V jedné z četných facebookových diskusí v souvislosti s hlasováním v Poslanecké sněmovně ohledně přijetí syrských dětí jsem napsal:

„Hlasování v Poslanecké sněmovně ohledně přijetí syrských sirotků ukázalo, že tento poslanecký sbor není důstojným představitelem občanů České republiky a polistopadové demokracie. Pouze 31 poslanců hlasovalo pro jejich přijetí. Česká republika se tak stala ostrovem xenofobie a proti islámské hysterie.“

Přišlo poměrně dost reakcí souhlasných i nesouhlasných. Z nich cituji jednu (Pavel H.), která se mi jeví, že je příznačná pro onu část společnosti, neztotožňující se ani s premiérem Babišem, ani s dnešními politiky, ale ani s těmi, kdo jsou pro přijetí syrských a jiných dětí ze zemí Blízkého Východu a Afriky.

Pavel H.: Celé je to jen předvolební humbuk. Za prvé, kdo prokázal, že se skutečně jedná o sirotky? Tedy o děti, které ztratily oba rodiče? Za druhé, jak se tyto "děti" dostaly do Řecka, když pašeráci nedovolí nastoupit do člunů nikomu, kdo nezaplatí příslušnou nemalou částku několika stovek EUR? Za třetí nejedná se ve většině o děti ale o teenagery, a v drtivé většině chlapce, není to podivné? A za čtvrté, pokud pomoci, tak tím, že se tyto děti odvezou zpět do bezpečných oblastí Sýrie a tam se jim najde nový domov. Přesazení do jazykově a kulturně jim naprosto cizího prostředí by pro ně bylo ještě větším stresem. Agent Bureš je stejný demagog jako Šojdrová a další, kdo se ohánějí falešnou humanitou.(Opraveny pravopisné a gramatické chyby.)

Odpověď panu Pavlovi H.

Osobně pocity a otázky pana H. dovedu pochopit. Mají svou jistou legitimitu. To, co však proti nim hovoří, že pan H. uprchlíky ze třetího světa, respektive z Blízkého Východu a Afriky a jejich přijetí předem a zásadně odmítá. Nejvíce je to patrné, když hovoří o „Přesazení do jazykově a kulturně jim naprosto cizího prostředí by pro ně bylo ještě větším stresem.“

Jakoby tito uprchlíci a zejména pak děti bez ohledu na to, zdali jsou sirotky nebo ne, neprožili a neprožívali daleko horší stres s nejistou budoucností v uprchlických táborech či ve válkou zasažených zemích jako je Sýrie, z níž mnozí prchají před válkou, ale i před diktátorským a zločinným režimem Bašára Asada.

To, co je pro ně otázkou bytí či nebytí, pro pana H. a mnohé další není podstatné, protože se stejně jako pan H. ptají za prvé, za druhé, za třetí atd., a podobně na výše zmíněné otázky, aniž by se seznámili, jak jsou upraveny jednak legislativou mezinárodní, k níž jsme se zavázali a zároveň jejím přijetí uznali její vyšší právní sílu, a legislativou národní.

V případě české legislativy, která je extrémně časově náročná například v azylovém řízení, řada otázek zmiňovaných panem H. je šetřena a ošetřena tak, aby případné riziko ohrožení bezpečnosti teroristickým podhoubí bylo pokud možno vyloučeno. Že tomu tak není platí především pro tradiční demokracie států Západní Evropy, kde riziko terorismu vzniká v řadách naturalizovaných občanů a jejich potomků a v důsledku špatné a nedůsledné integrační politiky, zjednodušeně řečeno “politiky“ druhořadých nebo chcete-li občanů druhé kategorie.

Proto se případy bezprostředně ohrožených dětských životů a jejich přijímání v takových dlouhodobě vyhrocených válečných situacích upravují ad hoc zákony, a to v přímé spolupráci s organizacemi a instituty, které se touto problematikou dlouhodobě zabývají, mají s ní odborné a praktické zkušenosti, a respektují ji z pohledu mezinárodní a národní legislativy, aby mezi nimi nedocházelo ke kolizi.

K politickému humbuku, o němž píše pan H., tolik: I jemu se hodí, aby za něj skryl svůj nesouhlas s přijímáním zmiňovaných dětí, natož jiných uprchlíků, stvrzený v této souvislosti jeho také poněkud falešně znějícími slovy o agentu Burešovi (přestože věcně má v jeho označení pravdu), který „je stejný demagog jako Šojdrová a další, kdo se ohánějí falešnou humanitou.“

Humanita v jeho pojetí staví do jedné řady ty, kdo volají a chtějí po vládě přijetí dětí ze zemí postižených válkou nebo ohrožených hladomorem, s těmi, kteří v čele s premiérem Babišem přistoupili na “politiku ani jednoho uprchlíka v Česku“. Korunovanou neuvěřitelně nekompetentním výrokem (chce se mi říci kreténským zkratem), v němž premiér odmítl, aby Česká republika přijímala děti z uprchlických táborů ze zemí Blízkého Východu a Afriky.

Jen tak mimochodem byl to právě premiér Babiš, který místo aby tuto otázku a s ní spojenou agendu, a to i z hlediska směšně nízkého počtu 50 dětí, věcně odkázal pod resorty, kam spadá (MZV ČR, MV ČR a případně další příslušná ministerstva a organizace, které se cizineckou problematikou, jak již bylo zmíněno, soustavně zabývají), vyjel po této otázce, jak slepice po flusu.

A jako utržený z řetězu, vláda nevláda - čo bolo to bolo, terazki som premiérem JÁ - vystřihl své pověsti (tu konečně čert vem, ta je už stejně profláknutá), a především pověsti České republiky ostudu, kterou si za rámeček nedáme. A je dost možné, že se nás po čase další generace dětí budou ptát: A to opravdu řekl, a Vy jste si to nechali líbit?“

Nutno ovšem objektivně říci, že oheň se objevil na střeše Evropské unie již v roce 2015. To, když naprosto nedomyšleně, nebo možná naopak cílevědomě někdo z jejích úředníků neprobudivší se z éry takzvaných vystěhovaleckých kvót, přišel s pojmem uprchlické (migrační) kvóty.

Tato terminologie se začala rychle šířit po celé Evropě, aby v členských zemích EU ve skutečnosti pohřbívala a ukládala k ledu princip solidarity. A zároveň v panující uprchlické krizi odhalila v plné nahotě zatraceně jiné “hodnoty“, než ke kterým se Evropská unie dosud vztahovala a vztahuje.

V bláhové naději, že se o ně opírají a hlásí se k nim evropští poslanci co by zvolení zástupci členských zemí EU a také jejich lídři, zvláště ze zemí Střední a Východní Evropy, se během těchto posledních let s uprchlickou krizí zrodila i krize Evropské unie. Zdali bude mít fatální pokračování a povede k novému politickému parcelování Evropy, bude a mělo by také záležet na naší vůli a vizi být Evropany více než vazaly ideologie jednoho národa.

Dodatečně sebekriticky musím dodat, že onen zmiňovaný oheň rozfoukaly a rozdmychávají země V4 v čele s Viktorem Orbánem a Andreje Babišem. Solidaritu s uprchlíky v roce 2015 na sebe vzalo v nebývalé míře Německo, ale dnes i další země jako Řecko, Španělsko, Itálie. Ty přes všechny potíže princip solidarity neopustily.

V České republice za ním stojí nevládní organizace, sdružení a řada iniciativ. I ty v roce 2015 prokázaly a dodnes prokazují jeho nezbytnost a smysluplnost. Konkrétními činy a pomocí naplňují duchovní přesah anticko-křesťanských hodnot.

Hodnot, o jejichž vícerozměrné, ne pouze materializované pojetí a chápaní se vede od dob Evropského hospodářského společenství až po dnešní Evropskou unii složitý a snadno zranitelný proces. Neběží v něm jen o modus vivendi Evropské unie, potažmo Evropy, ale také vizi a budoucnost naší planety.

A jak ta bláhová naděje v Poslanecké sněmovně nakonec dopadla? Další neuvěřitelnou fackou. Ze sedmi návrhů prošel návrh Zdeňka Ondráčka (KSČM). Ze 148 poslanců a poslankyň, hlasovalo pro 125, proti 19.

I. Poslanecká sněmovna za prvé bere na vědomí informaci ministra vnitra a ministra zahraničních věcí Jana Hamáčka o postoji České republiky ke globálnímu paktu o bezpečné, řízené a legální migraci a o globálním paktu o uprchlících.

II. Za druhé Poslanecká sněmovna žádá vládu, aby do 15. 11. 2018 předložila Poslanecké sněmovně stanovisko vlády, se kterým se zástupce České republiky zúčastní jednání o přijetí globálního paktu o bezpečné, řízené a legální migraci ve dnech 10. a 11. prosince 2018 v Marakéši.

Poslanecká sněmovna v lehkém bezvědomí porodila myš a zemi ubránila. Ani jeden verbální sirotek neprošel!

Psáno pro facebook