Prohnilá partitokracie v podání parlamentních stran nadále pokračuje. Oč méně morálky, o to více politického kalkulu předvádějí
politické strany bývalé vládní koalice zakopané nyní v parlamentních lavicích.

Pozadu nezůstává ani ČSSD, která tu nekompromisně žádá předčasné parlamentní volby, tu se její předáci hlásí o pověření vlády.

Nově jmenovaný premiér pan Rusnok na jedné straně potěšil, že se přihlásil k předčasným volbám, které považuje za východisko z dnešní parlamentní krize. Na druhé straně prokázal nedostatek politické kultury a inteligence, když do funkce ministra financí jmenoval bleskově oddluženého nedávného prezidentského kandidáta pana Fischera.

Vláda Petra Nečase se mezitím přestěhovala do Parlamentu, aby zde svou „pseudoteorií „sto a jeden mocichtivý hlas“ dále prohlubovala parlamentní krizi a deficit důvěryhodnosti a toto lhaní si do kapsy obhajovala obranou demokracie. Nestydatost
a arogance, s jakou to činí po všech jejích skandálech, vyvolávají oprávněné obavy, kam až tato partitodemokracie může zajít.

Umožňuje jí to mimo jiné, stejně jako předchozím vládám, dnešní Ústava. Člen nejvyššího orgánu výkonné moci, tj. vlády (srov. čl. 67 odst. 1 Ústavy) může současně se svým členstvím ve vládě vykonávat funkci člena parlamentu, resp. jedné z jeho komor. Jak dále praví teorie (i když ne zelený, ale klientelistický je v české demokracii strom parlamentního života), jedná se
o právní úpravu obhajitelnou pouze politicky nikoli však právně obhajitelnou. Je totiž v rozporu s obecnou právně-politickou zásadou, podle které by právní úprava inkompatibility (neslučitelnosti) v demokratických státech měla sledovat záruky nezávislosti členů parlamentu a působit jako preventivní opatření proti zneužití mandátu vztahující se jak k výkonu veřejného úřadu, tak i zaměstnání či jiné obdobné činnosti. Zákon, který by ve smyslu ustanovení Ústavy (čl. 32) stanovil další funkce neslučitelné s funkcí člena parlamentu, nebyl dosud vydán.

Opakovaný argument proti rozpuštění parlamentu, že předčasné volby nezaručují založení a udržení nové vlády, necelý rok před jejich ústavně zaručeným konáním neobstojí. Vzrůstá riziko radikálních řešení, která oslabují zemi a polarizují společnost.
Zásadně je podlomena kontrolní funkce Parlamentu. Prodlužováním parlamentní agonie se vytváří prostor ne pro kontrolní činnost, ale pro zametání stop, ať již zprava či zleva. Jak ukazují kalné vody české justice, kdokoli se z justičních orgánů nadechne, aby se do nich hlouběji ponořil, naráží na mělké dno ústavnosti a zejména na titulované a sofistikované podvodníky všeho druhu.

Parlament, který nemá vůli a sílu se rozpustit, se stává nebezpečným pro budoucnost parlamentní demokracie a nejen pro ni. A jako takový rozšiřuje pole pro nejrůznější aktivistická jednání na všech úrovních a patrech státu. Sám tak pracuje na své degradaci, která více k poloprezidentskému či prezidentskému systému směřuje k oligarchizaci této země. A oligarchizace, jak se můžeme přesvědčit i letmým pohledem na bývalý sovětský Východ, znamená v každém případě zúžení základních občanských práv a lidských svobod.

Heřman Chromý