Jiřímu Kolářovi a jeho Vršovickému Ezopu

„...No, Édo“,
odbudu Tě už jen dovětkem, parafrázující školení,
ne zcela imaginární soudružky tety,
zvané Anna Líza:

„Milí frekventanti večerních kursů,
nebude to tím, že EÚ nejvíc zatápějí
jedni z nejdůslednějších byrokratů bývalé ČSSR:
soudružky a soudruzi z KSČ,

dnes v Evropském parlamentě její důstojní pokračovatelé:
europoslanci a europoslankyně za KSČM,
jejichž vítězný boj s buržoasní demokracií,
jak vidíme, nerušeně pokračuje

ruku v ruce s úžasným programem Strany přímé demokracie,
považující jeden a půl miliardy lidí
za "muslimské hordy".

Dost (!) pokleslého cynismu
připomínající ústavu,
nejlepší, jež kdy byla napsaná
ve Stalinově Sovětském svazu,
vynášená komunisty
až do nebes.

Až na ty milióny lidí,
co přitom tehdy pod nebesy
pěticípých hvězd ´zařvali´.

Dnes jsou to už statisíce,
možná první milióny mrtvých muslimů
vracejících se k nám bez kříže.

Nic (!), jak píšeš,
„... u této, jak všichni pravíte, "extremistické" strany
jsem nenašel nic, co by ohrožovalo demokracii. Naopak
jde tu z velké části o obhajobu národních tradic
a upřednostnění národních zájmů
před zájmy cizími.“

Jsem sice neznaboh,
přivedený na svět židovskou maminkou.
V antisemitismu poválečných let
neznaboh pak pro jistotu křtěný
na římského katolíka,
později ošátkovaného pionýra,

jenž prchaje životem odnikud nikam
spáchal své hříchy
v sekularizovaných svazcích
trojjediné trojice:
katolické, pravoslavné, mohamedánské -
políbené víry.

Neb jednoho Boha
téměř všichni vyznáváme.
Boha lásky,
byť často v pokřivené podobě.

Nevím, Edo, zdali se mohu vůbec modlit
za ně, mrtvé pod hvězdami, pod vlnami,
aby nám oběma, všem
člověčí láska nevymřela.