Když jsem před několika dny narazil v médiích na jméno JUDr. Davida Uhlíře v souvislosti s jeho nominací na ústavního soudce, schválenou Senátem a nyní i potvrzenou jmenováním prezidentem Zemanem, zpozorněl jsem. Je to advokát, který mě před více než 28 lety (v roce 1986) obhajoval u městského soudu v Praze 1, nebo se jedná jen o shodu jmen?

Taková byla tehdy doba... Jako obvykle všechno bylo jinak...

V hromádce zažloutlých soudních dokumentů jsem znovu nasával tehdejší atmosféru strachu a bezpráví. Stále věrohodně odrážejí tehdejší normalizační režim reálného socialismu a ponurou depresi doby, na níž se podílela bezpečnostní soukolí Státní bezpečnosti.

V hlavě mi z té doby vytanula jakási citová pachuť z bezmoci, kterou jsem prožíval tehdy při výsleších STB v Ruzyni. Při výsleších, na kterých obhájce chyběl z vlastní vůle, kterou doprovodil omluvou. Nebo respektive ze zvůle STB chybět musel? Pan doktor Uhlíř (právnickou fakultu zakončil v roce 1979), kterému tehdy bylo 32 let a mně o sedm let více, v tom samozřejmě nelítal sám. Taková byla tehdy doba.

Na Ruzyni jsem si tenkrát nekladl otázku, kdo na tom byl z tehdejší advokátské branže hůře? Advokáti, kteří odmítali hájit obžalované v takzvaných “druhohlavových“ kauzách podle tehdejšího trestního zákona, protože předem věděli, že se budou muset smířit ne s obhajobou, ale s rolí, kterou jim vymezila Státní bezpečnost? Nebo advokáti, kteří jako pan doktor Uhlíř prostor obhajoby vymezený a hlídaný STB přijímali možná skepticky a možná také s jistou fatální vírou, že se uvidí, co se dá “dělat“?

ČSSR v čele s KSČ existenci politických vězňů oficiálně popírala. Tuto lež přikrýval do jisté míry Sbor národní bezpečnosti, který byl viditelný, zatímco představa o STB u širší veřejnosti, pokud nějaká byla a pronikla na veřejnost, se halila do husté informační mlhy, z níž s menším či větším časovým prodlením prosáklo tu a tam na veřejnost, že někdo z okolí či z pracovního prostředí zmizel, neznámo proč a kam.

Dělat se se opravdu mnoho nedalo, natož obhajovat. STB mně tehdy přidělila nejdříve obhájce ex offo. Toho jsem odmítl a využil tak právo, které tehdejší trestní řád zaručoval a který měl jistit také podpis ČSSR na mezinárodním dokumentu
o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975. Platil u nás od roku 1976. Se svým uvězněním jsem počítal, a proto jsem měl pro tento případ v hlavě hned několik jmen advokátů. Nebylo to totiž poprvé, co jsem se jako obžalovaný ocitl před soudem.

STB kontrolovala mou korespondenci z Ruzyně. Jak jsem později zjistil, mou písemnou žádost se jmény advokátů, o kterých jsem měl za to, že mou obhajobu přijmou, neodeslala. Šla tak daleko, že se při jednom z mých výslechů, které spolu
s nadporučíkem Vojáčkem vedl kpt. JUDr. Bežuch, oháněli dokonce omluvou jednoho z advokátů, o které jsem písemně požádal. Se svými navrhovanými advokáty jsem se mohl jít vycpat a vyčítat si, zdali jsem jim jejich uvedením nakonec neuškodil.

V Ruzyni a ve vězení na Borech jsem samozřejmě neznal podrobnosti o tom, jak má první žena marně obcházela advokáty. Nikdo s mým případem nechtěl nic mít společného, až nakonec skončila u Uhlů, respektive u Aničky Šabatové a Petra Uhla na rohu ulice Anglické, (kde jsem měl pak tu čest podílet se po příchodu z vězení v roce 1988 a 1989 na práci a spolupodepisování bulletinu Informace o Chartě 77). Poradili jí, aby zašla za panem doktorem Motejlem, což také učinila. Byl zaneprázdněn, ale doporučil jí pana doktora Uhlíře, s nímž pracoval v jedné kanceláři. Ujal se mé obhajoby v duchu tehdejších možností (nikoli stávajícího práva) a rámce, který určovala a vymezovala STB podle instrukcí komunistického aparátu.

Po listopadu 1989

O panu Uhlířovi jsem pak po listopadu 1989 slyšel jen v souvislosti s jeho krátkým působením ve funkci tajemníka na pražském magistrátu za primátora Jaroslava Kořána, překladatele z angličtiny a signatáře Charty 77. A to ještě pouze v souvislosti s jeho odchodem z magistrátu a spekulacemi, které se okolo jeho odchodu objevily.

Nevěnoval jsem jim pozornost. V oné hektické době nebyl čas se zabývat často neprůhlednou a zrádnou sítí či spíše pastí pomluv a nařčení ze spolupráce s STB, které se tehdy rychle šířily, aniž by přinesly konkrétní usvědčující výsledek. Ale to asi nebylo také jejich cílem. Navíc jsem byl přesvědčený, že každý měl dostat ve své profesi šanci uplatnit se, popřípadě v intencích lustračního zákona z roku 1991, pro který jsem v České národní radě hlasoval.

O několik dalších let později někdy v roce 2001 nebo 2002 při služební návštěvě našeho prvního ombudsmana, pana doktora Otakara Motejla v Bukurešti, kde jsem tehdy působil na velvyslanectví, mi to nedalo, abych se ho přece jenom nezeptal, jak to bylo s jeho doporučením pana doktora Uhlíře, aby mě obhajoval. A zdali také zaznamenal ony “pověsti“, které se kolem jeho brzkého odchodu z pražského magistrátu objevily.

Pan doktor Motejl si však na okolnosti v souvislosti s mou otázkou téměř na nic konkrétního nevzpomínal. Jediné co mě zarazilo, že jsem tehdy z jeho strany na adresu pana Uhlíře a jejich práci v jedné kanceláři neslyšel ani pochvalnou, ani zápornou reakci. Tomuto tématu, se v jinak velmi srdečně se mnou vedeném privátním rozhovoru a debatě, vyhnul.

Zbývá tedy otázka pro mne, co vlastně připomenutím této vzpomínky na nedávnou komunistickou minulost sleduji. Ano, několik dní jsem váhal a přemýšlel, zdali se k ní mám vracet. Zvláště když povídat o sobě se mi nikdy nechtělo, protože hrozí uvíznutí v prvoplánové osobní rovině. A tu by měli nebo mohou uchopit a vracet se k ní ti, kteří ji sice neprožili, ale chtějí ji vnímat jako další svědectví historie nedávné minulosti, jež by se neměla opakovat.

Sluhové totalitního režimu nebo odhodlaní obhájci politických vězňů?

Nakonec mě k této úvaze a vzpomínce “nakopla“ slova pana doktora Uhlíře, místopředsedy Advokátní komory. „Nepamatuji si na žádné obhájce, slouhy totalitního režimu. Když nahlédnu jen do seznamu pražských advokátů z konce osmdesátých let, vidím zde desítky kolegů, kteří se odhodlaně věnovali obhajobě politických vězňů.“ Reagoval jimi na Šestém sněmu České advokátní komory při návštěvě Ing. Miloše Zemana, prezidenta České republiky v roce 2013 na jeho slova v pozdravném projevu k advokátům, v němž prezident Zeman označil advokáty působící před rokem 1989 za sluhy totalitního režimu.

Přiznám se, že první, co mě napadlo po přečtení, že jsme ´ony desítky kolegů´ pana Uhlíře tehdy v roce 1986 spolu s mou ženou Marcelou silně postrádali. Ale pak jsem si řekl, nemůžeš být vševědoucí, a co Ty vlastně o tom víš.

Nebylo by ovšem od věci, kdyby Advokátní komora těmto advokátům již dávno veřejně poděkovala a přiblížila jejich jména v těchto ne příliš dobře známých souvislostech. Tím spíše, že pro mnohé lidi, kteří se nyní marně dlouhá léta domáhají vymahatelnosti práva, by možná právní erudice a mravní kredit těchto advokátů z komunistické doby byly i dnes nanejvýš potřebné a inspirativní. A to i přesto, že tak jako v minulosti byly pro mnohé politické vězně, tak i dnes jsou pro mnohé občany náklady na obhajobu často finančně neúnosné, zejména když se soudy roky vlečou.

Nakonec to byly jistě také osobní důvody vedle vnitřní potřeby, které mě přivedly k těmto řádkům. Tím spíše, že vyvstaly nečekaně v souvislosti se jmenováním pana Uhlíře soudcem Ústavního soudu, navíc ve dnech, kdy si připomínáme 25 let
od listopadu 1989 a Den lidských práv. Potřeby připomenout a možná i nutnosti připomínat si nejen v těchto dnech jednání a statečnost lidí, kteří mně a mé rodině tenkrát bezprostředně pomáhali.

Což platí i pro další téměř zapomenutá jména lidí z mimopražských lidsko-právních kauz, o kterých se často ještě téměř nic neví. Na malých městech takových lidí tenkrát nebyly desítky. Spíše jednotlivci, kteří se dali často spočítat na prstech jedné ruky, a kteří i dnes pro mnohé vrstevníky z doby normalizace jakoby nikdy nebyli.

Jan Zeno Dus

byl ten, kdo se nejvíce zasloužil, že můj případ vyvolal takovou pozornost v zahraničí a nebývalou podporu. Bylo to jednání neuvěřitelně statečného člověka Jana Duse, pětapadesátiletého evangelického faráře, který mé zatčení s následnou vazbou označil v otevřeném dopise za zločin bezpečnostních složek a Komunistické strany. Adresoval ho mimo jiné také tehdejšímu generálnímu tajemníkovi komunistické strany SSSR Michailu Gorbačovi, aby měsíc po mě v květnu 1986 skončil také
na Ruzyni ve vazbě, kde ho rok věznili.

Zločin to opravdu byl. STB mě i rodinu včetně nezletilých dětí a mé blízké přátele sledovala dlouhé roky, aby mě pak obžalovala z urážek obsažených v dopise, adresovaného Gustavu Husákovi. Dopise, který jsem mu nikdy neodeslal. Otevřeně jsem se v té době obrátil pouze na Vasila Bilaka.

STB ještě v roce 1986 stálo za to, aby v podvrženém několika stránkovém dopise použila proti mně některá má vyjádření z dopisu Bilakovi a z jiných mých písemností a básní, které kritizovaly tehdejší poměry a komunistické vedení a udělala z nich kompilaci s vloženými urážlivými či sprostými výroky. Při výslechu mně kapitán Bežuch s nadporučíkem Vojáčkem předkládali pochopitelně jen vytržená místa bez oněch vulgarismů, která jsem neměl důvod popírat. S jejich sprosťárnami jsem se v celém rozsahu seznámil až při uzavírání spisů.

A tak již jen v krátkosti k celé kauze, jejíž detailní přiblížení by vydalo na knihu. Byl to on, Jan Dus, který nastartoval celou řadu „Sdělení VONSu“ a odezvu ze zahraničí. Desítky či snad stovky dopisů, které ke mně ze zahraničí nedorazily, ale docházely aspoň rodině, včetně i materiální podpory. Byl to i bezesporu duch Gorbačova, který zahájil do té doby v Sovětském svaze nikdy myslitelnou “glasnost“, s níž se začalo veřejně hovořit a psát o věcech a problémech, které byly po desetiletí tabuizovány a skrývaly se za nimi životy milióny obětí nevinných lidí v tehdejším SSSR.

Že se tato změna děla s posvěcením a změnou strategie KGB všem nám okolo unikalo. Některým z nás to došlo až o mnoho let později, kdy postupně znovu sílilo postavení KGB v Rusku, respektive FSB, kdy tento orgán ovládl a ovládá vnitřní
a zahraniční politiku Ruské Federace.

Těžké bylo tehdejší břemeno strachu, deprese a nedůstojnosti, které provázely život celé společnosti, o to víc úlevné bylo také její tehdejší nadechnutí vycházející z “glasnosti“.

Nakonec jen dva roky na Borech

To vše nakonec přispělo k tomu, že jsem dostal jen dva roky a ne oněch 5 až 10 let, se kterými počítali páni Bežuch s Vojáčkem, aby jim neuniklo povýšení, stejně jako vyšetřovali Knoblochovi, který kauzu rozjížděl z okresní úrovně, aby ji následně z Mělníka překvalifikovanou na podvracení republiky (§ 98 trestního zákona) postoupili do Prahy. Ke cti pana Uhlíře je třeba říci, že požádal soud o zproštění viny a ukázal přitom tehdy na procesní lapsus, který při odvolání nevadil ani Nejvyššímu soudu, zastupovaného soudkyní Dojčárovou.

Obžaloba mě vinila mimo jiné za čin, z něhož jsme byli společně s Vladimírem Líbalem zproštěni v roce 1985 soudem v Plzni. Obvinění z výtržnictví, ze kterého jsme byli tehdy zproštěni, spočívalo v tom, že jsme polooficiálně, později už jen
na soukromých akcích uváděli férii, volné zpracování Zappovy Pepíkovy garáže, aktualizované na tehdejší poměry v ČSSR v kongeniálním překladu Vojty Lindauera.

Uvádím to proto, že obvinění nás zprostil u Krajského soudu v Plzni, k němuž jsme se odvolali, jakýsi tehdy pro nás naprosto neznámý soudce Josef Baxa, údajně člen KSČ, ročník 1959. Od něho nám údajně přišel také vzkaz, že příště, které se konalo
v mém případě o rok později, to bude už natvrdo. Přestože jsme tehdy byli vyslýcháni na svobodě, nepochybovali jsme, kdo stál za případem a za vzkazem. O to víc jsme si s Vladimírem cenili a považovali odvahu, s jakou nás dokázal Josef Baxa zprostit viny a ochránit před vězením. Rád tuto skutečnost připomínám, i když veřejně tak činím poprvé.

O těch, kteří se tehdy v maloměstech dali spočítat na prstech jedné ruky

Stejně tak poprvé uvádím i několik dalších jmen, včetně své ženy Marcely, která prokázala neuvěřitelnou odvahu. Vedle toho, že mi zoufale sháněla obhájce, neváhala, když uspěla u Uhlů, aby v rámci svých možností pořizovala průklepy Informací
o Chartě 77. A to ve chvíli kdy nevěděla, nebo si to snad ani nechtěla uvědomit, že mohla také skončit za mřížemi. Dostalo mě to do kolen, když jsem se o tom dozvěděl po propuštění a při pomyšlení, kam by asi šoupli naše tři nezletilé děti.

Starost o ně mě ve vězení trápila asi nejvíce a estébáci toho jaksepatří dokázali využít. Na toto téma mě vždy po výslechu psychicky deptal na cele nasazený vězeň. Jak se mi po letech přiznal, budiž mu odpuštěno, slíbili mu za to (ale nakonec stejně nesplnili) nižší trestní sazbu, kterou měl vyfasovat za podvody, které spáchal.

A že by byli schopni se i podepsat na dětech, o tom jsem nepochyboval. Vždyť na Markétu, nejstarší z našich třech dětí, bylo jí 16 let v roce 1986, pořídilo STB více než 40 stránek záznamu. Nestačila se po letech v Pardubicích jen divit, když se tam na rozdíl ode mě nelenila vypravit.

Odebráním dcery hrozila totiž mělnická STB Jiřímu Pavlíčkovi, dalšímu člověku, kterého si nesmírně považuji, čím v životě prošel a co dokázal sám v sobě překonat. Společně s rodinou Dusů, hlavně Aničkou Dusovou, ženou Jendy Duse, Bohumilou
a Josefem Floriánovými, Michalem Šimkem, Laďou Líbalem patřili k těm v Mělníku, kteří mé rodině pomáhali a stáli za mnou. Tvořili jakýsi nepatrný, ale o to důležitější zlomek bezprostřední solidarity uprostřed dvacetitisícového Mělníka oproti mnohatisícové vlně solidarity, která přicházela z Kanady, Holandska, Rakouska, Švédska a Německa ze světa svobody a demokracie.

I teď pociťuji jakýsi ostych, když o těchto životních peripetiích píšu v souvislosti se jmenováním pana doktora Uhlíře za soudce Ústavního soudu. Nezapadá mi do tohoto pokusu o přiblížení tehdejší doby a atmosféry tak, jak mi z ní snadněji vychází vzpomínaný soudce Josef Baxa, respektive jak bych si to spíše přál a maloval, abych nedráždil ještě víc již tak nervovanou a stresovanou duši dnešní doby, zatíženou jejími novými traumaty a hektikou, s jakou jsme nuceni často žít a pracovat.

Přesto se těším a potají věřím, čeho se asi sám nedotěším, že o nějaký dalších dvacet, třicet let, bude snad toto vyprávění pasé. Vyzdvihování odborných kvalit nebude nutné, protože ony budou samozřejmostí. Stejně jako slušnost, charakterová
a principiální profesní věrnost a neúplatnost se snad stanou etickým standardem, garantujícím respektování práva a spravedlnosti české justice na každém jejím místě a stupni.

Heřman Chromý