Výzvou předsednictva ČSSD, respektive jejím bezprecedentním obsahem, vyzývajícím k odstoupení jejího předsedu Bohuslava Sobotku ČSSD neslýchaným způsobem zpochybnila mandát, který jí dalo více než milión jejích voličů. Bohužel, nejen to: její noví poslanci, hlásící se k Výzvě a hlasující pro odstoupení B. Sobotky, nastolením a projednáním této Výzvy znevěrohodňují poslanecký slib, který ještě nesložili, a jenž je má zavázat vykonávat mandát všeho lidu. Lidu, který je dle čl. 2 Ústavy ČR zdrojem veškeré státní moci.

Prostšími slovy: tito budoucí poslanci ČSSD dali přednost (spíše průchod) svým vlastním úzkým, zájmům (spíše ministerským funkcím a dalším korýtkům) před zájmy občanů, veřejným míněním, které volalo po předčasných parlamentních volbách a fungujícím právním a sociálním státu. Bezpříkladně tak jednali proti zájmům občanů České republiky, které tak uškodili i navenek. Pochopitelně také podkopali fungování nově zvoleného parlamentu, v němž mají nejsilnější zastoupení, o naprosté ignoraci vlastní členské základny a nevídaném sebevražedném ohrožení existence ČSSD nemluvě.

Problém fragmentace ČSSD této nejsilnější parlamentní strany nepramení z rozdílných ideových názorů, ale bohužel, z osobních třenic a neukojených ctižádostí, za nimiž se skrývají nekompetentnost a arogance. Tedy jevy, proti kterým poslanci jako například pan Hašek ještě před několika měsíci vystupovali na veřejnosti a zaklínali se zájmy občanů, nespokojenými se skandály vládní koalice a její arogancí a ignorací veřejného mínění. ČSSD tak vykročila po cestě, v níž parlament končil. Rozdělený, s přeběhlíky, nelegitimními parlamentními subjekty a kriminalizovanými poslanci.

S touto nevídanou zátěží tak ještě více zvýšili odpovědnost nových parlamentních stran (ANO, Úsvit), které tak mají příležitost ukázat, zdali jsou hodny očistit se od pochybné minulosti a oligarchického přístupu k přítomnost v případě pana Babiše. A v případě pana Okamury, zdali jeho požadavky, více či méně nezahrnující a nerespektující širší ústavní a ekonomicko-politický kontext této republiky, dokáže realisticky korigovat, aby se vymanily ze zkratkovitosti
a populistického nebezpečí. Nebezpečí, které ve svých důsledcích vede ke škodám a chaosu než k užitku a průhlednosti. Jen tak v čele svých stran mohou dokázat, že jsou schopni reflektovat a sloužit řízení státu, v nichž se zkušenosti s řízením jejich vlastních podnikatelských subjektů velmi často dostávají do rozporu se službou státu a veřejným zájmem. Bude tedy záležet, jak široké a odborně zdatné je zázemí těchto parlamentních stran.

Další bohužel, patří panu Miloši Zemanovi, prezidentu České republiky. Také slíbil, že svůj úřad bude zastávat v zájmu všeho lidu, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a který před širokou veřejností s vychytralostí sobě vlastní konstatuje, (bez kontextu a souvislostí), že rezignoval jako předseda Strany práv a občanů, když tato strana nedostala očekávaných pět procent hlasů („Proto bych asi na místě předsedy Sobotky postupoval obdobně!“).

Nezbývá než skromně jako občan požádat prezidenta a občana Miloše Zemana, aby v zájmu všeho lidu si uvědomil, že je především prezidentem všeho lidu, protože v posledních několika měsících jako občan selhal také on. Lidsky i kompetenčně, byť možná konal podle svého nejlepšího svědomí (jsem stále optimista). Jeho poslední machiavelisticky rozehrané hrátky jsou jen potvrzením uražené ješitnosti a neukojeného pudu odvety, kterým schází tolik potřebná prezidentská velkorysost, doprovázená státotvornou trpělivostí.

Je ironií tohoto státního svátku již neexistujícího Československa, které vzpomínáme jako hold právě jistého velkého státotvorného úsilí a trpělivosti, že tato zkouška státotvornosti České republiky přichází právě v tyto dny, aby varovala občany, ale i Vás, pane prezidente, že stát nejste Vy, ale my občané.


Heřman Chromý