Utlumit konflikt na Ukrajině, píše Aston (Nickname Ondřeje Neffa) na Neviditelném psu - webové stránce Lidových novin (9. 2. 2015). Ale copak se dá po více než ročních bojích mezi ukrajinskou armádou a separatisty vojensky podporovanými Ruskou federací mluvit jako o konfliktu?

Jde o rusko-ukrajinskou válku, v níž umírají civilisté na obou stranách již mocensky okleštěné a rozdělované Ukrajiny. Znovu ožívají staré známé termíny politiky appeseamentu: demarkační linie, demilitarizovaná zóna. Prezident Putin je určitě spokojen. Vývoj na Ukrajině je zcela pod jeho kontrolou.

Jednání kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda s ním jsou tajná, prezident Porošenko stejně jako lidé na Ukrajině čekají marně na vojenskou materiální pomoc od Evropské Unie. Spojené státy opakovaně v historii 20. a 21. století stojí před otázkou zda se vydat cestou izolacionistické zahraniční politiky nebo zda se postavit proti otevřenému nebezpečí neoimperiální politiky nyní prezidenta Putina a proti zbabělé zahraniční politice, politice appeseamentu takových zemí Evropské Unie jako jsou Německo a Francie a stranou stojící a mlčící Velké Británie.

Nemyslím, že jsou představitelé těchto zemí tak naivní, aby nevěděli, že boje a napětí na Ukrajině neskončí přistoupením obou válčících stran na demilitarizovanou zónu. Ta již dnes znamená další hrubé narušení teritoriální integrity Ukrajiny a vytvoření nového ohniska ruského vlivu s jeho geopolitickým cílem: vojenské podmanění Ukrajiny (zatím).

A zatímco Evropská unie ustupuje, Putin postupuje i s masivní dezinformační kampaní polopravd, která v řízené pseudodemokracii Ruské Federace navázala na dřívější militantní ideologii neexistujícího komunismu a reálného “socialismu“. Překvapivě na ni slyší i mnohé země bývalého sovětského bloku a téměř na ni nereagují levicové síly v západní Evropě, pro které je ruská propaganda jednou z hlásných trub pokračující vlny antiamerikanismu. Vlny vylévající i s kolébkou kritickou reflexi ekonomické linie domácí a zahraniční politiky USA.

Sankce EU vůči Rusku spolu s diplomatickými pokusy se posunuly do polohy jednat s prezidentem Putinem o Ukrajině bez Ukrajiny, respektive bez prezidenta Porošenka. Představitelé EU bez toho, aby na ruskou vojenskou materiální pomoc odpověděli stejným argumentem, se tak ocitají ve vyjednávací pasti prezidenta Putina, v níž je činí nepřímo spoluodpovědnými za další vývoj na Ukrajině. Dodávky zbraní umožňují separatistům pokračování v této válce a diplomatické pokusy zastavit tyto dodávky již jsou drahný čas, který přinesl smrt tisíců lidí na jedné i druhé straně, bezbřehou snahou EU, která Putinovi umožňuje nerušeně pokračovat v této rostoucí podpoře a obviňovat z ní tak jako tak, jak EU, tak samozřejmě USA.

EU tak bohužel, prokazuje slabost učinit více než nad rámec politiky určované geopolitickými zájmy, do níž aktuální alarmující potřeby územně rozdělované, a politicky a ekonomicky navíc komplikované Ukrajiny, nezapadají.

Demokracie na Ukrajině tedy znovu zařve. Očekává ji pravděpodobně podobný vývoj, jakým prochází sousední Bělorusko, ale i další postsovětské státy jako jsou Kazachstán, Ázerbájdžán, Tádžikistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, které putinovské představě a doktríně o budoucím možném novém euroasijském svazu, jak se zdá, zatím vyhovují.

A nelze vyloučit, že ambice západních politiků, určované jejími volebními obdobími, udělají z již tak slabé demokracie čtyřletou běhnu, na kterou nakonec doplatíme všichni.