Německo kritizují takříkajíc paušálně, dnes začínají z dobře pochopitelných důvodů pomalu docházet argumenty. Může se tudíž stát, že tu a tam někoho popadne vztek. Pan Zahradil se nyní pustil do České televize a mých kolegů z řad českých novinářů, podle nichž je důležité zabývat se věcmi, které byly dlouhá desetiletí tabu – totiž útoky ze strany Čechů namířené po válce proti Němcům.
Také tady pan Zahradil trochu zaspal dobu. Podobná debata až zase tak nová není, někteří ji vedou již dlouhé roky, aniž by na ní přitom někdo trval na německé straně. Abych jmenoval alespoň jeden příklad, zmíním se o nápadu zřídit v Ústí nad Labem/Aussigu „našim Němcům“ muzeum, s nímž přišli jen tak u piva spolupracovníci tamějšího městského archivu. Podotýkám, že u českého piva, které jim natočil a přinesl ke stolu český číšník.
Odpustím si delší repliku v reakci na to, že pan Zahradil používá zbraně těžkého kalibru – totiž Heydrichovy zločinecké záměry, aby - podle jeho mínění - naivní české novináře přiměl změnit názor. Jen tak mimochodem: v Německu není nikdo, kdo by se pokoušel zpochybňovat s ničím nesrovnatelné zločiny nacionálních socialistů, brán vážně. Totéž platí pro zločiny spáchané na Češích. Žádný Němec, který by brán vážně chtěl být, také nebude zpochybňovat Lidice, když už mám jmenovat konkrétní příklad. Vědomí toho, jakých zločinů se v daném případě dopustili nacionální socialisté, je v Německu udržováno i v nejmladší generaci. Návštěvy německých koncentračních táborů patří k povinnému programu výuky na školách. A je to také dobře.
To, co mě na příspěvku pana Zahradila rozesmutňuje, je okamžik, kdy byl publikován. Objevil se totiž den po smrti Jiřího Dienstbiera. Byl to právě Dienstbier, který společně s dalšími lidmi z Charty 77 uznal v roce 1985 Němcům právo na sebeurčení. Tedy v čase, kdy ani ti největší optimisté ve Spolkové republice nevěřili, že jednou přijde den, kdy bude Německo opětovně sjednoceno. Ve své knize „Snění o Evropě“ Dienstbier píše o tom, že „německá otázka přestane být sama sebou, stane se otázkou evropskou a v širším smyslu také celosvětovou. Pokrok v procesu německého sjednocení oslabuje rivalitu supervelmocí, a tedy i hlavní zdroj napětí v Evropě…“ Dienstbier pak cituje německého disidenta Roberta Havemanna: „Sjednocené Německo… se stane výchozím bodem velkého sjednocení nebo přesněji nového velkého sjednocení Evropy.“
Dienstbier a Havemann měli pravdu – mimo jiné ku prospěchu Čechů, kteří už nemusí žít za železnou oponou, onou oponou, kterou Dienstbier a jeho tehdejší německý kolega Hans-Dietrich Genscher 23. prosince 1989 symbolicky rozstřihli.
Někdy mám pocit, že si pan Zahradil přeje, aby tu byla železná opona zpět a jeho pěkné malé Česko se konečně stalo ostrůvkem blaženosti. Jeho argumentace alespoň navozuje tento závěr. Pak by ale měl své sloupky raději publikovat v deníku „Haló noviny“.
Je ale možné, že se pan Zahradil jednoho dne ze svého ideologického zimního spánku přece jen probudí. Třebas z respektu k zemřelému Jiřímu Dienstbierovi. Této naděje se nechci vzdát. Tolik (ideových) třenic člověka přece zahřeje na duši.
Jan Zahradil im ideologischen Winterschlaf
Blogbeiträge Jan Zahradils lese ich immer gern, weil er - wenn es um Europa oder das tschechisch-deutsche Verhältnis geht - eine dezidiert andere Meinung vertritt als ich. Reibung erzeugt Wärme, das haben wir in Physik gelernt. Und an den Aussagen des ODS-Europaabgeordneten kann man sich gut reiben.
Einige Kommentatoren seiner “Winter-Wut” haben sich so aufgeregt, dass ich mich an Kommentare zu einigen meiner Blogs erinnert fühlte. Vielleicht wäre es gut, wenn wir alle ein bisschen ruhiger reagieren würden, wenn uns eine Meinung so ganz und gar nicht gefällt.
Zur Sache: Ich kann Herrn Zahradils Wut ganz gut verstehen. Die tschechisch-deutschen Beziehungen befinden sich in einem sehr ruhigen Fahrwasser, das Thema lässt sich kaum noch wirksam benutzen, um nationale, antideutsche Leidenschaften zu entfachen. Vaclav Klaus hat sich jüngst erfreut darüber gezeigt, dass sein deutscher Kollege Christian Wulff das hohe Niveau der bilateralen Beziehungen als ein “Geschenk der Geschichte” bezeichnet hat. Das hat Herr Zahradil offensichtlich verschlafen.
Verschlafen hat er auch, mit welcher Unaufgeregtheit der Besuch des bayerischen Ministerpräsidenten Horst Seehofer in Prag über die Bühne ging. Dabei hatte es ausreichend Nervosität vorher gegeben. Am Ende hat es niemanden gestört, dass Zahradils Kollege aus dem Europaparlament, der sagenumwobene Bernd Posselt, mit zu Seehofers Delegation gehörte und sich freute, als ihm Premier Petr Necas freundlich die Hand schüttelte. Es gab bei diesem Besuch keinerlei verbale Ausfälle. Niemand aus Bayern hat dort öffentlich die Aufhebung der Benes-Dekrete verlangt, nicht einmal des Straffreistellungsgesetzes vom 8. Mai 1946.
Zugegeben hat das in Deutschland bei einigen Verwirrung ausgelöst. Die Kollegen der FAZ meinten, Seehofer habe damit lange gepflegte Positionen aufgegeben. Ich habe das seinerzeit anders kommentiert: für mich haben Seehofer und Necas einfach endlich die Tür zu einem normalen politischen Nebeneinander und Miteinander aufgestoßen. Etwas, das es zwischen der Tschechischen Republik und Sachsen seit langem gibt.
Verständlich, dass da den Pauschalkritikern an Deutschland langsam die Argumente auszugehen beginnen. Da kann man dann auch schon mal in Wut geraten. Die von Herrn Zahradil richtet sich nun gegen das Tschechische Fernsehen und tschechische Journalistenkollegen, die es für wichtig halten, dass auch die Dinge angesprochen werden, die Jahrzehnte lang tabuisiert worden sind - die Übergriffe von Tschechen auf Deutsche nach dem Ende des Krieges.
Auch hier hat Herr Zahradil einiges verschlafen. Die Debatte ist ja so neu nicht, einige führen sie seit vielen Jahren. Und das, ohne dass das jemand in Deutschland verlangt hätte. Um nur ein Beispiel zu nennen: die Idee für ein Museum für “unsere Deutschen” in Usti nad Labem/Aussig wurde von den Mitarbeitern des dortigen Stadtarchivs beim Bier geboren. Bei tschechischem Bier, das ein tschechischer Wirt gezapft und ein tschechischen Kellner serviert hat.
Ich erspare mir eine längere Replik darauf, dass Herr Zahradil schwerstes Geschütz auffährt - Heydrichs verbrecherische Absichten -, um die seiner Meinung nach naiven tschechischen Journalisten zur Umkehr zu bewegen. Nur so viel: Niemand in Deutschland wird ernst genommen, der die unvergleichlichen Verbrechen der Nationalsozialisten auch nur in Frage stellt, auch nicht die gegenüber den Tschechen. Kein ernst zu nehmender Deutscher würde Lidice leugnen, um ein konkretes Beispiel zu nennen. Das Erinnern an die Verbrechen der Nationalsozialisten daran wird im übrigen auch in der jungen deutschen Generation wach gehalten. Besuche in deutschen Konzentrationslagern gehören zum Pflichtprogramm an den Schulen. Und das ist auch gut so.
Was mich am Beitrag Herrn Zahradils traurig gestimmt hat, ist der Zeitpunkt seines Erscheinens - einen Tag nach dem schmerzlichen Tod von Jiri Dienstbier. Es waren Dienstbier und andere aus der Charta 77, die schon 1985 den Deutschen ihr Selbstbestimmungsrecht zuerkannten - zu einem Zeitpunkt, als nicht einmal die kühnsten Optimisten in Deutschland selbst noch daran glaubten, dass es jemals wieder ein wiedervereinigtes Deutschland geben würde. Dienstbier schrieb in seinem Buch “Träumen von Europa”: die deutsche Frage “hört definitiv auf, sie selbst zu sein; sie wird zur europäischen Frage, und im weitesten Sinne ist sie auch von Weltbedeutung. Der Fortschritt in der deutschen Vereinigung schwächt die Rivalität der Supermächte, das heißt, die Hauptquelle der Spannung in Europa ...” Und dann zitiert Dienstbier den DDR-Dissidenten Robert Havemann: “Ein wiedervereinigtes Deutschland ... wird Ausgangspunkt einer großen Wiedervereinigung oder einer großen neuen Vereinigung in Europa.”
Dienstbier und Havemann sollten Recht behalten - auch zum Glück der Tschechen, die nicht mehr hinter dem Eisernen Vorhang leben müssen, jenem Eisernen Vorhang, den Jiri Dienstbier und sein damaliger deutscher Kollege Hans-Dietrich Genscher symbolisch am 23. Dezember 1989 zerschnitten.
Manchmal habe ich das Gefühl, Herr Zahradil wünscht sich den Eisernen Vorhang zurück, sein kleines hübsches Tschechien als eine Insel der Glückseligen. Seine Argumentation jedenfalls lässt diesen Schluss zu. Doch dann sollte er seine Kolumnen besser in “Halo noviny” veröffentlichen.
Aber vielleicht erwacht Herr Zahradil ja doch irgendwann aus seinem ideologischen Winterschlaf. Vielleicht auch aus einem gewissen Respekt gegenüber dem verstorbenen Jiri Dienstbier heraus. Ich mag die Hoffnung nicht aufgeben. So sehr Reibung auch wärmt.
Část glosátorů jeho „zimního hněvu“ se natolik rozlítila, že mi to připomnělo odpovědi na některé mé blogy. Určitě by nebylo ke škodě, kdybychom se všichni pokusili být ve svých reakcích trochu umírněnější, byť se s určitým názorem zcela neztotožňujeme.
Text v německém originále najdete níže
Teď ale k věci: rozhořčení pana Zahradila docela dobře chápu. Česko-německé vztahy se dostaly do velmi klidných kolejí, dané téma lze jen s obtížemi nějak využít k rozdmýchání protiněmeckých vášní. Václava Klause nedávno potěšilo, když jeho německý kolega Christian Wulff označil vysokou úroveň našich vzájemných vztahů jako „dar dějin“. Toto pan Zahradil zjevně zaspal.
Zaspal rovněž i to, jak málo vzruchu vyvolala návštěva bavorského ministerského předsedy Horsta Seehofera. Nakonec ani nikomu příliš nevadilo, že Zahradilova kolegu z Evropského parlamentu, pověstmi opředeného Bernda Posselta, který byl součástí Seehoferovy delegace, velmi potěšilo, když mu rukou přátelský potřásl premiér Petr Nečas. V průběhu návštěvy rozhodně nebyly zaznamenány žádné verbální excesy. Na bavorské straně nikdo zjevně nepožadoval zrušení Benešových dekretů. A dokonce ani ne to, aby byl zrušen zákon zaručující beztrestnost (v souvislosti s násilím páchaným na Němcích, pozn. red.) z 8. května 1946.
V Německu to ovšem u některých lidí vyvolalo údiv. Mí kolegové z listu Frankfurter Allgemeine Zeitung vyslovili názor, že Seehofer se vzdal postoje, který dlouho pečlivě budoval. Komentoval jsem to svého času poněkud jinak: Seehofer s Nečasem jen otevřeli dokořán dveře normálnímu politickému soužití. Tedy něčemu, co mimochodem existuje již dlouho mezi Českou republikou a Saskem.
Těm, kdo Německo kritizují takříkajíc paušálně, dnes začínají z dobře pochopitelných důvodů pomalu docházet argumenty. Může se tudíž stát, že tu a tam někoho popadne vztek. Pan Zahradil se nyní pustil do České televize a mých kolegů z řad českých novinářů, podle nichž je důležité zabývat se věcmi, které byly dlouhá desetiletí tabu – totiž útoky ze strany Čechů namířené po válce proti Němcům.
Také tady pan Zahradil trochu zaspal dobu. Podobná debata až zase tak nová není, někteří ji vedou již dlouhé roky, aniž by na ní přitom někdo trval na německé straně. Abych jmenoval alespoň jeden příklad, zmíním se o nápadu zřídit v Ústí nad Labem/Aussigu „našim Němcům“ muzeum, s nímž přišli jen tak u piva spolupracovníci tamějšího městského archivu. Podotýkám, že u českého piva, které jim natočil a přinesl ke stolu český číšník.
Odpustím si delší repliku v reakci na to, že pan Zahradil používá zbraně těžkého kalibru – totiž Heydrichovy zločinecké záměry, aby - podle jeho mínění - naivní české novináře přiměl změnit názor. Jen tak mimochodem: v Německu není nikdo, kdo by se pokoušel zpochybňovat s ničím nesrovnatelné zločiny nacionálních socialistů, brán vážně. Totéž platí pro zločiny spáchané na Češích. Žádný Němec, který by brán vážně chtěl být, také nebude zpochybňovat Lidice, když už mám jmenovat konkrétní příklad. Vědomí toho, jakých zločinů se v daném případě dopustili nacionální socialisté, je v Německu udržováno i v nejmladší generaci. Návštěvy německých koncentračních táborů patří k povinnému programu výuky na školách. A je to také dobře.
To, co mě na příspěvku pana Zahradila rozesmutňuje, je okamžik, kdy byl publikován. Objevil se totiž den po smrti Jiřího Dienstbiera. Byl to právě Dienstbier, který společně s dalšími lidmi z Charty 77 uznal v roce 1985 Němcům právo na sebeurčení. Tedy v čase, kdy ani ti největší optimisté ve Spolkové republice nevěřili, že jednou přijde den, kdy bude Německo opětovně sjednoceno. Ve své knize „Snění o Evropě“ Dienstbier píše o tom, že „německá otázka přestane být sama sebou, stane se otázkou evropskou a v širším smyslu také celosvětovou. Pokrok v procesu německého sjednocení oslabuje rivalitu supervelmocí, a tedy i hlavní zdroj napětí v Evropě…“ Dienstbier pak cituje německého disidenta Roberta Havemanna: „Sjednocené Německo… se stane výchozím bodem velkého sjednocení nebo přesněji nového velkého sjednocení Evropy.“
Dienstbier a Havemann měli pravdu – mimo jiné ku prospěchu Čechů, kteří už nemusí žít za železnou oponou, onou oponou, kterou Dienstbier a jeho tehdejší německý kolega Hans-Dietrich Genscher 23. prosince 1989 symbolicky rozstřihli.
Někdy mám pocit, že si pan Zahradil přeje, aby tu byla železná opona zpět a jeho pěkné malé Česko se konečně stalo ostrůvkem blaženosti. Jeho argumentace alespoň navozuje tento závěr. Pak by ale měl své sloupky raději publikovat v deníku „Haló noviny“.
Je ale možné, že se pan Zahradil jednoho dne ze svého ideologického zimního spánku přece jen probudí. Třebas z respektu k zemřelému Jiřímu Dienstbierovi. Této naděje se nechci vzdát. Tolik (ideových) třenic člověka přece zahřeje na duši.
Jan Zahradil im ideologischen Winterschlaf
Blogbeiträge Jan Zahradils lese ich immer gern, weil er - wenn es um Europa oder das tschechisch-deutsche Verhältnis geht - eine dezidiert andere Meinung vertritt als ich. Reibung erzeugt Wärme, das haben wir in Physik gelernt. Und an den Aussagen des ODS-Europaabgeordneten kann man sich gut reiben.
Einige Kommentatoren seiner “Winter-Wut” haben sich so aufgeregt, dass ich mich an Kommentare zu einigen meiner Blogs erinnert fühlte. Vielleicht wäre es gut, wenn wir alle ein bisschen ruhiger reagieren würden, wenn uns eine Meinung so ganz und gar nicht gefällt.
Zur Sache: Ich kann Herrn Zahradils Wut ganz gut verstehen. Die tschechisch-deutschen Beziehungen befinden sich in einem sehr ruhigen Fahrwasser, das Thema lässt sich kaum noch wirksam benutzen, um nationale, antideutsche Leidenschaften zu entfachen. Vaclav Klaus hat sich jüngst erfreut darüber gezeigt, dass sein deutscher Kollege Christian Wulff das hohe Niveau der bilateralen Beziehungen als ein “Geschenk der Geschichte” bezeichnet hat. Das hat Herr Zahradil offensichtlich verschlafen.
Verschlafen hat er auch, mit welcher Unaufgeregtheit der Besuch des bayerischen Ministerpräsidenten Horst Seehofer in Prag über die Bühne ging. Dabei hatte es ausreichend Nervosität vorher gegeben. Am Ende hat es niemanden gestört, dass Zahradils Kollege aus dem Europaparlament, der sagenumwobene Bernd Posselt, mit zu Seehofers Delegation gehörte und sich freute, als ihm Premier Petr Necas freundlich die Hand schüttelte. Es gab bei diesem Besuch keinerlei verbale Ausfälle. Niemand aus Bayern hat dort öffentlich die Aufhebung der Benes-Dekrete verlangt, nicht einmal des Straffreistellungsgesetzes vom 8. Mai 1946.
Zugegeben hat das in Deutschland bei einigen Verwirrung ausgelöst. Die Kollegen der FAZ meinten, Seehofer habe damit lange gepflegte Positionen aufgegeben. Ich habe das seinerzeit anders kommentiert: für mich haben Seehofer und Necas einfach endlich die Tür zu einem normalen politischen Nebeneinander und Miteinander aufgestoßen. Etwas, das es zwischen der Tschechischen Republik und Sachsen seit langem gibt.
Verständlich, dass da den Pauschalkritikern an Deutschland langsam die Argumente auszugehen beginnen. Da kann man dann auch schon mal in Wut geraten. Die von Herrn Zahradil richtet sich nun gegen das Tschechische Fernsehen und tschechische Journalistenkollegen, die es für wichtig halten, dass auch die Dinge angesprochen werden, die Jahrzehnte lang tabuisiert worden sind - die Übergriffe von Tschechen auf Deutsche nach dem Ende des Krieges.
Auch hier hat Herr Zahradil einiges verschlafen. Die Debatte ist ja so neu nicht, einige führen sie seit vielen Jahren. Und das, ohne dass das jemand in Deutschland verlangt hätte. Um nur ein Beispiel zu nennen: die Idee für ein Museum für “unsere Deutschen” in Usti nad Labem/Aussig wurde von den Mitarbeitern des dortigen Stadtarchivs beim Bier geboren. Bei tschechischem Bier, das ein tschechischer Wirt gezapft und ein tschechischen Kellner serviert hat.
Ich erspare mir eine längere Replik darauf, dass Herr Zahradil schwerstes Geschütz auffährt - Heydrichs verbrecherische Absichten -, um die seiner Meinung nach naiven tschechischen Journalisten zur Umkehr zu bewegen. Nur so viel: Niemand in Deutschland wird ernst genommen, der die unvergleichlichen Verbrechen der Nationalsozialisten auch nur in Frage stellt, auch nicht die gegenüber den Tschechen. Kein ernst zu nehmender Deutscher würde Lidice leugnen, um ein konkretes Beispiel zu nennen. Das Erinnern an die Verbrechen der Nationalsozialisten daran wird im übrigen auch in der jungen deutschen Generation wach gehalten. Besuche in deutschen Konzentrationslagern gehören zum Pflichtprogramm an den Schulen. Und das ist auch gut so.
Was mich am Beitrag Herrn Zahradils traurig gestimmt hat, ist der Zeitpunkt seines Erscheinens - einen Tag nach dem schmerzlichen Tod von Jiri Dienstbier. Es waren Dienstbier und andere aus der Charta 77, die schon 1985 den Deutschen ihr Selbstbestimmungsrecht zuerkannten - zu einem Zeitpunkt, als nicht einmal die kühnsten Optimisten in Deutschland selbst noch daran glaubten, dass es jemals wieder ein wiedervereinigtes Deutschland geben würde. Dienstbier schrieb in seinem Buch “Träumen von Europa”: die deutsche Frage “hört definitiv auf, sie selbst zu sein; sie wird zur europäischen Frage, und im weitesten Sinne ist sie auch von Weltbedeutung. Der Fortschritt in der deutschen Vereinigung schwächt die Rivalität der Supermächte, das heißt, die Hauptquelle der Spannung in Europa ...” Und dann zitiert Dienstbier den DDR-Dissidenten Robert Havemann: “Ein wiedervereinigtes Deutschland ... wird Ausgangspunkt einer großen Wiedervereinigung oder einer großen neuen Vereinigung in Europa.”
Dienstbier und Havemann sollten Recht behalten - auch zum Glück der Tschechen, die nicht mehr hinter dem Eisernen Vorhang leben müssen, jenem Eisernen Vorhang, den Jiri Dienstbier und sein damaliger deutscher Kollege Hans-Dietrich Genscher symbolisch am 23. Dezember 1989 zerschnitten.
Manchmal habe ich das Gefühl, Herr Zahradil wünscht sich den Eisernen Vorhang zurück, sein kleines hübsches Tschechien als eine Insel der Glückseligen. Seine Argumentation jedenfalls lässt diesen Schluss zu. Doch dann sollte er seine Kolumnen besser in “Halo noviny” veröffentlichen.
Aber vielleicht erwacht Herr Zahradil ja doch irgendwann aus seinem ideologischen Winterschlaf. Vielleicht auch aus einem gewissen Respekt gegenüber dem verstorbenen Jiri Dienstbier heraus. Ich mag die Hoffnung nicht aufgeben. So sehr Reibung auch wärmt.