Jacek Rostovski, polský ministr místopředseda vlády a ministr financí v letech 2007-2013 adresně upozorňuje na rizika spojená s populisty v čele některých států, včetně Polska. Píše:

„První výzvou pro západní hegemonii, která následovala po pádu komunismu v Evropě, byl vznik uskupení tzv. zemí BRICS - Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika - v roce 2000. Rychlý růst a téměř polovina světové populace, kterou tyto země čítají, spolu s jejich vzestupem naznačovaly, že naruší rovnováhu sil mezi Spojenými státy a západní Evropou.

Dnes se BRICS jeví menší geopolitickou hrozbou pro Západ. Rusko, Brazílie a Jihoafrická republika jsou v těžkých ekonomických nesnázích, zatímco Čína (její ekonomika) se rozkolísala. Pouze Indie udržuje svůj lesk. A přesto se Západ znovu ocitá pod nátlakem, a to dokonce na vlastním dvorku. Tentokrát jde o výzvu politickou, nikoliv ekonomickou: na vzestupu jsou politici, kteří nacházejí zálibu v konfliktech a pohrdají národním a mezinárodním právem a demokratickým normami.

Po čtyřech takových, svého druhu nejvýznamnějších vůdců, je označuji “PEKOs“: ruský prezident Vladimír Putin, turecký prezident Recep Trayyep Erdoğan, polský politik Jaroslaw Kaczyński a maďarský premiér Viktor Orbán.

PEKOs nepohlíží na politiku jako na řízení skupinových emocí s cílem dosáhnout širší politické cíle: rychlejší hospodářský růst, spravedlivější rozdělování příjmů nebo větší národní bezpečnost, sílu a prestiž. Místo toho považuji politiku za nekonečnou řadu intrik, čistek, směřujících k zachování osobní moci a výsad.

PEKOs sdílí přesvědčení ruského revolucionáře Lenina, že ´politika musí mít přednost před ekonomikou´. Ve skutečnosti si ji cení kvůli jinému druhu politické úvahy. Politiky, která není prostředkem k dosažení cíle, ale ovzduší, (atmosféry), v němž je politika je nástrojem v jejich nekonečném boji, aby zůstali naživu.

Bylo by však chybou si myslet, že PEKOs jsou dnešním ekvivalentem "Velkých diktátorů" z třicátých let minulého století. PEKOs jsou možná nacionalisty, ale kvůli svým názorům by před I. světovou válkou nebyli vykazováni z evropských salonů (totéž nelze říci o nacistech nebo španělské Falanze).

Stejně tak jejich ekonomický přístup není nutně etatistický. Putin má určitě silné dirigistické sklony, a pokud si Orbán a Kaczyński zasluhují nějaké přirovnání, pak by to bylo s francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem. A Erdoğan skutečně demontoval v Turecku kemalistický etatismus v Turecku a zavedl politiku volného trhu.

Největší rozdíl mezi Velkými diktátory a PEKOs spočívá v tom, že ti druzí musí pravidelně čelit svým voličům. Ve skutečnosti jejich konfrontační politika je ústředním prvkem jejich strategie přežití. Každý z nich získal (nebo udržuje) moc polarizací jejich společností a mobilizací voličské základny.

Politický styl PEKOs umožnily moderní sdělovací prostředky, což se ´zašifrovaným´ podílem sledovanosti vede ke zjednodušování problémů, sdělovaných v rovině senzací. Ostře protichůdné výroky a postoje se vyznačují tendencí získat co největší vliv. To dává konfrontačním, konfliktním politikům silnou výhodu, což vede k polarizaci voličů, která se stala živnou půdou pro PEKOs.

Tato politická strategie je nepochybně účinná. V Rusku například reálné mzdy poklesly o více než 9% v roce 2015, a podíl ruských rodin, které si nemohou dovolit odpovídající výživu nebo oblečení se zvýšil z 22 % na 39%. A přesto Putinova popularita zůstává na 80 %.

V kontrastu se vznikem uskupení BRICS, které konec konců znamenalo přínos pro světovou ekonomiku, vzestup PEKOs představuje skutečnou hrozbu - zejména pokud začnou uplatňovat svůj konfrontační přístup v zahraničních záležitostech a globální hospodářské správě. Znepokojeny by měly být zejména zahraniční firmy. Poté co rozšířily své aktivity po celém světě během posledního čtvrtstoletí po pádu komunismu, se staly závislými na normativně, pravidlech založené stabilitě
a hospodářské integraci. Jejich osudy budou stále více záviset na rozvinutí strategie, která by zabránila novým rizikům spojenými s PEKOs, nebo se stala alespoň živým plotem před jejich dopadem.

Aby toho nebylo málo, fenomén PEKOs, jak se ukazuje, je schopen se šířit v samotném srdci Západu. Jako příklad lze uvést skotské a katalánské nacionalisty a britské politiky, zasazující se o BREXIT (vystoupení Velké Británie z Evropské unie). A otřesně přezírají, jaké masivní hospodářské škody by jejich návrhy pravděpodobně způsobily jejich vlastním společnostem.

Stejně tak jako PEKOs se chovají vážní kandidáti na nejvyšší úřad ve dvou čelných západních demokraciích: Donald Trump, prezidentský kandidát v USA a Marine Le Pen, lídr francouzské politické strany Národní fronta, usilující o předsednictví své země v roce 2017. Pokud se svou nabídkou vládnout uspějí, ohrožení, která představují pro globální stabilitu, závažně vzrostou."

https://www.project-syndicate.org/commentary/politicians-pose-risk-to-global-stability-by-jacek-rostowski-2016-02#Gd3ZvwUce6qlvcKi.99 (Očima bez hranic)


Ps.: Ve výčtu těchto velkých populistů určitě schází prezident Zeman. Pravda, v reálné zahraniční politice ho berou na vědomí a patřičně uznale jen proputinovské síly, do jejichž strategie destabilizace Evropské unie a Západu prezident Zeman a jeho populismus cíleně zapadá. Ve své domácí politické partii se mu daří promyšlenými tahy rozkrývat slabiny aktuální politické garnitury, a jak se jeví, získávat i potenciální spojence.

V jeho síti se bezmocně často ocitá premiér Sobotka, ale i další někteří členové vlády (Zaorálek, Stropnický, Pelikán). Poslední aféra okolo tajných služeb a bezradnosti vlády, jak na tuto aféru reagovala, byla jednou z ´mistrovských´ ukázek Zemanova angažmá v této záležitosti. Stačil ještě udílet pochvaly, bonmoty a sklízet uznání u široké veřejnosti na jedné ze svých spanilých jízd po krajích a školách.

Samo o sobě by to možná skutečně nestálo za povšimnutí. Kdyby v jeho politické taktice nepředstavovali hejtmani důležité politické spojence, stojící často bezvýhradně na jeho straně. Připraveni ho podpořit v klíčových momentech spíše než vládu, proti níž se častěji než s konstruktivní kritikou prezident Zeman velmi rád zásadně vymezuje za hlasité podpory spokojeně přizvukující veřejnosti.

Do své taktiky prezident Zeman zapojil dalšího lidového tribuna a firemního spasitele státu Andreje Babiše. I jemu by se s největší pravděpodobností líbil většinový volební systém, nejlépe s jednou komorou, podřízenou ústavnímu systému prezidentské demokracie.

A těmi klíčovými momenty není nic menšího než členství České republiky v NATO a Evropské unii. Soudruzi v poslaneckých lavicích KSČM v jedné řadě s Úsvitem a dalšími velebiteli, ať již mezinárodní spolupráce s tržním ústředním výborem komunistické “demokracie“ v Číně, či lukašenkovsky persekučně řízeného Běloruska, spolu s obhájci anexe Krymu atd. a podobně, jsou již natěšení. Vše jim, jak se říká, hraje do karet. Dokonce jim je v české kotlině nemusel nijak vnucovat ani prezident Putin. Má tu svého zdatného pomocníka, který je rozdává, když je čas a zapotřebí. A také jako prezident Putin má svých ne sice 80 %, ale 70 % obyvatelstva podle posledního průzkumu jedné z agentur (Sanep) již na své straně.

Bohužel, i tento politický vývoj začíná být čím dále více reálný. Mobilizace veřejného mínění probíhá v důsledku aktuální uprchlické krize vedené pod praporem antiislamismu také již v ulicích. A ústavní změny k dobrému, ale i špatnému, jak známo z moderní historie, začínají hlasováním nohama.

Několikeré volby jsou za dveřmi a otázka o dalším směřování České republiky se tak paradoxně po více než 26 letech po listopadu 1989 stává jednou z klíčových otázek, na kterou bychom měli od kandidátů v krajských a především parlamentních volbách znát jasnou odpověď.

Jeden z problémů křehkosti dnešní české demokracie je, že tradice prvorepublikové, nebo chcete-li masarykovské demokracie, na kterou se ovšem také již za její necelé dvacetileté éry nezřídka plivalo, je dávno pohřbena i s jejími posledními dožívajícími pamětníky. Po kruté válečné zkušenosti z protektorátu, v němž jedinou ´povolenou politickou organizací´ bylo Národní souručenství, čítající přes 4 milióny mužů (ženám byla účast zakázaná), následovalo po krátké košické a národofrontovní mezihře tuhých více než 40 let komunistické ´lidové´ a ´socialistické´ demokracie pod krvavým a proto i dostatečně zastrašujícím praporem jedné strany a třech jejích souputníků. Pohrobků poznamenaných touto dobou, nedostatečně imunních proti její ideologické rétorice, je v České republice stále dost.

A nejen v ní. S neřešenými problémy globálně se prosazující demokracie v sevření nadnárodních monopolů, pokračujícím geopolitickém střetu a konfliktem civilizací v čím dále otevřenější a propojovanější společnosti, se řady velkých a malých populistů, bohužel, nebudou tenčit ani v tomto století, které začíná šílet jako to předcházející.