Jak napsal Filip Šimeček v deníku Referendum http://denikreferendum.cz/clanek/24484-ruske-strasidlo-obchazi-jen-prazske-kavarny.

Páně Šimečkova stať si v deníku Referendum vysloužila celkem dost obšírných a pádných odpovědí na autorův názor relativizující vliv putinovské propagandy, respektive proputinovsky orientovaných webových stránek. Omezím se tedy jen na to, co jsem při letmém pročítání diskuse pod článkem na referendum.cz nezaznamenal, a co osobně považuji za důležité.

První se týká argumentu, v němž p. Šimeček píše „mýty o stalinské zombie, která jen čeká na to, až bude moci obsadit ruskými tanky Evropu, je stará minimálně tak jako můj politický aktivismus.“ (Mimochodem argumentace tohoto typu se i objevuje v proputinovské propagandě.) Celkem záměrně, protože dnes se ruští politici netají, že hlavní zbraní je dnes informační nebo chcete-li mediální válka.

Jejím cílem „je podle veterána ruských vzdělanců Leona Arona skutečnost, že v západních společnostech „zeslábla mravní imunita vůči propagandě“ i jejich „důvěra ke zdrojům poznání“. V důsledku toho odborník na mediální a informační válku Ben O’Loughlin vysvětluje: „Nejde jednoduše o to, že by ruský model ‚hybridní války‘ mohl u posluchačstva oslabit bezpečné povědomí o tom, co se děje ve světě. Jde o to, že taková strategie podkopává samotné základy informací a věrohodnosti, na nichž podle předpokladů spočívá informovaná diskuse.“

Například: „V Rusku vznikl návrh ustavit specializované „informační oddíly“, jejichž cílem „bude vytvořit informační doménu, která mezinárodní realitu přetvoří tak, aby odpovídala zájmům Ruska.“ Na počátku roku 2014, před ruským vpádem na Krym, bylo jasné, že „informační operace, které by měly zahrnovat obsáhlou sociopsychologickou manipulaci, se bez potíží staly součástí hlavního proudu smýšlení v ruské armádě.“

Podrobněji a více v obsáhlé stati http://forum24.cz/zprava-nato-jak-bude-vypadat-pristi-faze-ruske-informacni-valky/.

To mě přivádí k další argumentaci pana Šimečky, v níž se hlásí k činnosti iniciativy „Ne základnám“: „Už v roce 2006, kdy se naplno rozjela činnost iniciativy „Ne základnám“, byli protiradaroví aktivisté označeni za proruské agenty bohatě sponzorované Vladimirem Putinem. Kde jinde by na své aktivity vzali peníze? Psala pravicová média. Přitom když jsme tenkrát na schůzích přepočítávali nastřádané dvacetikoruny, abychom mohli natisknout dostatek letáků na demonstraci, všem nám samozřejmě vrtalo hlavou, kde sakra ty ruské statisíce jsou, když se o nich všude píše. Zůstaly ale jen v hlavách konspirátorů.“

Nevím sice, kde zůstaly ruské statisíce, o kterých píše, a které mají stejně neprůhledné krytí jako ony proruské či proputinovské weby, jejichž poskytovatele mizí na prázdných adresách v zahraničí. Co vím ale jistě, že činnost iniciativy „Ne základnám“ nevyšla vůbec naprázdno. A že jsme tehdy předvedli aliančním spojencům, jací jsme političtí švejkové, včetně tehdy proti radarům srdnatě bojujícího parlamentního reka, Lubomíra Zaorálka, dnes ministra zahraničních věcí.
Hanba mě fackuje dodnes, jak lze kálet na alianční závazky, a jednat a jednat s partnerem, který Vás neustále tahá za fusekli a krok za krokem pracuje na získání geopolitického vlivu v jeho bývalém východním a středoevropském impériu.

Mnohým se po něm zase stýská. Pravděpodobně proto, že ho nezažili, nebo že už ho považují za vyřízenou minulost. Přitom by možná stačilo, když už ne zajet do některých z republik Ruské Federace nebo do její testovací laboratoře lukašenkovského Běloruska, projít si aspoň několik oficiálních zpravodajských webů, případně se zaposlouchat do ruského televizního zpravodajství http://www.tvlink.cz/rusko/ http://tv-program.sk/tv_program_ruske/, www.tvr.by, aby si člověk udělal obrázek “o konspirujících hlavách“ a putinovské představě o ruské realitě.

A nakonec to pro mne nejdůležitější. Respektuji jiný názorový pohled pana Šimečky. Bez alternativy se však každá kritická reflexe Západu, potažmo i naší politiky a jejích mezinárodních závazků jeví ve světle dnešní ruské a silně autoritářské proputinovské zahraniční politiky spíše jako příspěvek, po němž rády sáhnou proputinovsky orientovaná média.