Problém s migračními vlnami z Afriky a Blízkého Východu tak, jak se k němu s postojem chytré horákyně stavějí v těchto dnech poslanci mnohých členských zemí v Evropském parlamentu, mezi něž se řadí také čeští europoslanci, se jeví jako neřešitelný.

A bohužel, připisují si na své evropské mandáty díl politické odpovědnosti za další zmařené lidské životy. Stačí si poslechnout projevy europoslanců z jednání Evropského parlamentu k této otázce, aby se člověk přesvědčil na vlastní oči a uši, o našich politický radikálech a populistech nemluvě.

Určitou možnost přitom naznačuje například ona česká zkušenost s vietnamskou migrací, kterou komunisti nadiktovali jako „internacionální pomoc“ v daleko horším sociálním a politickém prostředí takzvaného socialismu na cestě ke “komunismu“, aniž by se koho ptali v letech 1956 až 1957. Zejména pak po roce 1973, kdy se počet stážistů a dělníků pohyboval kolem 30 000. Potřebovali je tehdy mimo jiné pro některé tehdejší výrobní provozy, kterým se nedostávaly pracovní síly v centrálně řízené ekonomice RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci).

Kvóty jsou jedna z největších volovin v politice EU, která může skončit tragickými důsledky. Pochybuji o tom, že jejich myšlenka, spíše však nedomyšlenost byla vyslovena s dobrým úmyslem; naopak rozjela ony "davové vášně a manipulace", končící primitivními výkřiky plných populismu, nacionalismu a rasismu.
Čekal bych od EU místo kvót pokus o vytvoření celoevropského projektu, který by zejména v terciárním sektoru podle dispozic jednotlivých států, dával těmto uprchlickým rodinám možnost práce aspoň pro jednoho člena pro pokrytí jejich základních životních potřeb.

To v první neodkladné fázi představuje nezbytnou výstavbu ubytoven se základními sociálními, zdravotními standardy, které by zároveň plnily edukativní a bezpečnostní prevenci, opírající se přitom o respektování zákonů a tradic přijímajících zemí. Jde přitom o proces, který se neobejde bez excesů a mnohých nečekaných překvapení, prověřující stávající funkčnost a nefunkčnost samotného politického projektu, který je samotná Evropská unie. Proces, jehož konec závisí od rychlosti, s níž bude spuštěn, a který by měl logicky vyústit v návrat uprchlíků do zemí, z nichž nyní prchají. Zatím vše svědčí o těžkopádnosti, nepřipravenosti a také neochotě se takovým projektem naléhavé pomoci k záchraně lidských životů na půdě EU prvořadě zabývat.

Bez pokusu o něj si v jiné avšak možná drastičtější podobě zopakujeme nebo již začínáme opakovat v Evropě politiku "ostnatého drátu" se všemi možnými nechvalně proslulými historickými důsledky, které jsme zažili a poznali v Evropě. Plus se zkušeností a zlem, které přináší dnešní mezinárodní terorismus a jeho novodobé náboženské, politické a extrémistické artefakty, skrývající se jak za pokračujícím ideologickým střetem geopolitických zájmů, tak především za nadnárodní kapitalizací politiky, ovládající čím dále více politické systémy, které podlehly finančnímu diktátu.

A není od věci připomenout, že tuto novodobou formu střetu civilizací, a také jak se s ním vyrovná Evropská unie potažmo Západ, sledují Čína a Ruská Federace. S geopolitickými cíli, obdobným kapitalizujícím přístupem a autoritářskou ideologií, s nimiž přes více než posledních dvacet let předkládají stamiliónům také cestu do “ráje“ spotřeby. S režimy omezené, manipulované, širokou společností nekontrolované, avšak často hrubě znásilňované a popírané svobody.

Do jejich zemí a jejich světa se však nemigruje a nikdo ani migrovat nechce! To je podle mne také další jedinečný nevyřčený a nechtěný apel, který představuje tento střet nejen v dosavadním smyslu solidarity s lidmi, kterým jde o holé životy. Ale také výzvy, která je těžkou, a chci věřit že ne osudovou, zkouškou pro Evropu a její další postavení ve světě, před niž ji staví poslední masové vlny migrantů. Převážně lidí z takzvaného třetího světa, o nějž tu probíhá paralelně nelítostný civilizační konflikt. Jaký bude jejich svět a zdali nás bude ochoten v budoucnosti přijímat, o tom se také rozhoduje právě dnes.