Tradičně se předvolební kampaň hemží apely na volební povinnost, kterou by mnozí stejně jako za první republiky a za komunistů rádi zavedli povinně, pana prezidenta Zemana nevyjímaje. Paradoxně tak posilují znechucení a rozhodnutí voličů, kteří váhají, zda budou či nebudou volit, nemluvě o těch, kteří se rozhodli, že volit nebudou.

Právo nevolit je pro demokracii stejně důležitým právem jako právo volit. Představuje vyjádření nesouhlasu, převzít byť jen jediným svým hlasem odpovědnost
například za takovou demokracii, která dosud neslouží občanům, ale posluhuje stranickým a existenčním zájmům. Tím spíše, zaštiťuje-li se taková politika obranou parlamentní demokracie a přitom souběžně ignoruje na to reagující a do krajnosti nespokojené veřejné mínění občanů, pramen moci, od níž je odvozena.

Amnestie z počátku tohoto roku byla navíc, jak se ukazuje, jejím nejostudnějším selháním a potvrzením, že rámec právního státu byl nad síly i Ústavního soudu, který se od svého počátku rekrutoval z politiků nejsilnějších parlamentních stran, nebo aby jeho funkčnost 20 let po listopadu 1989 od jeho vzniku „zachraňovali“ právní odborníci z řad bývalých členů totalitní komunistické strany Československa. Paradoxní a rozporuplnější vizitku procesu takzvané dekomunistifikace a papírově “fungující“ demokracie si česká demokracie a společnost nemohla vystavit.

Právo nevolit zároveň v sobě skrývá právo občana na svobodu od politiky a těch politických elit, které se podílejí na politickém životě a samy se vybírají. Mnou často citovaná Hannah Arendtová, považuje tento problém za jeden z nejvážnějších problémů veškeré moderní politiky, „jímž není otázka, jak sloučit svobodu a rovnost, nýbrž jak sloučit rovnost a autoritu“.

Právo nevolit je tedy také reakcí na mizivou a spíše předstíranou sebereflexi politických autorit, které se často po svém zvolení stávají rovnější. Někteří jako pan prezident Zeman se již takoví narodili, a proto se jim (naštěstí, jak doufám), všichni nemůžeme rovnat a tak je aspoň nevolíme. Právo nevolit nejvíce vadilo předlistopadové „devadesáti devíti procentní demokracii“ a ve skutečnosti často fakticky vystihuje, na jakém stupni se demokratický proces v dané společnosti právě nachází.

Osobně však upřednostňuji právo volit, tím spíše, že jsem se mu drahnou část života vyhýbal, jak se dalo. A v těchto parlamentních volbách jsem se navíc rozhodl dokonce pro ´právo´ zelené.

Svobodné volby, tento výdobytek dvacátého století, ukazují stále na rozpor mezi ideálem, duchem a hmotou a rozumem. Svoboda má otvírat cestu ke splnění ideálu, jejímž prostředkem jsou svobodné volby.

V krátké historii Západu dvacátého století se cesta ke svobodě přes svobodné volby nejen několikrát uzavřela, ale doslova pohřbila na dlouhá desetiletí. Nemetafyzičtí násilničtí “duchové“ 20. století Lenin, Stalin, Hitler, Mao Ce-tung rozpor mezi ideálem svobody a skutečností naplnili tragickou politikou otřesných rozměrů. Stejně tak jako podíl mas ovládaných tehdy i dnes každodenní nenasycenou spotřebou*, v této totalitní destruktivní kultuře ubíjel a ubíjí zárodky, když už ne duchovního, tak aspoň oduševnělého přístupu a růstu.

Ten možná opravdu skončil již na troskách antiky, která chtěla pojmout svět jako jeden vyvážený a respektovaný celek, zatímco nastupující a posléze barbarský Řím ho chtěl pouze dobýt a ovládnout. Na pozadí této pokračující křížové a krvavé tendence se rodil „pokrok a „svoboda“ a stále narůstající rozpor a konflikty mezi dobývajícím Západem a takzvaným zbytkem světa.

I dnešní parlamentní volby v malé a zmenšující se České republice tento vývoj nemohou - jak jinak - než více či méně odrážet. Stále vítězí nemetafyzický násilný duch tentokráte hrubého, neurvalého a kriminálně poznamenaného pragmatismu, který ve svém polistopadovém vývoji po roce a jeho několikerém kardinálním selhání vystřídá jeho jiná odrůda oligarchický pseudosocialismus a zbytnělá překonaná forma státního kapitalismu.

Heřman Chromý

*Jakkoli je pravda, že svobody mohou dosáhnout pouze ti, jejichž potřeby byly uspokojeny, stejně tak platí, že těm, kteří žijí pro své žádosti, svoboda uniká. (Hannah Arendtová, O revoluci, překlad Daniel Štech)