Studeno-válečné tažení Putina do Evropy pokračuje. Potvrdil to i další projev ruského prezidenta Putina o stavu Ruska. Nesl se v duchu napjaté a útočné atmosféry z doby studené války a propagandistické demagogie plné protiřečících si rozporů a slibů určených občanům Ruské Federace.

Velmocenské ambice Ruska v postsovětském prostoru

Znovu nás Putin ujistil krasořečnicky, že „každý národ“ (označení státu se v souvislosti s Ukrajinou vyhnul) „má nezcizitelné, suverénní právo na vlastní cestu, rozvoj, volbu spojenců, formy politické organizace, budování ekonomiky a zajištění vlastní bezpečnosti“. Odstoupení bývalého prezidenta Ukrajiny Janukovyče od podpisu Asociační smlouvy s Evropskou unií označil za jeho pouhé “technické odložení“.

Potvrdil tím mezi řádky, jakou úlohu plnil pro Rusko prezident Janukovyč a jak si ve skutečnosti Putin představuje suverenitu. Následný „Majdan“ odsoudil Putin jako vojenské uchopení moci, násilí, vraždy, které nelze podporovat.

Rozumějme: podporou myslel samozřejmě podporu ze strany Ruska, které má určovat, co může a nemůže Ukrajina podepsat. Což potažmo dále v projevu Putin vztáhl na dialog s Ukrajinou, který však Ukrajina podle Putina odmítla. Z této demagogické linie nebezpečného uvažování Putin dále vyvodil: „Dobře, pokud si s námi nepřejete vést dialog, jsme přinuceni bránit své zákonné zájmy jednostranně, a nebudeme doplácet - podle našeho názoru - za špatnou politiku.“

Politická spolupráce bez lidských práv a svobod

V této první části projevu Putina věnovaného vnějším vztahům následuje výčet ujištění, s kým hodlá Rusko od Evropy až po Ameriku včetně Afriky ekonomicky a vojensky spolupracovat a neopomene připomenout rámec geopolitické šablony: „Naším cílem je získat co nejvíce rovnocenných partnerů jak na Západě, tak na Východě. Budeme rozšiřovat svou přítomnost v regionech, ve kterých nabírají na síle integrační procesy, a přitom se nemíchá politika s ekonomikou“ (rozumějme: nepřipomíná se adresně porušování základních lidských práv a svobod), „odstraňují se obchodní překážky...“ atd.

Ani slovo o Doněcku a Luhansku, ani slovo o neoznačených kolonách vozidel putujících každý den z Ruska na Ukrajinu a zpět, jejichž kola rozprášila jakékoli pochyby o pravdivosti Putinových slov z “valdajského projevu“ (24.10. 2014), v němž uvedl: „Nevěřte těm, kdo vás straší Ruskem a křičí, že za Krymem budou následovat další regiony. Nepřejeme si rozdělení Ukrajiny, nepotřebujeme to.“

Nepřítelem USA, země EU pod jadernou hrozbou tlačeny k politice ústupků

Putin v projevu pojmenoval nepřítele, kterým jsou Spojené státy americké. Ty, podle něho ...“i kdyby nedošlo ke státnímu převratu na Ukrajině a dokonce i ke Krymskému jaru...“ …“by vymyslely nějaký jiný důvod, aby zadržely rostoucí možnosti Ruska, ovlivnily je, anebo ještě lépe, využily je ve svém zájmu“, aniž blíže upřesňuje v jakém.

Tento posun, kterým se radikálně a na dalších místech v projevu i militantně vymezuje Putin k USA a zároveň ponechává Evropě, respektive EU jakoby otevřené dveře, naznačuje cílenou taktiku Putinovy politiky a jeho další kroky. Pokračující nevypočitatelnou masivní demagogickou propagandou, často neuvěřitelným gulášem na přeskáčku z Berďajeva, Leontěva, Iljina, Dugina a dalších filosofů, historiků a politologů, chce Putinova politika získat na svou stranu podporu zemí EU, zejména východoevropských zemí, bývalých členů Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci. Přesněji řečeno veřejné mínění v těchto zemích.

S cílem, aby tyto země při dalším vlivovém či jinak vynucovaném záboru postsovětského prostoru, zemí jako jsou například Gruzie, Moldavsko s jeho Podněsterskou “republikou“, typickou ukázkou prosazovaní ruského vlivu a politiky v praxi, odevzdaně těmto “aktům bratrské pomoci“ a “ochraně“ ruských občanů přihlížely. Či v horším případě “spolupracovaly“, respektive směňovaly ekonomické “výhody spolupráce“ s Ruskem za politiku ústupků tak dlouho pokud možno, aby se jednoho dne, ne tak možná vzdáleného, jak se to možná jeví dnes, octly samy v zajetí této politiky, politiky appeasementu pod bezprostřední apokalyptickou hrozbou ruského jaderného arzenálu.

A jen na okraj. Zdá se, že přinejmenším v České republice má Putinova politika již své četné příznivce. Nalezla dokonce i významné podporovatele mezi poslanci, u prezidenta Zemana, či řady politických subjektů sdružených pod takzvaným „Čtvrtým odbojem“ (odpůrci Lisabonské smlouvy a členství ČR v EU). Nemluvě o mlčící většině, která znechucená politikou se od ní distancuje, netušíc, že to zapadá do cílů strategie zahraničně politické propagandy Putinovy politiky.

Nacionalisticky vypjatá atmosféra bagatelizuje v Rusku porušování lidských práv a svobod

Podstatnou část svého projevu zaměřil Putin na ekonomickou a vnitřní politiku Ruska. I přes vysokou podporu u veřejnosti (více než 86 %) si je vědom, že koncept lidských práv a svobod a životní úroveň a ekonomická vyspělost Ruské Federace byly a zůstávají nejzranitelnějšími místy Putinovy politiky.

Pod nacionalisticky vypjatou atmosférou, každodenně rozšiřovanou drtivou částí ruských médií spolu s kontrolovaným internetem, se proto Putinovi daří u ruské veřejnosti bagatelizovat porušování lidských práv a svobod v Rusku. Stejně jako zatajovat odsuzování odpůrců Putinova režimu a rasismus, který projevuje určitá část ruských občanů vůči svým spoluobčanům z neruských republik v Kavkazu a Předkavkazsku. Ti se stávají vedle projevů etnické nadřazenosti terčem množících se fyzických útoků zejména ve větších městech, nejčastěji v Moskvě, kam přijíždějí za prací, aby uživili své rodiny.

V ekonomické politice od roku 1998, kdy se Putin stal dvakrát předsedou vlády a také dvakrát prezidentem Ruské Federace, se v každodenním životě zejména neruských občanů a občanů žijících mimo velká města, mnoho nezměnilo. Navštívit takové republiky jako jsou Ingušsko, Dagestán, Kabardsko-Balkarsko a jejich vesnice znamená pro středoevropana vrátit se často o sto let zpět (ne-li ještě později do minulosti). Do vesnic s žalostnou dopravní infrastrukturou, inženýrskou sítí a mobilitou, nevybaveným zdravotnictvím s řídkou zdravotní sítí, často i s neprofesionálním zdravotnickým personálem, tedy obecně jevů, které jsou živnou půdou pro „vzkvétající“ korupci stínové a klany řízené ekonomiky.

Nic na tom nemění poslední typy televizních obrazovek, mobilní telefony a povětšinou nekvalitní ale “značkové“ spotřební zboží na rynkách, které stejně tak jako u nás “uspokojují“ konzumní apetit širokých vrstev. Tady si člověk uvědomuje, kde končí surovinové příjmy Ruska, které polykají mimo jiné také náklady ve výši 50 mil. USD denně, spojené s anexí Krymu Ruskem a jeho vojenskou přítomností a převážně vojenskou podporou v oblastech ovládaných separatisty v Doněcku a Luhansku.

Putinovy ekonomické výstřely

Putinova slova „...Svobodný rozvoj hospodářství, sociální sféry, občanských iniciativ – jsou tou nejlepší odpovědí jak na vnější omezení (rozuměj sankce), tak na vnitřní problémy“, vyznívají v tomto hospodářsky deprimujícím a nacionálně populistickém prostředí Ruska v lepším případě jako slova, slova, slova (dodal bych pustá, pustá, pustá). V horším případě jako výsměch každodenní realitě občanů nejen zmiňovaných republik, ale i dalších z celkového počtu 22 republik Ruské Federace.

Putinovy ekonomické výstřely často nepřekračují komunální rámec. Jako například jím přednesené prověrkové prázdniny na tři roky, které mohou získat malé podniky s nadějnou pověstí (snad měl na mysli rating), včetně daní, které se nebudou měnit po dobu 4 let.

Od roku 2015 má pomoci lepšímu podnikatelskému prostředí vytvoření zvláštního registru kontrolních prověrek, které budou obsahovat veřejnou informaci o tom, jaký orgán a s jakým cílem inicioval prověrku a jaké výsledky byly při ní dosaženy. Kdo někdy podstoupil sebejednodušší administrativní či správní akt v Rusku, ztratí asi zbytek odvahy, cokoli podnikat. Radovat se možná budou satiričtí autoři a novodobí Chlestakové. Vznikne tu spíše další podhoubí pro rozmanitě uplatňovanou byrokracii a korupci.

Po více než dvaceti letech státního kapitalismu nyní řízeného Putinem se má také v Rusku na chvíli "zhasnout", aby člověk, jak uvedl Putin, mohl legalizovat v Rusku své prostředky a majetek, získat solidní právní záruky, že ho nebudou tahat po různých orgánech (myslel pravděpodobně už ony nově připravované zvláštní registry a jejich kontrolní prověrky), nebo obtěžovat vymahatelností právních nároků, pátráním po zdrojích a způsobu nabytí kapitálu. Což Putin dále upřesňuje, že takový člověk nebude čelit trestnímu stíhání ani otázkám daňových a vyšetřovacích orgánů. A uzavírá tuto problematiku s typickou hurá výzvou: Давайте это сделаем сейчас, но один раз. Pojďme to udělat, ale jednou.

V druhém plánu jsou tato Putinova “reformátorská zvěstování“, nebo spíše administrativní zvěrstva balancující na hraně zákona či už za jeho hranou, hustou clonou vyráběné masivní propagandy. Propagandy určené ruské společnosti a jejímu vědomí, které má “žít“ v masivně zformovaném národním přesvědčení, byť neodpovídající skutečnosti: ´Doma (v Rusku) je vše v pořádku a ruská ekonomika poroste navzdory nepříteli či nepřátelům, kteří jsou za hranicemi, a s nimiž si (my-Rusko) poradíme´.

Je tu řada i dalších témat v souvislosti s Putinovou politikou, která jdou nad rámec těchto řádků a zasluhovaly by si samostatnou úvahu. Ať již jsou to otázky ve vztahu EU, USA a postoji České republiky k Rusku na straně jedné. Či kritická reflexe expanzivní a dominující politiky ekonomických zájmů. Zájmů, prosazovaných napříč globalizovanou ekonomikou světa, a to i bezohlednou exploatací práce lidí, resp. levné pracovní síly využívané - zjednodušeně řečeno - jak kapitalistickým Západem, tak kapitalistickým Východem na straně druhé.

Heřman Chromý