Omluva Adamu Michnikovi
Zároveň jsem se styděl (pokolikáté již) za naše politické představitele v čele s prezidentem Milošem Zemanem, premiéra Bohumila Sobotku nevyjímaje a další obdivovatele a vyznavače Putinovy politiky. Za jejich nečitelnou a obojakou politiku tam, kde by měla být slyšet jasná, neřku-li státnická slova. Slova odmítající Putinovu politiku, v jejímž duchu se znovu nehorázným způsobem překrucují fakta o srpnu 1968 a jeho příčinách, jen aby zapadla do imperiálního kontextu a záměrů putinovské propagandy.
Nelze se totiž stále schovávat za politiku Evropské unie, či se na ni odvolávat jako na spásnou troubu. Nebo jako v případě našeho ministerstva zahraničních věcí odbýt vše vyčůranou lakoničností sdělení: „K informacím médií MZV stanoviska nevydává.“ (www.novinky.cz, 29.4. 2015).
Dokument televizního kanálu Rossija byl ale určen především široké veřejnosti v Ruské federaci. Ta, jak se i my můžeme znovu přesvědčit, je pomalu a jistě připravovaná na další imperiální cíle Putinovy politiky, kterými jsou Ukrajina, Pobaltí, Moldavsko. Nezamýšleným a nechtěným druhotným výsledkem tohoto dokumentu je, v jakém postavení a závislosti by nás zase ráda viděla optika dnešní zahraniční politiky Ruské federace. Snad to dojde i prezidentovi Zemanovi.
Eskalace situace v arabském světě a na Blízkém Východě, statisícové vlny uprchlíků před novodobými barbary z takzvaného islámského státu, kteří z islámu činí zrůdnou a fanatickou ideologii, a čas nepřímo nahrávají zahraniční politice Putina. Díl odpovědnosti padá také na nejednotnou politika EU vůči Putinovi, včetně nedostatečné bezpečnostní připravenosti členských zemí EU čelit riziku vojenské přítomnosti Ruské Federace nejen na Ukrajině.
Před tímto rizikem nedávno varoval na pražské konferenci o naší bezpečnosti (27. 5. 2015) Petr Pavel, nastupující předseda Vojenského výboru NATO. Podle něj by Rusku k obsazení Pobaltí stačily pouhé dva dny. NATO by nebylo schopné adekvátně rychle zasáhnout, protože politická reprezentace Aliance není schopna dostatečně rychle reagovat na situace. (www.novinky.cz, 27. 5. 2015).
Jeho varování jen potvrdila předcházející slova Jense Stoltenberga, generálního tajemníka NATO, která uvedl v rozhovoru s ruskou Novou gazetou: „Právě teď je naším největším problémem, že se s ukrajinskou krizí do Evropy vrátila válka... …Nyní jsme schopni budovat stabilní a mírovou Evropu, samozřejmě s velkou výjimkou Ukrajiny“, podtrhl H.Ch., (www.novinky.cz, 26. 5. 2015). Slova, která mi spíše než samozřejmě, znějí jako umíráček svobody nejen pro Ukrajinu, ale pro celou Evropu.
Tady se možná rozcházím s vizí Adama Michnika, který věří v jiné Rusko, zatím umlčované, potlačované, vězněné a vražděné i dnes v dlouhé řadě zlikvidovaných novinářů a jednotlivých opozičních politiků. Proti nim stojí milióny lidí, kteří Putinově politice, ale stále slepě věří. Většinou proto, že nic jiného než ´boží matičku Rus´ neznají a znát ani nechtějí nebo nemohou. V militantním pojetí nade vše svatého ruského boje dobra se zlem, v němž “dobro“ představuje široká ruská duše a “zlo“ Západ, se žije o něco lehčeji. Člověk nemusí přemýšlet o pravdě, kterou měl a má přece odjakživa “báťuška“. Aktuálně Vladimir Vladimirovič.
Vím o čem píši, spjat s Ruskem dennodenně v jedné rodinné linii, pro jejíž rodinné příslušníky je jejich dcera žijící v Evropě европейка чёртова (eufemisticky a volně přeloženo - zatracená Evropanka). Přesto na Rusko, jeho obyčejné lidi, kulturu, tradice a obyčeje nedám dopustit.
Přál bych onomu Rusku obyčejných lidí nahlédnout do našeho světa “zla“ plného rozporů. A jistěže také úpadkového myšlení, které je rubem svobody a často její draze vykupovanou cenou za omyly a beztrestnost skutků, nemající nic společného se svobodou. Přál bych si, aby se mohli rozhodnout mezi hledáním vykupovaným chybami a mezi ´svobodou´ diktovanou z kremelského svatostánku a jeho gubernií.
A proč se chci omluvit Adamu Michnikovi, když nás a naše země spojují nedávná dlouhá desetiletí nesvobody, strachu a ozbrojeného diktátu? Kdy i tu pražskou srpnovou pravdu jsem tehdy prožíval jako dvacetiletý úředník Československé obchodní banky v pražských ulicích, na Vinohradské před rozhlasem a také na Václaváku. Střelba z kulometů “spojeneckých“ tanků do fasády Národního muzea mě s první ženou zastihla v jeho těsné blízkosti, kam jsme stačili utéct a zalehnout vedle ostatních lidí na dlažbu chodníku rampy před Muzeem a přečkat jeho ostřelování, které s modrým nebem nad našimi hlavami se zdálo být věčností.
Na to se nedá zapomenout. Chválu si zasluhuje redakce ČT24, která pohotově využila Michnikovy návštěvy v Praze. Jemu pak patří velký dík, že nezapomíná a varuje před hrozbami Putinovy politiky, tak připomínající sovětské časy jednotně smýšlejícího tábora velkého bratra.
Proto má omluva Adamovi je omluvou a přiznáním studu za všechny mé vrstevníky, kteří na ty naše sovětské časy rychle zapomněli, ať již v posrpnových normalizačních tanečkách nebo v mocenských úlitbách po listopadu 1989.