„Lepší je přiznaná pravda, než kolaborace a lakování skutečného stavu“, říká v jednom z posledních rozhovorů Miroslav Kalousek.


To, co je sice potvrzené historicky, ale i nedávnou českou politickou zkušeností a jednoduchými počty dnešní povolební parlamentní aritmetiky, slouží k mediálním spekulacím, které jsou jen další vodou na mlýn kampaňovité politiky Andreje Babiše.

Bohužel, spolu s médii i ona působí jako anestetikum pro většinu české společnosti. Ta z něho sice chvilkově procitá při takových výročích jako je 17. listopad 1989 nebo skandálních šocích prezidenta Zemana, aby pak znovu upadala do svého poklidného spánku přerušovaného občasným vrněním na sociálních sítích. Probuzení bude ovšem tvrdé.

A to i pro některé ze stran parlamentního pravicového uskupení. Musí se totiž vyrovnat s postoji některých vlastních poslanců jako například V. Klause mladšího, paní Černochové a některých dalších, které si, bohužel, v mnohém zadají s postoji SPD, hnutí ANO v otázce uprchlické krize a jak z ní po “česku“ ven. Nezapomínejme, že v parlamentním hlasování o přijetí uprchlických kvót podpořila poslanecká sněmovna vládu České republiky /ČR/ v jejich odmítnutí napříč všemi stranami, včetně TOP 09. Nepodrobila se tak většinovému rozhodnutí Evropského parlamentu /EP/ s případnou následnou kritickou reflexí, jak toto rozhodnutí EP věcně naplnit, aniž by se jedno s druhým vzájemně vylučovalo.

Jakkoli rozhodnutí EP v sobě mohlo skrývat, či skrývá farizejský přístup některých členů zemí Evropské unie /EU/, bylo to rozhodnutí demokratické oproti nynějším hlasováním parního válce hnutí ANO. To s podporou Okamurovy Strany přímé demokracie /SPD/ a KSČM chce nejdříve osekat v Ústavě založenou dosavadní strukturu Poslanecké sněmovny, včetně proklamovaného případného zrušení Senátu; a zároveň skrze personální proměnu veřejnoprávních médií rozvinout kampaň za vystoupení z EU a dalšího podkopání spolupráce a znevěrohodnění našich závazků se Severoatlantickou aliancí.

A to vše bez alternativy. Pokud za ni nehodláme proti evidentním pozitivním číslům spolupráce s EU a zdravému rozumu potupně a postupně ji nahradit uzavřeným, málo přístupným prostorem bilaterálních dohod jako těžko ospravedlnitelnou “záruku“ další budoucnosti ČR. Nebo ji dokonce bezpečnostně nahlodávat skrze imperiální ambice putinovské Ruské federace, společně s podceňováním nebezpečného trendu politicky neodhadnutelné expanzivní čínské kapitalizace tržního a hospodářského prostředí v malé České republice.

Okamurovy odrhovačky o přímé demokracii s jejich nevyřčeným podtextem, že i politika může vynášet, se nakonec mohou zvrhnout, a bohužel již zvrhávají v deklasování principiálních postojů přívrženců Havlovy politiky. Nic na tom nemění, že ji Tomio Okamura přišel letos pietně uctít na Národní třídu avšak s převráceným smyslem Havlova motta, v němž naopak lež a nenávist “vítězí“ nad pravdou a láskou.

Což to se občas stává každému dobře zamýšlenému mottu ve společnosti, která se zmítá v prvoplánových emocích a přitom jí nedochází, že demokracie a její uchování není samozřejmostí. I proto mám za to, že parlamentní blok pravicových stran hájící ústavní principy si je plně vědom, oč začíná v České republice běžet. Zatím ovšem bez podpory ČSSD a Pirátů. Posledně jmenovaní svou konstruktivitou za každou cenu připomínají spíše novodobé Piláty.

V obraně ústavních principů a hájení demokratických institutů by neměl zůstat pozadu ani Senát. Právě jeho veta případných zákonů, které by je měly ohrozit či okleštit tím, že s “demokratickou“ podporou SPD a KSČM budou opětně schváleny Poslaneckou sněmovnou, by měla být signálem pro širokou veřejnost, přinejmenším pro její občansky ne lhostejnou a přemýšlející část. Signálem, který ji vyburcuje, aby vyšla do ulic bránit demokracii před babišovskou oligarchokracií.