Debata v parlamentě (30. 4. 2015) o monitorovacím systému evropských fondů ukázala, jak jsme na tom s demokracií.

Místopředseda vlády a ministr financí Babiš odmítl převzít jakoukoli odpovědnost za audit, který přitom vypracovalo jeho ministerstvo, a to přesto, že ministryně pro místní rozvoj, která byla nominovaná za Babišovo hnutí ANO, podrobila tento audit kritice. Nakonec i ona ustoupila ve své argumentaci všeobjímající tézi o nutnosti systému pro získání peněz z evropských fondů, kterou chtěl pan Babiš odvést pozornost nejen od svého ministerstva, ale také přenést vlastní politickou odpovědnost na kritiky z řad vládní opozice. Mezi nimi jako vždy nesmlouvavě drtili Babišovo ministerstvo a jeho hnutí argumenty bývalí ministři financí a dopravy pánové Kalousek a Stanjura.

Odkryli přitom i vlastní řady, když na příkladu několika vysokých státních úředníků, kteří předtím „sloužili“ jim“, „slouží“ nyní novým pánům u moci, ať to stojí co to stojí daňové poplatníky. Ukázalo se také, ne samozřejmě poprvé ani naposledy, jakou váhu ne váhu a staronový vliv ve státní správě má již a bude mít zákon o státní službě. A kolik nových bílých koňů ve státní správě se stane chtěnými či nechtěnými oběťmi politické neodpovědnosti. S ní se v minulosti vládní politici a výkonní ministři vylhávali a vylhávají z „přehmatů“, za nimiž se skrývá pěkná řádka pomníků a pomníčků zfalšovaných výběrových řízení, „připravených“ veřejných zakázek, předražených projektů, fiktivního fakturování, jejichž cílem nezřídka bylo financování politických stran a pochopitelně také „malé české domů“.

Na tomto hřbitově ulitých a nakradených peněz z veřejných rozpočtů vládní politiky nenajdete. Také orgány justice a policie často stojí před jeho branami v uctivém odstupu, čekajíce co z parlamentu (rozuměj rovněž ze sekretariátů politických stran) vypadne. Zdali to bude zákon respektující pravomoci jednotlivých pilířů moci a jejich dělbu zaručenou ústavou, nebo parlamentní vyšetřovací komise za komisí, jejichž často jediným nevyřčeným ale splněným cílem je zametení stop po politické odpovědnosti toho či onoho vládního politika.

Patří nezměrný dík veřejnoprávním médiím, zejména pak reportérům z České televize, kteří pod vedením Marka Wollnera přinesli a přinášejí již řadu let mnoho průkazných dokumentů (mimochodem vydalo to již na dvě DVD) o úplatnosti a pseudodemokratických metodách a fíglů politiků prakticky ve všech patrech české politiky a exekutivy. Tyto jevy, bohužel, nejsou ojedinělé, staly se obecným jevem v české společnosti.

Zmiňovaná poslední parlamentní diskuse stvrzovala de facto bezzubost postavení státních úředníků v zákoně o státní službě a pokračování politického protekcionismu ve státní správě. O tom mimochodem vypovídalo ve sněmovní rozpravě nad monitorovacím systémem evropských fondů i hrobové ticho ze strany ČSSD. Není se ale čemu divit. Své pomníky a pomníčky zmrhaných projektových peněz s nastrčenými bílými koňmi (a postavených osobních sídel a rezidencí) má ČSSD na mapě České republiky rozeseto jako hub po dešti.

A nutno říci nejsou to ledajaké houby. Dnes silně infiltrované proputinovskou orientací, pragmatismem ve staronovém hávu národního zájmu se tu uvnitř ČSSD nad nimi motají v nerovném zápase premiér Sobotka, ministři Zaorálek a Dienstbier ne s přízraky, ale pozůstatky normalizačního myšlení, kdy platil nepsaný zákon něco jiného si myslet a něco jiného říkat a činit.

Ten má, bohužel, stále silnou oporu v občanech, kteří volí nejen je, ale další taková rezidua jako je v oligarchickém vydání pan Babiš. Jeho neuvěřitelná, „boží“ naivita, není však tak upřímná, jak ji s propagandisticky hodným mistrovstvím rozšiřuje po sociálních sítích. Svými daněmi chce vykoupit před širokou veřejností neuplatitelnou vlastní minulost s jejím know-how a kontakty jemu podobným a očůrat demokracii. Pravda, nebyl v ní vychován stejně jako celá řada jeho vrstevníků, mezi které patřím samozřejmě také s tím rozdílem, že jsem jeho oligarchický projekt nevolil.

Demokracie je panu Babišovi cizí také proto, že ji i z podstaty gründerských počátků svého podnikání v České a Slovenské republice ani náhodou nemohl respektovat. A daňovou povinnost, kterou přináší do veřejných rozpočtů a vydává ji jako svou nezanedbatelnou přednost, lze stejně nezanedbatelně ve světle jeho rostoucího majetkového a finančního bohatství, které cíleně promítá a rozšiřuje v politické a mediální impérium, považovat spíše za odpustky.

Dalším reziduem předlistopadové minulosti, provázející českou demokracii, je prezident Miloš Zeman. Podpořený mandátem téměř tří miliónů voličů (2,7 mil.), je jeho politika pro ty, co ho nevolili v druhém kole prezidentských voleb (2,4 mil.), ale dnes už i pro mnoho těch, kteří mu dali svůj hlas, ránou do hlavy. A ne jednou.

Prezident Zeman nevynechá prakticky žádný týden, aby mnohé z nás svými výroky a politickým vystupováním doma i navenek nevyvedl z míry, hraničící se zděšením a úžasem. Připomněl mi tak doby normalizace, kdy jsem si často kladl otázku (ne tak ovšem zděšeně a užasle jako nyní) nad zhovadilostmi reálného socialismu: Jsem blázen já, nebo oni (tehdy soudruzi z politbyra). Při nesporné inteligenci prezidenta Zemana připouštím, že blázen jsem asi já, a ne ti, kteří ho volili.

Svůj díl odpovědnosti za tento stav nese každý z nás běžných občanů. Leží v našem vědomí, respektive v tom, jak silné je naše vědomí svobody, jak dalece vnímáme, že je ohrožené doma i za našimi hranicemi. A jak se vypořádáme v pokračujícím dlouhém procesu s předlistopadovou minulostí komunistické totality a teroru, socialismu pražského jara pohřbeného z Kremlu invazními vojsky Varšavské smlouvy, a normalizací, která nás represivně podrobovala a smiřovala s realitou na věčné (v našem případě také rozkrádané) časy.

Je velkým příslibem, že po více než 25 letech se toto vědomí svobody ukázalo daleko silnější u většiny občanů, než u lavírujících vládních a parlamentních politiků. Jak ukazují poslední měsíce, týdny a současné výročí sedmdesáti let od konce II. světové války a staronového začátku té studené, nabírající dnes znovu na intenzitě, česká veřejnost o sobě dala vědět, kam chce patřit a kam nás naše polistopadové závazky České republiky smluvně zařazují.

To, že jsou slyšet hlasy, které její dnešní místo v Evropě zpochybňují a volají po staronové orientaci (bohužel, se staronovými ahistorickými bezpečnostními a ideologickými dogmaty a hrozbami) jen potvrzují demokracii. Zároveň nás nepřímo vyzývají, abychom nepřehlíželi tato dogmata a hrozby přicházející z nedávné minulosti, která není zdaleka tak mrtvou, jako spíše stále její živnou půdou; stejně jako za nimi nelze udělat tlustou čáru, jak si to přejí její oponenti (často i z řad bývalých disidentů, od kterých by to nikdo nečekal).

Zapomínat na to v této souvislosti znamená ve světle české a slovenské předlistopadové minulosti, že o ní přestaneme přemýšlet. Vystavili bychom tím naši přítomnost, dnešek ohrožení, že se budeme v iluzorní dobré víře dopouštět krok za krokem stejných chyb jako dříve; víry a chyb postupně vedoucích k nesvobodě a strachu, průvodních znaků z doby vládnutí komunistické společnosti a jejích mantinelů myšlení, kterými byly zadrátované hranice, STB, silový monopol jedné strany.

Zároveň to neznamená, že Západ a západní demokracie nepochopí, že se musí vyrovnat s obrovským sociálním a mravním deficitem, který se odkryl po pádu železné opony, po jejíž dlouhá desetiletí existence „budovala“ západní demokracie svůj tržní ráj také na bezohledné expanzionistické kapitálové a surovinové politice v zemích takzvaného třetího světa, maskované když se to hodilo „bojem za základní svobody a práva“ utlačovaných lidí.

Tím spíše, že bývalé mocnosti komunistického světa Sovětský svaz, dnešní Ruská federace a Čína po pádu železné opony, dříve nesmiřitelní nepřátelé kapitalismu a jeho spotřební ideologie, ho přijaly za svůj. Včetně hospodářského a územního imperialismu, aniž by opustily politiku jedné strany, jednoho vládce, autokracii s represivním policejním režimem, v případě Číny politiku levné otrocké pracovní síly v řádu pravděpodobně několika stovek miliónů lidí, přesná čísla nejsou dostupná.

Vědomí svobody je pro lidi v těchto zemích, až na velmi řídké výjimky skupin a lidí, kteří jsou represivně potlačovaní, věznění nebo dokonce likvidovaní, neznámým pojmem. Nebo, jak se to například daří v putinovském Rusku každodenní masivní propagandě ovládající drtivou část médií, symbolem nebezpečí ohrožující jejich národ ze Západu. Stejně tak jako tomu bylo v lidově demokratickém Československu po únoru 1948.

Je tedy moc dobře a těší, že přes všechna zklamání, selhání a zoufalství, která sebou nese polistopadová doba, česká společnost, její větší část dala a dává vědět i v těchto květnových dnech, co pro ni znamená těžce nabývané vědomí svobody. Vědomí svobody (diskutované a rozvíjené), bez něhož demokracie a svoboda nemohou pravdivě existovat.